Jak zachránit památku a vrátit jí místo v životě města. Lesní Mlýn v Mariánských Lázních

Mariánské Lázně patří mezi jedenáct evropských lázeňských měst zapsaných na Seznamu světového dědictví UNESCO. Právě tady se odehrává příběh Lesního mlýna, kdysi slavného hotelu, který po desetiletích chátrání získává zpět svou podobu i funkci. Investor a stavitel Pavel Kučeravý ukazuje, co všechno může stát za záchranou historického objektu a proč při ní nemusí být město pouze donorem. Může být partnerem, koordinátorem i iniciátorem.
Záchrana začala u odhodlaného investora
Když Ing. Pavel Kučeravý v roce 2018 poprvé přijel do Lesního mlýna v Mariánských Lázních, nepřipomínal objekt hotel, ale ruinu. Zarostlý areál, suť, chátrající stavby. Přitom původně přijel tento stavitel s jiným zadáním: ukázat nemovitost potenciálním investorům. Ti ale po prohlídce místa utekli. „Když jsme sem přijeli, viděli jsme hlavně suť a zarostlý areál. Investorům to ekonomicky nedávalo smysl,“ vzpomíná Kučeravý. Proto se nakonec rozhodl, že pokud se nenajde někdo jiný, pokusí se místo zachránit sám.
Dnes už je příběh v jiné fázi. Lesní mlýn se postupně otevírá veřejnosti, kolem objektu vzniká komunita podporovatelů a dobrovolníků. A v září 2026 přišel zásadní moment. Hotel Lesní mlýn byl prohlášen kulturní památkou. Národní památkový ústav vyzdvihl mimo jiné zachovanou celistvost areálu, jeho vazbu na lázeňskou krajinu, společenský sál s dochovaným štukovým stropem a litinovou konstrukci verandy.
Při odstraňování náletů a suti se navíc začaly objevovat „perly“, a to původní stavební prvky. Například podle otisků krovu na dochované věži bylo možné obnovit původní výškové parametry budovy. Nalezeny byly také původní kamenné schody, zazděné okenní otvory, původní barevnost fasády nebo fragmenty hrázděného zdiva s trámy. Ty byly pro Chebsko v netypické černé barvě. Za jeden z nejzajímavějších nálezů pak inženýr Kučeravý označuje příhradový ocelový sloup s vyzdívkou, který je po restaurování prezentován u vstupu do restaurace. Tato vnímavost a znalost u něj není náhodná, protože se jeho stavební firma zaměřuje na renovaci historických objektů.

Náhody přejí připraveným
Pavel Kučeravý není člověk, který by se k historickým stavbám dostal náhodou. Vystudoval ČVUT, je autorizovaným inženýrem, absolvoval také část studia architektury a postgraduální studium památkové péče. Společně s manželkou Janou provozuje projekční ateliér a stavební firmu; záchrana památek je jedním z jejich profesních směrů. Proto, když se mu Lesní mlýn v roce 2018 dostal do cesty, byl na rozdíl od mnoha jiných schopen vidět potenciál tohoto místa.

A to přesto, že objekt i okolí byly natolik zanedbané, že se mezi zájemci hovořilo spíše o demolici hotelu a zastavění místa nějakým novým developerským projektem. Proti tomu se ale v Mariánských Lázních zvedl odpor. Důvod byl jednoduchý: Lesní mlýn nebyl pro místní jen nemovitostí. Byl to hotel, místo práce, společenského života, setkávání a vzpomínek. „Je to ikonický objekt. Hodně lidí tady pracovalo, byl tu kulturní život. Lidé se nemohli smířit s tím, že by se to zde mělo zbourat,“ popisuje Kučeravý. Nakonec se tak z prostředníka stal vlastník. Areál koupili manželé Kučeraví v srpnu 2018. Za samotnou koupi zaplatili přibližně 20 milionů korun. Další peníze byly potřeba okamžitě na první záchranné práce. „Padly na to naše celoživotní a celofiremní úspory. Prodali jsme některé nemovitosti a samozřejmě jsme měli také úvěry.“ To je ale jen první důležitý moment příběhu, který vyžadoval velké životní rozhodnutí.
Odvaha přijmout riziko
Památka se nezachraňuje až ve chvíli, kdy je všechno připravené, financovatelné a administrativně jednoduché. Často začíná u někoho, kdo přijme riziko dřív, než je jasné, jak se celý projekt zaplatí. A v tomto případě navíc platí, že záchrana není totéž, co rekonstrukce hotelu. Právě zde se příběh Lesního mlýna začíná dotýkat problému, který znají vlastníci mnoha historických objektů.
Pokud se na podobnou stavbu díváme pouze jako na hotel, restauraci nebo komerční nemovitost, její ekonomika může být velmi obtížná. Jiná situace nastává, pokud ji vnímáme jako historický areál, součást kulturní krajiny a potenciální veřejný bod v nabídce města. A právě takový rámec je důležitý i pro dotační komunikaci. Projekt nemá být prezentován pouze jako rekonstrukce hotelu, ale jako obnova historického areálu, jeho nové využití a jeho zapojení do nabídky Mariánských Lázní.
Lesní mlýn nevznikl jako jeden celek najednou
Inženýr Kučeravý popisuje jednu podstatnou věc. Dnešní podoba tohoto místa je výsledkem téměř dvou set let postupné výstavby a přestaveb podle toho, jak se měnil a rozvíjel provoz hotelu. Právě proto při obnově nejde jen o „opravu starého hotelu“, ale o čtení jednotlivých historických vrstev.
Nejhodnotnější pozůstatky podle inženýra Kučeravého pocházejí z období belle époque, přibližně z let 1890–1914, kdy hotel i celé Mariánské Lázně prožívaly svůj zlatý věk. Z této doby se zachovala mimo jiné výzdoba hlavního sálu a takzvaná „lázeňská litina“ kryté kolonády. Zajímavé je také to, že při přestavbě v 50. letech se sice výrazně proměnily interiéry, ale některé řemeslné detaily z této doby přežily další desetiletí devastace, například podlahové mozaiky ve vstupních prostorách a kolonádě.
To je důležitý rozměr také pro samosprávu. Obec totiž nemusí být vlastníkem objektu, aby měla zájem na jeho záchraně. Může se na něj dívat jako na součást svého kulturního kapitálu, turistické nabídky, veřejného prostoru, identity města a budoucí ekonomiky.
Mariánské Lázně jsou součástí evropského dědictví
Mariánské Lázně jsou jedním z 11 lázeňských měst v sedmi evropských zemích, která společně tvoří nadnárodní sériový statek The Great Spa Towns of Europe – Slavná lázeňská města Evropy. Na Seznam světového dědictví byla tato série zapsána v roce 2021. UNESCO přitom nechrání pouze jednotlivé reprezentativní budovy. Význam spočívá v celém fenoménu evropského lázeňství: v propojení minerálních pramenů, lázeňské architektury, hotelů a vil, společenských a kulturních zařízení, parků, promenád a okolní krajiny.
Příběh Lesního mlýna má tedy velmi zajímavou pozici. Zapadá do mnohem většího evropského příběhu. Není samostatně zapsanou památkou UNESCO. Je ale historickým objektem v Mariánských Lázních, tedy v jednom z jedenácti evropských lázeňských měst světového dědictví.
Místo spojené s Lesním pramenem
Tuto vazbu dobře ukazuje i samotná historie Lesního mlýna. Podle Kučeravého začal jeho příběh jako místo spojené s Lesním pramenem. Ve 30. letech 19. století, kdy se léčivé účinky mariánskolázeňských pramenů dostávaly do širšího povědomí, měl mlynář požádat knížete Metternicha o povolení postavit vedle mlýna „gasthaus“ – místo pro občerstvení a ubytování návštěvníků pramene. Z malého provozu se postupně stal hotel s kavárnou, restaurací a společenským zázemím.
S rozvojem lázeňství a po zprovoznění železnice Plzeň–Cheb začaly do Mariánských Lázní proudit tisíce návštěvníků. Lesní mlýn se přizpůsoboval nové době. Přibyl společenský sál, venkovní kolonáda a kavárna ve stylu zasklené sala terreny. Původní architektura inspirovaná Středomořím se ale ukázala pro horské prostředí téměř 700 metrů nad mořem kvůli drsnému klimatu jako málo vhodná. Na přelomu 19. a 20. století proto přišla další přestavba: ploché střechy nahradila valbová střecha, přibylo patro a kapacita se zvýšila na 70 pokojů. Podle Kučeravého byl hotel tehdy ve městě také prvním místem, kde se nabízely garáže pro dvě auta.

Z chátrajícího hotelu je kulturní památka
A právě v tomto kontextu získává mimořádnou váhu datum 4. září 2026. Národní památkový ústav toho dne oznámil prohlášení Hotelu Lesní mlýn za kulturní památku. Podle NPÚ jde o kvalitní a celistvě zachovaný areál lázeňské architektury poslední čtvrtiny 19. století, s významnou vazbou na okolní krajinu a vodní tok. NPÚ vyzdvihuje například společenský sál s dochovaným štukovým stropem a litinovou konstrukci verandy.
Je to tedy okamžik, který má v příběhu Lesního mlýna fungovat jako nový předěl. První kapitola byla o záchraně před zánikem. Druhá je o památkové obnově. A třetí má být o tom, jak dát památce dlouhodobě životaschopnou funkci. Právě poslední bod je pro města a kraje zásadní. Památková ochrana sama o sobě ještě neřeší provoz, financování, návštěvnost ani budoucnost objektu. Naopak může otevřít další možnosti, pokud vlastník dokáže projekt správně rozdělit.
Co může udělat město, když není vlastníkem?
Příběh Lesního mlýna je zajímavý také proto, že podle Pavla Kučeravého jsou vztahy s městem a místní politickou reprezentací dobré. „Všichni nás tady berou, že zajišťujeme restart Mariánských Lázní,“ říká. To je pro podobné projekty důležitá zkušenost. Samospráva nemusí historický objekt vlastnit, aby se stala jeho partnerem. Může pomoci především tím, že projekt zasadí do širší strategie města nebo kraje.
V případě Lesního mlýna to znamená například:
● propojit objekt s turistickou nabídkou Mariánských Lázní,
● pracovat s jeho vazbou na Lesní pramen a lázeňskou krajinu,
● zapojit ho do interpretace historie města,
● pomoci s návazností na městskou a regionální turistickou infrastrukturu,
● koordinovat projekt se site managementem UNESCO,
● propojovat vlastníka s odbornými institucemi, krajem, destinační organizací a dalšími partnery,
● tam, kde je to možné, pomoci s přípravou a koordinací dotačních projektů
(nabízí se například propojení do projektů kreativních a kulturních odvětví).
A jaká je z toho zpráva pro starosty a úředníky? Ne každá historická budova, která potřebuje veřejnou podporu, musí být veřejná budova. Veřejný zájem může spočívat v tom, že soukromá investice zachraňuje významnou část historického a turistického potenciálu města.
Inženýr Kučeravý přitom ukazuje ještě konkrétnější podobu spolupráce. Kraj a město podle něj částečně finančně pomohly s restaurováním cenných nástropních maleb a štukové výzdoby Velkého sálu. Právě takové dílčí zapojení může být pro samosprávu zajímavým modelem: nemusí financovat celý projekt, ale může pomoci zachránit konkrétní veřejně hodnotnou část památky.
„Musíte to vidět“
Přesto má Lesní mlýn jeden problém, který žádná dotační tabulka nevyřeší. Jeho příběh se špatně vysvětluje na dálku. „Lidé nám pomáhají spíše drobnými příspěvky, když vidí mlýn na vlastní oči. Ten příběh se nedá popsat jen slovy,“ říká Kučeravý. To podle něj ukázala poměrně názorně jeho zkušenost s crowdfundingem. Přestože má projekt početnou komunitu sledujících, přes platformu Donio se podařilo získat přibližně 300 tisíc korun.
Mnohem silnější je podle něj osobní zkušenost. Člověk přijde, uvidí prostor, historické konstrukce, krajinu, stav, ve kterém se objekt nacházel, a zároveň to, co už se podařilo zachránit. A pochopí příběh. To je zároveň velmi dobrá lekce pro marketing kulturního dědictví. Historická budova se nemá prezentovat pouze fotografií hotového výsledku. Její nejsilnější příběh může být právě cesta od ohrožení k obnově.
Žít tady a teď
Právě proto je zajímavé, jakým způsobem majitelé Lesní mlýn postupně otevírají. Po nezbytných záchranných pracích a statickém zabezpečení nezačali čekat na kompletní dokončení celého areálu. Postupně zprovozňují jednotlivé prostory pro kulturní a společenské akce.
První přišla malá kavárna s venkovní kolonádou. Bývalá odborářská kulturní místnost a jídelna dostala pracovní název „oranžerie“ a slouží pro komorní koncerty, přednášky, talk show, svatby a další společenské akce. Zprovozněn byl také Velký sál, kde podle Kučeravého zazněla například Beethovenova hudba v podání Mariánskolázeňského symfonického orchestru.
A ještě jedna zajímavost: v nejnižší části suterénu vznikl prostor připomínající bar ze 70. let, známý jako Don nebo Ponorka. Dobové fotografie přitom podle Kučeravého ukazují, že už na konci 19. století byl tento prostor označován jako Cabaret. Ukazuje to, že některé prostory si svou společenskou funkci dokázaly udržet napříč různými obdobími.
Záchrana památky jako příběh města
Kolem Lesního mlýna mezitím vzniká komunita lidí, kteří pomáhají s různými činnostmi. Ale dobrovolnictví samo o sobě samozřejmě nemůže nahradit dlouhodobý profesionální přístup. Může ale být důkazem něčeho jiného: že objekt už není anonymní nemovitostí. Že má své publikum. Lidé se o něj zajímají. Vznikají kontakty s odborníky, médii, návštěvníky a potenciálními partnery. A kolem něj může vyrůst budoucí komunita.
Pro samosprávu je přitom důležité sledovat ještě další efekt. Pokud se historický areál podaří obnovit a smysluplně využít, může přinášet městu nejen návštěvníky, ale také nové pracovní příležitosti, další spotřebu v území, nové služby, prodloužení pobytu turistů, a především obnovení části městské identity. To je veřejný benefit, který stojí za to pojmenovat.
Lesní mlýn jako test nové generace památkové péče
Příběh Lesního mlýna je v určitém smyslu příběhem klasického evropského problému. Historická budova přežije jen tehdy, pokud pro ni najdeme současnou funkci. Nestačí ji konzervovat. Nestačí ji občas otevřít. Nestačí ji fotografovat. Musí znovu získat důvod, proč do ní lidé chodí.
A právě proto je na Lesním mlýně zajímavé, že se zde potkává několik světů najednou: soukromá investice, památková péče, cestovní ruch, místní komunita, lázeňská tradice, UNESCO a postupně také veřejný zájem.
Historie místa tomu ostatně odpovídá. Lesní mlýn nebyl vždy jen mlýnem. Postupně se proměňoval podle toho, co potřebovali lidé přijíždějící do Mariánských Lázní. Jeho historie je spojená s lázeňskými hosty, ubytováním, gastronomií a společenským životem. Právě tato schopnost měnit funkci při zachování identity může být důležitá i pro jeho budoucnost.
Starý mlýn vydělává na financování obnovy
Zajímavým příkladem je Starý mlýn. Ten po zrušení původního mlýnského provozu od poloviny 19. století sloužil jako technické zázemí hotelu. Byly zde dílny, garáže a ubytování zaměstnanců. Když manželé Kučeraví řešili, jak financovat obnovu celého rozsáhlého areálu, vybrali právě tuto menší budovu jako první etapu. Plánují zde penzion se 17 pokoji a rustikální restaurací.
Logika je jednoduchá: menší část areálu má začít vytvářet příjem, který pomůže vytvořit finanční historii provozu a následně usnadnit financování dalších etap. Je to praktická ukázka postupného financování rozsáhlé obnovy – nejprve zprovoznit menší část, která může pomoci financovat část další.
Od záchrany k novému životu
Dnes už ale nejde pouze o to, zda se podaří opravit jednu nebo více budov. Otázka zní, zda se podaří znovu vytvořit živé místo, které bude mít ekonomickou funkci, ale zároveň si zachová historickou hodnotu. Místo, které bude přínosem pro svého vlastníka, ale také pro město. Místo, které nebude jen připomínkou minulosti, ale součástí budoucnosti Mariánských Lázní.
Vize manželů Kučeravých je přitom širší než samotný hotel. Popisují plán vytvořit z areálu nejen prostředí pro ubytování a relaxaci, ale také centrum setkávání a kulturního dění. Zajímavým prvkem má být zasklená pasáž mezi hlavní budovou hotelu a Velkým sálem. Navazuje na historickou promenádu, která podle popisu původně spojovala Lesní pramen s přibližně kilometr dlouhým hotelovým parkem.
Budoucí hotel má mít 50 pokojů a šest apartmánů v podkroví, restauraci a vnitřní atrium. V dvouúrovňovém suterénu, který původně sloužil jako sklady a kotelna, je navržen balneo provoz s vnitřním bazénem. V parku pak majitelé plánují vytvořit Lesní lázně. Nejde jen o to vrátit Lesnímu mlýnu původní vzhled. Jde o to znovu vytvořit důvod, proč sem lidé budou chodit, proč zde budou trávit čas a proč se místo stane součástí života města.
A možná právě v tom je největší hodnota celého příběhu. Lesní mlýn ukazuje, že mezi soukromým majetkem a veřejným zájmem nemusí stát zeď. Pokud se podaří správně pojmenovat hodnotu místa, jeho budoucí funkci a přínos pro okolí, může se z individuální investice stát projekt, který pomůže měnit celé město.
LESNÍ MLÝN V DATECH
1833 – podle NPÚ postavil mlýn mlynář Johann Schneider.
1837 – objekt začal sloužit také turistům a lázeňským hostům.
1877 – přibyla přístavba se společenskými prostory.
přelom 19. a 20. století – vznikla současná historická podoba hotelu v novorenesančním slohu.
po roce 1945 – objekt dostal název Alhambra, později Donbas a sloužil jako odborářská zotavovna.
1992 – po zániku odborářské rekreace zůstal areál opuštěný a začal výrazně chátrat.
2018 – areál získal současný vlastník Pavel Kučeravý.
2021 – Mariánské Lázně byly spolu s dalšími deseti evropskými lázeňskými městy zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO.
4. 9. 2026 – NPÚ oznámil prohlášení hotelu Lesní mlýn kulturní památkou.

Tipy pro zastupitele města:
Co může samospráva udělat pro soukromou záchranu historického objektu?
Nemusí ho kupovat. Nemusí ho ani provozovat. Ale může vytvořit prostředí, ve kterém se vyplatí zachránit objekt jinak než demolicí.
1. Zařadit památku do širší strategie 
Popsat, jak jeho obnova souvisí s rozvojem cestovního ruchu, veřejného prostoru, kultury nebo identity města.
2. Propojit vlastníka s odborníky
Památkáři, kraj, destinační organizace, turistické informační centrum, odborné školy, architekti, historici nebo místní spolky mohou mít každý jinou část řešení.
3. Pomoci rozdělit projekt
Velké rekonstrukce často selhávají i proto, že se snaží všechno financovat jedním zdrojem.
4. Hlídat veřejný zájem
U soukromého projektu je legitimní ptát se, co z něj bude mít město: pracovní místa, návštěvnost, veřejné zpřístupnění, kulturní program, služby, revitalizaci území.
5. Pracovat s UNESCO jako s rámcem, nikoli jako s marketingovou nálepkou
Mariánské Lázně jsou součástí mezinárodní série jedenácti evropských lázeňských měst. UNESCO přitom zdůrazňuje nejen jednotlivé budovy, ale celé propojení lázeňské architektury, společenských funkcí, krajiny a infrastruktury. To je příležitost přemýšlet o historických objektech v širších souvislostech.
6. Pomoci vytvořit návštěvnický důvod
Historická budova sama o sobě není turistický produkt. Je třeba ukázat, proč má návštěvník přijít právě sem a jak místo souvisí s celým městem.
Text a foto: Mgr. Hana Kejhová, MPA, šéfredaktorka časopisu PRO města a obce
CzechTourism pomáhá regionům získávat návštěvníky