Jedinečný skvost je možné navštívit kdykoliv během roku a v sezoně si můžete vyslechnout i výklad

Jak se stalo, že do upadajícího českého městečka na sklonku 19. století přišel světový architekt, jak synagoga přežila a co je nyní jejím obsahem, líčí Marek Lauermann.

Jak to přišlo, že v Čáslavi, kde historicky nebyla židovská komunita, stojí impozantní stavba synagogy?

Synagoga v Čáslavi je krásným příkladem židovské emancipace, která do Čech přichází v poslední čtvrtině 19. století. Předtím se židé 600 let nemohli usazovat v královských městech, v Čáslavi nebo třeba v Kutné Hoře. Ta měla pro židy ještě speciální zákaz usadit se kolem „zlatých a stříbrných hor“. To je důvod, proč vznikla velká židovská komunita v Kolíně, která jejíž členové mj. obchodovali s kutnohorskou mincovnou a nakupovali pro ni použité stříbro.

Když tedy nemohli být v centru, usazovali se židé v malých obcích. Společnost je nutila být dvakrát třikrát lepší než většina. A ten duch a odvaha poprat se s nepřízní osudu rodí významné obchodníky a podnikatele.

A najednou mají možnost svobodně se usadit a dělat co chtějí, a v Čáslavi, která je z hlediska židovských dějin bezvýznamná a společensky poněkud upadá, se rozhodnou postavit synagogu a najmout si na to nejlepšího žijícího architekta Wilhelma Stiassnyho. Je to podobné, jako byste tam dnes pozvali Franka Gehryho (autor Tančícího domu, pozn. red.). A jeho dílo ještě sto let poté, co už neslouží svému ryze náboženskému účelu, poutá pozornost.

Čím přesně?

Wilhelm Stiassny, příznivec sionismu, hledal inspiraci v historickém období rozkvětu židovské architektury a nachází ho ve Španělsku, kde byla židovská architektura a kultura vůbec ovlivněna arabskou. Takže se našel poslední svébytný styl židovské architektury – maurská secese.

Jeho budova v Čáslavi symbolizuje rozmach, vizualizuje židovskou emancipaci. Vždyť měla kapacitu dvakrát převyšující nejvyšší počet registrovaných židů v Čáslavi, asi 230 míst.

Židovská obec se kvůli stavbě obrovsky zadlužila, chtěli dát najevo tu po staletích znovu nabytou svobodu – a také ukázat „my na to máme“. Fungovala ale také lokální filantropie díky lidem jako Emil Pick – Elon Musk chemického průmyslu přelomu století.

Jak se stalo, že se taková autorita jako Stiassny dala přesvědčit?

Tak to je zajímavý příběh. V Čáslavi existovala rafinerie Schöller (tatáž společnost, která dnes vyrábí zmrzlinu), a když obec potřebovala dobrého architekta, šli za Schöllerovými. Ti zprostředkovali kontakt se známou rodinou Rotschildů a přes ně se dostali k architektu Stiassnymu. Postaveno bylo za půl roku.

Změnilo se na původní budově něco?

Samozřejmě je tam nová střecha a podobně, ale budova vlastně stojí dodnes v původních dispozicích. Přečkala všechny devastující historické periody.

Jaké tedy byly další osudy synagogy?

Během prohlídek se nás často ptají, jak přežila tzv. křišťálovou noc. Ale v ní vzaly za své hlavně stavby v pohraničí, mezi nimi také nádherná Stiassného synagoga v Jablonci. Synagogy ve vnitrozemí měly větší štěstí. Ta čáslavská fyzicky sice přežila, ale dopadla na ni protižidovská opatření – v roce 1940 ji obec musela nuceně darovat městu. To zde chtělo původně zřídit smuteční síň, ale nakonec tam fungoval sklad archiválií firmy Kosmos zmíněného Emila Picka. Odstranili odsud všechny židovské symboly – postupně zmizely kamenné desky Desatera, věžičky a rozeta s Davidovou hvězdou…

A po válce?

Občas k nám chodí pamětníci, kteří si zde jako kluci hráli v 50. letech – bylo to území nikoho, barák s vytlučenými okny. Pak přišel profesor gymnázia Sejček s Jiřím Žantovským s nápadem zachránit prostor a zřídit zde městskou galerii. Deset let trvalo jednání a v roce 1970 skutečně galerie otevřela a zůstala tam až do r. 1990, kdy byla navrácena židovské obci.

Jak jste se k ní dostal vy?

Židovská obec zahájila v roce 1994 první opravy a sanaci. Došlo tam k restaurování aronu – nejcennějšího místa každé synagogy, protože v něm byla umístěna schránka na Tóru. V nepravidelných fázích se objekt rekonstruoval až do r. 2008. Byly pokusy zaangažovat do další rekonstrukce město a různé nadace, budova byla ve stavu hibernace, nevědělo se, co s ní. Pak se osud synagogy propojil se jménem Dagmar Lieblové. Ta pocházela z Kutné Hory, přežila holocaust, napsala knihu vzpomínek. Byla velmi oblíbená vypravěčka, i ve světě. Když zemřela, přemýšleli jsme s jejím synem, jak na její dílo navázat. Napadlo nás dotáhnout rekonstrukci a udělat z ní centrum připomínky židovské komunity a multifunkční vzdělávací centrum a celé by to zastřešil Nadační fond Dagmar Lieblové. Její syn do toho věnoval deset milionů, restaurovaly se nádherné dveře, vzácný kazetový strop, snažíme se vždy soustředit na jeden prvek.

Jenže dalších šest by to ještě potřebovalo a nikdo se do toho nehrne.

Na co přesně?

Nutná je oprava fasády, která by se měla dělat najednou.

Pojďme teď k obsahu nehmotnému – liturgickému účelu už synagoga neslouží, jak konkrétně to tam žije?

Podařilo se nám budovu oživit, zpřístupnit veřejnosti. Máme vytápěnou podlahu, dá se zde fungovat celoročně. Pomalu učíme čáslavskou veřejnost nebát se tam chodit. Čáslav není úplně kulturní Mekka, je zde tedy divadlo, knihovna a muzeum, ale chce to opravdu velké úsilí, aby nám přišlo šedesát lidí i na hvězdu, jakou je kytarista David Dorůžka. Na travesti show přijde plné divadlo…

Samozřejmě je třeba také dohodnout se s ostatními pořadateli, aby jejich program nekolidoval s naším.

Je pro vás blízkost Kutné Hory s jejími památkami UNESCO výhodná, podařilo se najít synergii a přilákat zahraniční turisty?

Je to nevýhoda… Kdyby stála tam, bylo by to jiné. Kutná Hora má svou synagogu i památník obětí holocaustu, vše na příhodném místě a pořád tam někdo chodí. Kdežto čáslavská… když nám přijde na den otevřených dveří židovských památek tři sta lidí, jsme spokojení. Jezdí k nám ale lidé až z Liberce, někdy zavítá emigrant…

Zkoušíme, co ten prostor vydrží, teď jsme měli intenzivní týden akci k letci RAF, pocházel z Čáslavi, s Klubem vojenské historie jsme uspořádali interaktivní aktivity…

Snažíme se budovu otvírat, závěrečný koncert tam měla základní umělecká škola a díky tomu objevují prostor místní.

Pořád existují vůči židům předsudky?

Pro veřejnost má židovská památka takovou tajuplnou příchuť, neví, zda smí vejít dovnitř… Snažíme se proti tomuto latentnímu předsudečnému vnímání organizovat třeba programy pro školy. Seznamujeme veřejnost i se sekulárními zvyky, pořádáme například slavnosti, aktuálně například Šavuot, spojené s ochutnávkou židovských pokrmů. Ale ani ta spousta sladkostí z medu a mléka lidi nepřilákala, moc si nebrali.

Spolupráce s městem funguje?

Současné vedení nás velmi podporuje, účastní se našich akcí, udělují záštitu, dávají nám najevo, že vítají naše iniciativy, vychází nám maximálně vstříc. Jsme součástí programů jako Čáslavské slavnosti nebo Noc kostelů.

Jakým směrem chcete program a náplň synagogy dál rozvíjet? Inspirovala vás podobná kulturní centra?

Známe synagogu v Hartmanicích, kde jdou podobnou cestou, v Heřmanově Městci spravuje synagogu město. Spolupracujeme s Nadačním fondem obětí holocaustu, Federací židovských obcí. My synagogu v Čáslavi vnímámě nejen jako nádhernou památku, která má evropské parametry. Je to pro nás kulturní, vzdělávací a společenské centrum, které připomíná historii a tradice židovské komunity na Kutnohorsku i v širších souvislostech. Místo setkávání s pěti tisíci lety kulturních tradic, které židovský národ a každého jednoho člověka, který se k němu hlásí, výrazně formovaly. Být Židem není privilegium obklopené výsadami. Je to závazek dostát hodnotám, které nás přesahují.

Dita Hradecká

Marek Lauermann (1973)

Studoval pedagogiku, dějiny umění a management, napsal 6 knih o dějinách židů na Kutnohorsku a v okolí, inicioval vytvoření pěti památníků a pamětních  desek obětem holocaustu – to vše nyní uplatňuje při revitalizaci synagogy v Čáslavi. Na starosti má péči o budovu samotnou i její program. Je v představenstvu Nadačního fondu dr. Dagmar Lieblové, který pečuje o odkaz rodačky z Kutné Hory, přeživší holocaustu a jehož posláním je připomínka osobností, památek a kultury židovské komunity jako součásti středoevropské kultury, ale také jako memento hrůz, kterým byli Židé v Evropě vystaveni. Synagoga v Čáslavi není jen památkou minulosti, ale živoucím důkazem, že i malé komunity mohou zanechat velké stopy. Díky neúnavnému úsilí lidí jako Marek Lauermann se tento architektonický klenot stal nejen symbolem židovské emancipace, ale i centrem kulturního dění, které spojuje historii s budoucností.