Kultivace veřejného prostoru vyhrává volby

Designérka Veronika Rút úspěšně pomáhá starostům zpříjemňovat česká města

Vystudovala grafický design, který ji dovedl k hlubšímu zájmu o město a vztahy v něm. Po návratu ze zahraniční stáže už si neuměla představit, že nastoupí do agentury a bude jako grafik „lupat billboardy“ jeden za druhým. Místo toho se zabývá designem služeb a označuje se za „terapeutku měst“. Co vše obnáší tento obor, jaké jsou nešvary v českých ulicích a jak zařídit, aby se ve městech žilo dobře, o tom hovoří Veronika Rút. Kultivace veřejného prostoru je podle ní téma, kterému se v budoucnu nevyhnutelně budou věnovat všichni.

Studovala jste grafiku, tam poprvé jste narazila na téma vizuálního charakteru měst. Jak jste se k němu dostala?

Městský architekt se tomu tehdy odmítl věnovat, že to není důležité. Nebyla jsem už úplný začátečník a měla jsem pověst člověka, který umí dotahovat věci. To se osvědčilo v kontaktu s městskou částí. Tehdy tam bylo časové okno, kdy to šlo. Dali mi prostor. A já jsem zjistila, že je možné spolupracovat s památkáři i se stavebním úřadem, vytvořili jsme kruh spolupracujících specialistů. Když jsme pak Manuál dobré praxe reklamy a označování provozoven vydali, vzbudil velký ohlas. Spousta lidí do mě šila, jak se opovažuji regulovat reklamu a podobně. Každý starosta to asi zná, že cokoli udělá, přihodí se mu to samé. Člověk musí kritiku ustát, nejprve se strhne „shitstorm“ a nakonec je to v pohodě.

Jak to? Vždyť je to důležitá a hlavně zodpovědná práce…

Městský architekt se tomu tehdy odmítl věnovat, že to není důležité. Nebyla jsem už úplný začátečník a měla jsem pověst člověka, který umí dotahovat věci. To se osvědčilo v kontaktu s městskou částí. Tehdy tam bylo časové okno, kdy to šlo. Dali mi prostor. Dnes už by to možné nebylo, odvisí to od politické reprezentace. A já jsem zjistila, že je možné spolupracovat s památkáři i se stavebním úřadem, vytvořili jsme kruh spolupracujících specialistů. Když jsme pak Manuál dobré praxe reklamy a označování provozoven vydali, vzbudil velký ohlas. Spousta lidí do mě šila, jak se opovažuji regulovat reklamu a podobně. Každý starosta by si měl uvědomit, že cokoli udělá, přihodí se mu to samé. Člověk musí kritiku ustát, nejprve se strhne „shitstorm“ a nakonec je to v pohodě.

Ovšem ohlasy byly také veskrze pozitivní, vždyť za manuál reklamy jste obdržela významné oborové ocenění, Czech Grand Design.

Rezonovalo to na sítích, pořád jsem dávala rozhovory, a tak se z toho stalo téma. Spousta měst tento manuál okopírovala, bez mého vědomí, a s tím jsem se tedy vyrovnávala hůř… Že se v byznysu krade horem dolem, to chápu, je to dravé prostředí. Ale ve veřejné správě by měla fungovat etika. A také snaha dát prostor mladému člověku v dané lokalitě. Když spolupracuji s městy, netrvám na tom, že budu všechno dělat sama. Například v Jihlavě spolupracuji s místním grafikem. Já se postarám o obsah a odbornou stránku, ale chci, ať to má lokální charakter.

Kopírování a autorské právo, to je velké téma. Ale zájemce může u vás na webových stránkách najít Kuchařku kultivace českých měst, která je ke stažení zdarma.

Je to přehledný návod základních kroků ke kultivaci, kterých lze docílit během jednoho volebního období. Budu ráda, když se lidé inspirují, nemusí každý objevovat Ameriku, ale ať jen uvedou zdroj.

Umím si představit, že vaše vycvičené designérské oko trpí, když vidí v ulicích českých měst hromady nejrůznějších cedulí, vývěsek, reklamních nosičů a podobně. Jaké jsou hlavní nešvary?

Nejsem sama, říkají to i zahraniční profesionálové, kteří sem přijedou na návštěvu. Australan žasne, jak obrovské nesmyslné nosiče dokážeme narvat do malých malebných prostor ulic. Kromě toho často řeším dopravu.

Dopravu?

Myslím tím celkově pohyb lidí po městě. Nenavážím se tím do automobilů, protože podle dat máme významný podíl lidí, kteří vnímají auto jako životní styl. Takže být proti automobilům není cesta, jak se domluvit. Protežování cyklistiky zase nemá dobrou komunikační historii, okamžitě to lidi rozdělí. Zajímá mě zkrátka efektivní a smysluplná mobilita po městě. Některé vzdálenosti dává smysl ujít pěšky, jiné jet na kole nebo tramvají a jiné dává smysl překonat autem. To, kde auto parkujeme, jestli na náměstí v centru, nebona okraji města k meziměstským jízdám, v tom bývá často problém. Přítomnost aut na ulici výrazně snižuje tržby provozovnám a ty pak nemají na kvalitní design. Pokud tedy něco neuděláme s mobilitou, pak se vizuálního smogu nikdy nezbavíme.

Kuchařka kultivace českých měst

Příručka vznikla pro Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska. „Původně mělo jít
o rešerši legislativy v oblasti nastavení pravidel pro reklamy ve veřejném prostoru. Vzhledem k praxi a skutečným potřebám českých měst a obcí jsem
se však rozhodla pojmout problematiku komplexněji. Vznikl tak návod ke kultivaci veřejného prostoru na mnoha úrovních. Bylo pro mě vždy zásadní, abych manuály zadavatelům vytvořila na míru, srozumitelně, aby obsahovaly cenné inspirační zdroje a byly pro samosprávy, soukromníky a další zájemce motivační,“ říká autorka v předmluvě.
Publikace je ke stažení na webu veronikarut.com

Díváte se na věci komplexně, s nadhledem.

Samozřejmě, nejsem přece odborník na dopravu. Snažím se městským architektům pomoci v tom, aby měli větší politický hlas. Aby nebyli chápáni jako někdo, kdo občas posune lavičku. Kultivace veřejného prostoru od mobility přes zeleň až po reklamu, tam jsou stovky témat určujících kvalitu života lidí ve městech. Nečeká nás jiná cesta – v budoucnosti bude nevyhnutelné a přirozené směřovat ke kultivaci měst, budou se tomu věnovat všichni. Pojďme do toho teď šlápnout, investovat. Pro starosty to není jednoduché – setkává se tam spousta protichůdných zájmů ze strany politiky, byznysu i občanů, ale vyplatí se to. Na každé ulici v republice je možné pracovat, jsme na začátku, je tu obrovský prostor pro zviditelnění a politické body. Kultivace veřejného prostoru vyhrává volby.

Až tak?

Lidé pozitivně hodnotí, na co si mohou sáhnout. Změny musí být promyšlené, ale malé a rychlé, také je důležité se tím dobře prezentovat.

Máte za sebou taky řadu intervencí do veřejného prostoru. Kultura setkávání, komunita, jak tohle souvisí s prací designéra?

Pro designéra je naprosto zásadní pracovat multidisciplinárně, napříč obory. A taky zapojit veřejnost. Nikdy není dobré participovat velké strategické projekty, tam musí plánovat odborníci. Je dobré se ptát na malé věci nebo podpořit místní komunity. Tak to dělají ve Vídni desítky let a funguje to dobře. V každém případě je důležité se osobně potkávat, bez toho se žádná kultivace dělat nedá.

Design služeb je termín nový. V zahraničí už byl tehdy etablovaný?

Záleží, jak mají nastavený podnik, důležitý je zejména design služeb. Je to nový termín, ale princip existoval vždycky. Hezkým příkladem jsou italské pizzerie.

Pizzerií máme mnoho, proč je tedy jedna úspěšná, a jiná ne? Podnik, který je uveden v michelinském průvodci a stojí se tam fronty, odmítá zdražit. Nepoznáte jej podle reklamy, ale podle té fronty. Jde o rodinný podnik fungující desítky let, design služeb je tam takto nastaven. Chci tím říct, že design služeb existuje dlouho, jen si teď uvědomujeme, jak je důležitý, stojí za to věnovat se mu. To téma si mě přitáhlo, cítila jsem, že je to potřeba. Vždycky mě zajímal branding, péče o značku. Je to kombinace designu a marketingu, multidisciplinární obor. Proto mi tak vadí většina vizuální reklamy, informačně absolutně nedávají smysl. A teď nejde o estetiku, ta se mění. Má to fungovat a být poctivě uděláno. Když se vrátím k tomu příkladu pizzerie – mít třicet cedulí, prodávat špatnou pizzu a stěžovat si, že to nefunguje, to je jádro problému. Značka reprezentuje hodnoty.

Narazily jsme na politiku, to jsme se od designu posunuly zdánlivě daleko…

Je to otázka vize a jejího prosazování. Lidé si zvykají na věci, jaké ještě před pár lety nebyly myslitelné. Třeba ve Žďáru nad Sázavou investovali do městských elektrokol. Lidé je používají a je třeba pouze vyřešit, aby je naváželi ze sídlišť zpět do centra. Už se nebavíme o tom, zda kola dávají smysl, ale o vylepšení služeb. I v našich podmínkách můžeme dělat spoustu věcí, jde jen o to, co si představíme, o vizi, co bude politik prosazovat.

Názorným příkladem může být Brno. Vedení tam jde opravdu špatným směrem. V Brně je to opravdu za trest jezdit autem a je to mimo jiné množstvím světelné signalizace, špatnou koordinací oprav a nesmyslnými zásahy typu nový parkovací dům, který jen přitáhne do nesnesitelné oblasti více aut. Při stavbě velkého městského okruhu se musí řešit zklidnění vnitřních částí města, jinak nebude fungovat. To by se dalo řešit relativně levně a rychle pomocí intervencí, nikomu se do toho ale nechce. Tak se Vám stane, že jedete trasu patnáct minut pěší chůze pětačtyřicet minut autem a vedení města sází na to, že voličům nedojde trpělivost.

Je to podle vás otázka politického směru nebo otázka generační?

Podle mě ani jedno, my jsme z toho udělali pravolevou polaritu, ale je to absurdní. Je to otázka nastavení pravidel a motivace. Evolučně jsme motivovaní si věci usnadňovat. Pokud uděláte pro lidi nejpohodlnější jízdu autem, tak jím pojedou každý den a koupí si další. Když lidi motivujete k použití MHD, naopak se ulice uvolní a řidiči aut si můžou užít radost z jízdy. Ne nadarmo je Amsterdam vyhodnocovaný jako město, kde je nejkrásnější jízda autem – protože jste v autě na ulici jediní a jedete ulicemi plnými lidí, kteří se dopravují jinak. Připravili jsme se o požitek z řízení auta a je to škoda, je to už jen otravná povinnost. Například v Tokiu není legální vlastnit auto, pokud nevlastníte parkovací místo. Když se tedy auto znevýhodní, lidé přesednou na vlaky a tramvaje a je třeba jim to udělat co nejpohodlnější, nejdostupnější.

Pojďme ještě k tématu zeleně, jemuž se také věnujete.

To je takovým testem, zda se dokážeme dohodnout, spolupracovat a jak v tom selháváme. Ano, máme vyspělou inženýrskou infrastrukturu, v Portugalsku a částečně ve Španělsku nemají třeba plynovody a kořenové systémy jim se sítěmi nekolidují. Nemají pak problém dostat stromy do ulic. My platíme za pohodlí a vyspělost tím, že na ulicích je vedro k zalknutí. Opět je třeba, aby se navzájem respektovali odborníci ze vzdálených oblastí.

Aby se strom stal veřejně prospěšnou stavbou a dostal ochranné zóny jako ostatní sítě. Totiž „ochranná zóna“ je takové zaklínadlo, ale kdyby se opravdu dodržovaly předepsané vzdálenosti, tak se nám všechny kabely a vedení do ulic nikdy nevejdou. Takže inženýři se spolu nějak dohodnou. Ale za stromy nikdo nebojuje. Potřebujeme je brát vážně a ne čekat, jestli na strom náhodou zbyde místo. Co nezasadíme teď, to do roku 2050 nevyroste a nevytvoří stínící korunu. Tou dobou budeme mít většinu populace v seniorním věku, budou potřebovat projít se venku ve stínu. Často stačí však na projektanta mluvit jeho jazykem a říci, že potřebujeme 15% zastínění ulice. Máme šikovné projektanty a inženýry a ti si s tím poradí. Skvělou práci odvádí třeba David Hora, který péči o stromořadí pomáhá kvalitně nastavit.

Uveďte prosím příklady dobré praxe. V jakých evropských metropolích se cítíte dobře a proč?

Ideální město asi neexistuje, možná v Dánsku… Obdivuju na každém městě něco jiného. Fontány Nasoni v Římě. To je systém čisté pramenité vody s pítky, který využívá prastarého vodního systému. Je to zážitek, že takto může chutnat voda v centru Říma. To je ohromná kvalita, to by mělo mít každé místo. Skočím do Berlína: výška stromů a hustota korun a procento zastínění, pohodlí a komfort i v nejtěžším vedru. Totéž ve Vídni. Nebo v Barceloně, kde je extrémní vedro a ne příliš dobrá kvalita ovzduší. Tam se učí péče o stromy už na základní škole.

Když vás poslouchám, říkám si, jestli by člověk takového kontextového myšlení a zápřahu nebyl užitečný v politice… Táhlo vás to tam někdy?

To mě upřímně neláká vůbec. Obdivuji starosty i radní, že na to mají nervy. Já jsem v klidu, protože to řeším na více městech zároveň a je krásné to sledovat externě. Ale každodenní schůzky, papírování a politikaření, to by mě zabilo. Ráda poznávám nové schopné lidi, zpracovávám pro ně strategie a různé inovační projekty. Je to práce snů a neláká mě to měnit.

Dobrá, pojďme tedy k projektům, na kterých aktuálně pracujete.

Na Ministerstvu pro místní rozvoj pracujeme na publikaci o světelném znečištění. Ta bude pro starosty: jak předcházet světelnému smogu, jak plánovat inovace

v infrastruktuře. Komu věřit a komu nevěřit, jak vyhodnotit nabídky společností. Nezávislé poradenství je myslím velmi důležité. Řešíme také vizuální smog z dopravního značení. Jak vzniká balast a jak vyjednávat. Dnes totiž víme, že přemíra dopravního značení nefunguje, naopak zhoršuje bezpečnost na silnicích. Už od 80. letech se ví, že řidič má sledovat hlavně vozovku a nikoli svislé dopravní značení. Jsou prvky, které jsou potřeba, ale přemíra značení rozptyluje a stresuje.

Dotahuji několik manuálů pro reklamu a kultivační strategie pro různě velká města.

Jak taková kultivační strategie vzniká?

Předchází jí analýza, kde se zaměřím na všechny složky, o nichž jsme mluvily. Pak doporučím, co bude nosné, konzultuji s městským architektem a vytvořím plán na čtyři roky, případně do konce volebního období, aby vzniklo něco, na co si lidé mohou sáhnout. Nevěnuji se obřím urbanistickým plánům, architektonickým soutěžím, ale spíše drobným věcem, které člověk rychle dotáhne a celý tým z nich pak má radost.

Dita Hradecká

Veronika Rút

Vystudovala Střední školu umění a designu v Brně a obhájila magisterskou práci na téma veřejný prostor na UTB ve Zlíně. Studovala rok na LUCA School of Arts v Belgii, studovala také dějiny umění a designu. Praxi rozvíjí od roku 2012, vede grafické studio. Stará se o grafiku a uživatelskou funkčnost produktů a služeb

a do českého veřejného prostoru vnesla téma vizuálního smogu. Tvoří manuály pro kultivovanou reklamu ve městech, změnila vzhled restaurací Plzeňského Prazdroje nebo českých vlakových nádraží. Za svou práci byla několikrát nominovaná na cenu Czech Grand Design, v roce 2018 ji získala. Nejen na téma kultivace měst přednáší a pořádá konference.