Newsletter

Dostávejte to nejzajímavější ze světa veřejné správy i v našich newsletterech.

* Kliknutím na „Odebírat“ souhlasíte s našimi zásadami o Ochraně osobních údajů a zasíláním pravidelných newsletterů. Odhlásit se můžete kdykoliv.

Chytré město

Radka Vladyková v rozhovoru vysvětluje, jak dosáhnout resilience obce

Představitelé obcí a měst čelí v posledních letech problémům, s nimiž se v minulosti nesetkali – a často na ně ani nebyli připraveni. Nejdříve pandemie covidu, pak skokové zdražování energií a nyní uprchlická krize. A do toho ještě „běžné“ krizové situace – výkyvy počasí s vichřicemi (někde i tornádem), sem tam povodeň nebo jiná lokální katastrofa. Jak se s tím mají vyrovnat?

Cílem je, aby obce byly resilientní, tedy odolné, houževnaté a schopné flexibilní reakce. V rozhovoru o tom mluví Radka Vladyková, ředitelka Svazu měst a obcí ČR.

Čím se resilientní obec liší od té obyčejné?

Je to celková změna filozofie. Město či obec by měly být vnímány jako jeden funkční celek, v němž žijí lidé. A ten funkční celek by měl přinášet maximální komfort bydlení a naplnění potřeb 21. století. Slovo smart je většinou považováno za synonymum pro tzv. inteligentní neboli digitální technologie. A ty technologie jsou vždy pouze nástrojem k tomu, abychom došli k určitému cíli. Takže cílem není město celé očipovat, odatovat – a data sbírat, ale je to jen nástroj k tomu, jak o městě rozhodovat, aby fungovalo, jak fungovat má.

Co se ukázalo v posledních letech v praxi?

Hlavní filozofický posun vnímání je v tom, že události posledních let nám ukázaly, jak je naše společnost zranitelná a jak proti té zranitelnosti dokáže účinně působit akční a flexibilní územní samospráva, vedení měst a obcí. První, kdo na počátku covidového období šil roušky, rozvážel dezinfekce, zajišťoval nákupy nebo obědy starým lidem, bylo vedení měst a obcí ve spolupráci s hasiči, s dobrovolníky apod. To bylo o velmi rychlé aktivitě starostů nebo vedení měst. Covid byl první hrozbou a v rámci toho se ukázalo něco, o čem se nám ani nezdálo, že by se kdy mohlo stát – a to bylo uzavírání obcí. Hned se řešilo, jak vyvážet odpadky, jakým způsobem zajišťovat zásobování apod. A najednou jsme zjistili, jak je ten blahobyt, na který jsme dlouhodobě zvyklí, zranitelný. A že musíme najednou začít uvažovat, že může přijít další ohrožení. Sotva jsme vystřídali dobu covidovou, přišlo zdražení energií a najednou spousta lidí – i obcí – vydává úplně jiné částky za energie. Zase obrovské výdaje a zase to byly města a obce, které zareagovaly jako první. Zajišťovaly půjčky, poradenské servisy, mnohé obce už mají nějaké metodiky, jak lidi nasměrovat, aby přešli k jinému dodavateli energií, aby nepadli na sociální dno. Prostě se musejí o lidi postarat. A zase je to na úrovni starostů nebo vedení obcí. No a aktuálně, když si vezmeme konflikt na Ukrajině, tak první, kdo pomáhal, byli starostové. Ti spolu telefonovali, během pár hodin byli ve spojení, aby si předávali informace – a humanitární pomoc začala na úrovni obcí. Je to o tom, že starostové jsou nejblíže občanům. Také ve zprávě OECD o hodnocení covidové doby bylo uvedeno, že územní rozdrobenost ČR je v tom přínosem. Je velice akceschopná a velmi rychle dokáže zareagovat, protože ten systém je flexibilnější než státní aparát. No a vedení měst a obcí najednou zjišťuje, že digitální a moderní technologie jsou strašně zranitelné. Příkladem je Olomouc, kde byl velký kybernetický útok a na 14 dní byly vyřazeny sítě a počítače. Takže najednou se to opravdu otáčí – to, co bylo smart, inteligentní nebo digitální, je strašně zranitelné. Vlastně stejně jako celá společnost!

Jak si tedy v tomto případě slovo resilientní vykládat?

Není to pouze odolný, ale má daleko širší přesah. Je to organismus, který dokáže pružně zareagovat na negativní vliv, který na něj zapůsobí a dokáže beze ztráty své identity třeba i za cenu určité časové ztráty nebo nějakého dočasného omezení pokračovat dál ve svém způsobu života. Je strašně důležité, aby vedení měst, obcí i regionů, když se o nich rozhoduje, už uvažovalo o tom (oni to již dělají), že neexistuje pouze fixní krizový plán, v němž si řekneme, že když začne povodeň nebo covid, tak zavolám sousedovi do vedlejší obce apod. Jde o to, že to musí být opravdu flexibilní systém, dostatečně schopný pružně a velmi rychle zareagovat a většinou i dvoufázově až třífázově.

Tak to lze rozfázovat?

První fáze, kdy nastane ohrožení, znamená rychle zareagovat, získat správné informace a vědět, co dělat. Pak po kratší době je důležité nastavit systém na dlouhodobější překlenutí dané situace a třetí fáze je vyhodnocení rizika, k čemuž slouží všechny inteligentní, digitální a nové technologie. Protože jsou již posbíraná data, takže v zájmu předejít riziku v budoucnosti či negativnímu vlivu je nutné si to vyhodnotit. Dalším krokem je nastavit taková preventivní opatření, abychom podobné riziko do budoucna eliminovali. A zde je důležité, abychom dokázali pojmenovat, v čem ten původní systém nebyl dostatečně zpracován nebo popsán. Tím se vlastně celá společnost posouvá stále dále, právě k té schopnosti žít a přežít i nepřízně osudu. A stejným způsobem reagují systémy obce. Takže resilientní obec je taková, která má dobře popsané procesy a své rozhodování a dobře ví, jaký je její cíl a kam směřuje. A je to opačným směrem od toho smart (chytrého, inteligentního) města, které je založeno vyloženě technicistně. Tam je předpoklad, že když budeme mít všechno v datech a budeme řídit město podle dat, tak to bude nejlepší, co pro to můžeme udělat.

Nyní tu máme velkou vlnu utečenců, kteří prchají z Ukrajiny před válkou. Musíme je okamžitě ubytovat a umístit. Ty první jsme ubytovali v hotelech a nyní je stěhujeme do tělocvičen. Co dál?

Je to přesně to, o čem jsme se bavili. Na začátku to pro nás byla novinka, museli jsme situaci velice rychle řešit, protože ta vlna byla poměrně masivní. Nyní si to vyhodnotíme, a kdyby se podobná situace ve společnosti opakovala, už budeme mít příslušné procesy popsané. Prostě první uprchlíci přišli rychleji, než jsme stihli nějakým způsobem zareagovat. Tak se stalo, že jsme je dočasně ubytovávali v hotelech, kde je kapacita téměř vyčerpaná, a tak je nyní umísťujeme do sportovních zařízení.

Jak by měl privátní sektor ideálně navazovat na resilientní obec?

Aby se město mohlo rozvíjet jako funkční systém, je potřeba zapojit všechny aktéry – veřejnou správu, občany i soukromý sektor. Aby našli vzájemnou shodu a aby si tam všichni našli nějakým způsobem uspokojení a všichni věděli, jaká je jejich role, protože se prolínají. Při strategickém i územním plánování v rámci města je třeba o něm přemýšlet jako o funkčním systému. Hledat a najít vybalancování i v územním plánování. V Čechách to 30 let po revoluci ještě moc neumíme, ale budeme se to muset naučit. Zvykli jsme si, že třeba rozvoj měst a obcí závisí hlavně na veřejných, státních nebo evropských financích. Je nám jasné, že tyto peníze budou docházet, protože nevíme, zda peníze Evropské unie ještě budou k dispozici na konci programového období. Anebo nebudou…

Z toho vyplývá, že se na takovou situaci musíme předem připravit. Jak?

My jako Svaz měst a obcí České republiky shromažďujeme a uvádíme jako příklady dobré praxe města a obce, kde mají dobrou spolupráci se soukromým sektorem, PPP projekty aj. Je to pro nás klíčové, protože se neobejdeme bez zapojení soukromého sektoru a privátních peněz do rozvoje veřejné správy nebo veřejného sektoru. Musíme se naučit dělat to tak, že město připraví plánovací nebo jinou smlouvu s developerem – developer dá na rozvoj určitou částku nebo v příslušné hodnotě postaví třeba mateřskou nebo základní školu.

Je to standardní součást fungování obce?

Jistě, protože obec potřebuje vlastní peníze na to, aby svítily lampy, čistily se chodníky, jezdily autobusy. Pokud někdo chce přivést tisícovku nových obyvatel, pak je logické, že by k tomu měl připravit i část zázemí pro obyvatele. Je to naprosto legitimní, funkční a na západ od nás dlouhodobě zažitá praxe. A proto developeři říkají, když to funguje v Německu, proč to nejde u nás?

Zeptám se stejně: Proč to nejde i u nás?

Bohužel stále ještě doplácíme na takové řekněme velikášské plánování z let 1990–2000, kdy mnohé územní plány jsou naddimenzovány na obrovskou výstavbu domů. Pak se samozřejmě naráží na to, že „my vám ty domy nepovolíme, protože nemáme školu, není dostačující infrastruktura“ apod. Proto je neustále důležité se na to celé dívat jako na systém, který funguje v jednom městě a byl dobrý i pro souseda. Takže je zde nutná spolupráce v rámci celého regionu.

Praha si založila vlastní developerskou společnost. Je to určitá cesta?

Nechci kritizovat, ale pozastavila jsem se nad tím, že si Praha vydala vlastní pravidla a ten „příspěvek“ nazvala kontribuce. Nevím, kdo to slovo vymyslel, ale když si vezmu Říčany nebo Jihlavu, tak všichni to mají nastavené jako spolupráci. Celý rozvoj je o spolupráci a nalézání shodných řešení, aby se všichni aktéři zapojili a byli spokojení. A slovo kontribuce, co si pamatuji z dějepisu, tak vždy znamenalo poplatky za násilně uzmuté území ve válce, takže ve mně to slovo samotné evokuje boj. Ve mně automaticky evokuje, jako že developer násilně osídlí území v Praze – a v žádném případě to slovo není o spolupráci a konstruktivním řešení při společném zájmu rozvoje města. Ale to prosím berte jako názor Radky Vladykové.

Jak tedy privátní sektor více zapojit?

Developer – nebo kdokoli jiný ze soukromého sektoru – musí po těch 30 letech najít společnou řeč s veřejným sektorem, zbavit se nedůvěry. V rámci města je klíčem snažit se o společný a vyvážený rozvoj území, aby se na něm podíleli všichni aktéři. Protože jinak se nedostaneme ani k dostupnému bydlení, ani k dostatečným kapacitám veřejné infrastruktury.

Dosud se to neúspěšně řeší bez jasných pravidel…

Je to lokální. Setkáváme se s tím při řešení uprchlická krize, kdy Moravskoslezský kraj má za poslední roky o 20 000 obyvatel méně, takže tady by třeba uvítali nárůst počtu obyvatel a jsou tam i volné bytové fondy. Cílem státní politiky by měl být vyvážený rozvoj nejen v jednom funkčním regionu, ale v rámci celé České republiky. Jsme malé území a atraktivní by to mělo být ve všech koutech republiky. Ale to vyžaduje celou funkční infrastrukturu, vysokorychlostní vlaky, například z Drážďan do Prahy se zastávkou v Ústí nad Labem. Pak se z Ústí stane předměstí Prahy, protože tam budete za půl hodiny.

Můžete uvést nějaký příklad, abychom hovořili konkrétně?

Byla jsem nedávno ve Žďáru nad Sázavou, který má nyní krásný projekt – staví se tam průmyslová zóna a developer tam buduje i byty pro zaměstnance. Něco se dělá formou PPP projektu, takže jde jednoznačně o to, aby se už na začátku při územním plánování myslelo na to, co všechno je třeba pro pohodlný život měst a obcí. V novém stavebním zákoně už máme lépe specifikovanou veřejnoprávní plánovací smlouvu, v jejímž rámci bude možné upravit vztahy mezi developerem a veřejným sektorem. Je důležité, aby se developeři nebáli přijít se svými projekty a záměry na veřejnost a v rámci participace občanů už rozvíjeli dané území, aby to zapadlo do celkové koncepce a do rozvoje měst. A prací nás všech, veřejného i privátního sektoru, je postupně vzbuzovat důvěru mezi občany, veřejným a soukromým sektorem, která povede ke spolupráci. A zároveň je to i všestranné plnění slibů a budování dlouhodobé důvěry.

FotoDevelopment news
Zdroj: Development news

Nejčtenější kategorie
Chytré město
425
Energetika
485
IT
345
Dotace a Finance
1327
Odpady
243

Nezmeškejte žádné informace!

Přihlaste se k odběru newsletteru a buďte stále v obraze