Měli bychom jim vytvořit lepší podmínky pro sebeřízení, říká ředitel Institutu plánování a rozvoje Prahy Ondřej Boháč
Jeho kompetencí je především hlavní město, ale rád a často se vyjadřuje ke strategickým a systémovým otázkám, které se týkají českých měst obecně. Svou rodnou Prahu má rád, vídává ji z výšky z věží kostelů, kde dělá zvoníka. Ondřej Boháč, ředitel Institutu plánování a rozvoje Prahy. Řeč byla jak jinak o rozvoji města, magickém čísle sto lidí na hektar nebo o vztahu Prahy a Středočeského kraje.
Zeptám se vás na začátek, jak bude vypadat Praha za dvacet let?
Nemám křišťálovou kouli, nevím. Ale přál bych si, aby si zachovala hodnoty, které už dneska má. To znamená, že to bude město, kde budou moct žít bohatí a nemajetní lidé vedle sebe, jak je tomu dnes. Město, kde nebudou žádná ghetta. Což může být pro nás ta největší výzva. Líbilo by se mi, kdyby se tu podařilo postavit víc kvalitnější architektury. To nutně neznamená, že by tady měla být druhá Šanghaj plná mrakodrapů. Jinde v Evropě vidíme, že se dají stavět a dostavovat krásná města. To bych si přál: aby se Praha tak, jak se vrstvila po staletí, vrstvila dál.
A z hlediska lidí, kteří tu žijí?
V té praktické rovině si chci představovat, že tady bude dostatek bytů a škol, že bude mít Praha spojení vlakem s Německem a Rakouskem, což dnes sice možná má, ale ne odpovídající době…
Naplnit takové představy je trochu i vaším úkolem, tak už nebudeme věštit, ale pojďme ke konkrétním úkolům. Máme nové stavební předpisy. Co se mění, co z nich vyplývá?
Praha měla své stavební předpisy dříve, než vznikly ty celostátní, už od doby Rakouska-Uherska. Ale ty poslední, moderní předpisy máme deset let a my jsme tam nyní dělali jen drobné úpravy a doplnění. Řešily se například zelené střechy, hospodaření s dešťovou vodou a další aktuální témata. Jinak je předpis velmi podobný tomu, co bylo předtím. Nový stavební zákon a celostátní vyhláška ostatně přebraly velkou část stavebních předpisů pražských. Pořád tam platí základní věci jako uliční čára, stavební čára, kvalita veřejných prostranství a podobně.
Takže pro hlavní město se toho moc nemění. A co pro ostatní?
Velká změna to bude pro Brno a pro další velká města, protože Brno a Ostrava už mají šanci mít také vlastní stavební předpisy. A myslím si, že by je klidně mohla mít všechna velká města, a tím nemyslím, že by Praha měla být ve všem vzorem, ale jde o obecně městské, urbanizované prostředí, které je jiné než třeba prostředí na vesnici.
V čem je největší rozdíl?
Celostátní předpis vycházel z předpisu, který tady byl za komunismu. Tehdy o městě uvažovali jinak, bylo to město sídlištního typu: v jedné části města se žije a ve druhé části se pracuje. Vznikaly velké obytné komplexy, které mají taky nějakou svoji kvalitu, ale není to smíšené město. Nic proti sídlištím, myslím, že se klidně někde můžou dál stavět, problém je, že bylo možné stavět pouze sídliště, že nebylo možné stavět blokové zástavby, jako jsou pražské Vinohrady nebo Dejvice. Nevznikala infrastruktura. Parametry technického předpisu znemožňovaly postavit takový kus města a zkolaudovat ho na bydlení. I proto se tvořily nové stavební předpisy.
Čím se taková struktura odlišuje?
Blokovou zástavbu nemá jenom Praha, má ji každé větší město. Je kompaktnější a bydlí tam víc lidí pohromadě. Týká se to Liberce, Plzně nebo Hradce Králové, které by měly mít možnost město dostavovat dál podle toho, jak bylo urbanisticky založené. Předpis by tohle měl umožňovat, a neumožňoval. Řadu věcí, které jezdíme obdivovat – jak se staví Kodaň, jak se staví Mnichov, to u nás nebylo možné legálně postavit a kolaudovat.
Mají tedy města nyní větší svobodu?
Není to tak, že by si každé město mělo vymyslet vlastní svět. Právě proto jsme spolupracovali s Brnem a s Ostravou. Aby to bylo transparentní vůči projektantům a investorům. Aby nepřijeli do jiného města, kde by platil úplně jiný řád, takhle to nechceme.
Vzniknou nebo vznikají tedy nové Vinohrady nebo Dejvice?
Předpis umožní, že vznikat mohou. Staví se třeba nový Smíchov, což je vyloženě městská bloková zástavba, která by třeba bez pražských stavebních předpisů nebyla možná. Nebylo by možné stavět čtvrti na nákladovém nádraží Žižkov nebo Bubny a tak dále.
Vy jste teď zmínil některé velké projekty, které se teď docela rozmohly. Jak změní charakter města? Přitáhne to spousty lidí, bude více rušno?
Objektivně je tak, že do Prahy se každý přistěhuje 10 až 15 tisíc lidí. A to se nedá ignorovat, na to se musí nějak reagovat. Je to jako fyzikální zákon, Praha je a bude atraktivní město. Není možné říct těm lidem, ať jdou jinam. Kdybychom si udělali mapu, kde nebo kde se narodili dnešní Pražané, tak pokryjete celou republiku.
Lidé se sem budou stěhovat ještě několik dekád. Je tedy potřeba, aby metropole rostla a postarat se, aby město, jaké stavíme, bylo kvalitní pro život teď i pro další generace.
Něco mi říká, že čtvrti domečků se zahrádkou za Prahou nejsou z mnoha důvodů ideál.
Je potřeba chovat se zodpovědně z pohledu ekonomického i ekologického. My se snažíme přednostně zastavovat brownfieldy, což jsou nevyužívaná, mrtvá místa toho města. Tam je potřeba život vrátit nebo vytvořit. A samozřejmě je potřeba místo zastavit dostatečně intenzivně na to, aby to fungovalo a mělo smysl.
Existuje takové magické číslo sto lidí na hektar. Na mnoha vědeckých studiích je doloženo, že od sta lidí na hektar už se uživí obchody, nemusíte doplácet veřejnou dopravu, je to efektivnější z hlediska toho, co město platí: kanalizace, osvětlení, údržba silnic. Tohle se nám musí podařit, těch minimálně 100 lidí, ale třeba ještě lépe dvě stě na hektar.
Čili hnát budovy do výšky.
Když se řekne 200 lidí na hektar, tak se všichni leknou, že jsme se zbláznili, že tu bude Manhattan. Ale to vůbec není pravda. Budete se možná divit, ale nejhustěji obydlené čtvrti v Praze nejsou ty s paneláky, ale právě zmíněné blokové zástavby z 19. století – činžáky, nejatraktivnější místa, kde lidé chtějí bydlet. Je potřeba si říct, že když se řekne intenzivní zástavba, tak tím nemyslíme 40 pater a věžáky, my tím myslíme blokovou nebo jinou kompaktní zástavbu, která má třeba jen šest pater a špičkovou kvalitu života.
Tohle je potřeba využít v případě pražských brownfieldů, ale s nimi také věčně nevystačíme, musí se zkrátka postupně některé části dostavět. Takže to nepříjemné slovo zahušťování, které každého děsí, spočívá v tom, že neplýtváte půdou a neplýtváte společnými prostředky.
Pořád zmiňujeme čtvrti, které vznikaly na konci 19. století. Vracíme se tedy k něčemu, co už tady bylo? Vymyslet něco úplně nového asi nejde, jsou to dané principy.
Základní principy, jako uliční čára, stavební čára, podle nich se města v Evropě staví už tisíc let. Samozřejmě větší urbanistické plány vznikaly až na konci toho 19. století a v první polovině dvacátého.
Dnes se zase posouváme dál, díky technologiím. Stoupá také kvalita toho bydlení, nároky na hygienu, na hluk, na světlo a tak dále. Činžáky zmíněného typu by dnes ekonomicky a ani technologicky nefungovaly. Ale to pořád neznamená, že se budou stavět domečky za Prahou a každý bude mít zahradu, tak to prostě nefunguje. Myslím, že vzniká plno skvělých nových projektů, které jsou velmi kompaktní a zároveň mají skvělou kvalitu života. Musím ještě říct, že Praha založila developerskou společnost a snaží svoje pozemky zastavovat tady tím způsobem. Jeden z prvních projektů je v Horních Počernicích, má velmi kvalitní parametry a můžou tam být skvělé podmínky pro bydlení včetně služeb.
Praha v tomhle směru ukazuje cestu, že se dá za rozumných ekonomických nákladů území správně využít a vytvořit zároveň kvalitní projekt.
I s dostupným bydlením?
Všude to asi úplně dostupné bydlení nebude, některé nové čtvrti prostě budou drahé. To je logické, řeší to třeba v Německu Mnichov. Ten je celý hodně prostavěným a stejně tam bydlení není úplně dostupné. Je to velmi ekonomicky atraktivní město a tam už rozjeli velmi intenzivní spolupráci s městy v rozumné dojezdové vzdálenosti vlakem. Obdobně města jako Brandýs, Kolín a další.
Denní dojížďka lidí do Prahy za prací je něco, co město velmi zatěžuje. Řešíte i toto?
Ano, řešíme. Praha je a bude magnet. Velmi ale záleží na tom, jakým způsobem do města dojíždíte a jakým způsobem jste na to město napojeni. Jestli jedete autem a vezete děti do školky, vyzvednete je a jedete zpátky, nebo jestli v tom místě, kde žijete, máte kvalitní služby střední školu, školku a do Prahy dojíždí třeba jen jeden člen rodiny. To je veliký rozdíl v tom, jak to funguje jako organismus a jak zatěžujete ten společný prostor.
Ondřej Boháč (*1983)
Pochází z Prahy, vyrůstal na Vinohradech. Na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy vystudoval geografii. Od roku 2006 pracoval jako student na pražském magistrátu ve funkci koordinátora Geografického informačního systému, posléze se v roce 2011 stal poradcem prvního náměstka primátora Tomáše Hudečka, a když se tento stal v roce 2013 pražským primátorem, stanul Boháč ve funkci ředitele kanceláře primátora.
V roce 2015 se stal zástupcem ředitele IPR a následně byl v prosinci 2016 jmenován šéfem institutu.
Ondřej Boháč stojí u zrodu Pražských stavebních předpisů a inicioval i vznik Centra architektury a městského plánování (CAMPu).
Jeho koníčkem je horolezectví a pravidelně zvoní v pražských chrámech, nejčastěji u sv. Havla. Jako předseda spolku Sanctus Castulus inicioval vznik pamětního Zvonu #9801 odlitého roku 2022 pro památník na Rohanském ostrově.
Jsme u dopravy. Z prohlášení pražských zastupitelů mi připadá, jako by existovaly dvě nesmiřitelné vize města, jedna se zaštiťuje tunely a obchvaty, parkovacími místy, druhá chce budovat cyklopruhy a navzájem se nikdy neshodnou. Vy musíte být v kontaktu s oběma.
Já myslím, že to není ani tak, ani tak. Měl by to být takový mix, je důležité, aby měl člověk adekvátní nabídku pro ten způsob dopravy, který zrovna potřebuje. Když povezu matraci, nejedu metrem. Já jezdím po Praze vším: autem, na skútru, na kole, chodím pěšky, jezdím MHD… Téměř denně se rozhoduji podle toho, kam jedu. Co je optimální způsob dopravy na dané místo, aby mi to časově vycházelo. Je to o přemýšlení a denním rozhodování a myslím si, že to tak dělá většina obyvatel města a že ta politická debata je zbytečně ideologická.
Cyklistickou infrastrukturu Praha nemá, nemá bezpečné cesty do školy na kole, a to je třeba podporovat. Zároveň na sídlištích objektivně existuje drtivý nedostatek parkovacích míst, protože když se stavěla, tak se počítalo, že na 5 bytů bude jedno auto. A to se také musí řešit, musí se stavět parkovací domy.
U nás je trochu neštěstí v tom, že se nám dopravní politika rozpadá na jednotlivé městské části. Doprava je přitom jeden organismus, v praxi není hranice mezi Prahou 2 a Prahou 3, nejsou to dva různé světy, ale mohou mít úplně jinou politiku v otázce dopravy a parkování.
Rozumím jejich pohnutkám, tomu, že politici logicky reprezentují svou městskou část, snaží se pro ni dojednat to nejlepší, ale třeba ta doprava, ať už parkovací nebo jiná, opravdu je jeden organismus. Je nešťastné, že jsme to tady takhle nastavili a snažíme se to řešit po segmentech.
Jak byste ideálně nastavil pravomoci městských částí, do čeho by měly mluvit, co by měl být spíš záležitostí centra?
Podobně jako doprava jako obsluha je téma města jako celku, také bytová výstavba se má řešit centrálně. Málokde v Evropě si to dělají tak dobrodružné jako my v Praze nebo Brně. nechci říct, že lokální politikové to brzdí nebo blokují, oni jdou do voleb s nějakým programem a koupou za svou část.
Problém ale vidím v tom, když je zastupitel městské části zároveň na magistrátu. Protože to je střet zájmů. Celoměstské zájmy jsou velmi často jinde než ta obrana té které městské části. Tady by myslím hodně pomohlo to oddělit. Celopražské otázky jsou odlišné, Praha má rozpočet větší než některá ministerstva, je to gigantický ekonomický hráč. A ten celoměstský pohled, celoměstský zájem je velmi slabě hájený – vůči státu, vůči Středočeskému kraji… To tam prostě chybí, takže ta Praha je v něčem v ovládaná těmi městskými částmi, s tím lokálním pohledem.
Jde to vztáhnout i na města a obce vůči státu jako celku?
Spíš naopak, narážíme tu na problém přenesené působnosti státní správy, což je zase český vynález. V praxi to znamená, že starosta vlastně o městě nerozhoduje. Má nějaké mechanismy, ale spousta rozhodnutí se mu děje pod rukama a on je reálně nemůže ovlivnit, protože to dělá nějaký politik na vyšší úrovni.
Stát má nějaké ministerstvo a to svou „vysunutou rukou“ rozhoduje prostřednictvím stavebního úřadu a dalších. A tohle třeba Evropa nezná. V okamžiku, kdy se snažíte přitáhnout lidi do spolurozhodování o městě, tak vás najednou začnou strašně komplikovat situaci. Vy uděláte nějakou dohodu s občany, dohodnete se třeba i s investorem, a teď neumíte garantovat její naplnění. Tím ztrácíte důvěru a podkopává víru v demokracii. Bohužel tohle nastavení potom vychovává lidi k tomu, že jediný hlas, který mohou uplatnit, je protest, blokace a brždění. Kdo chce pozitivně něco tvořit, má velké komplikace.
Tohle musíme přenastavit, protože jinak se jako společnost neposuneme dál. Státní správa odpojila se od reality města.
Jak z toho ven?
Tohle musí říct parlament: Potřebujeme odblokovat města, protože přestáváme stíhat dobu, jsme mimo realitu, potřebujeme to přenastavit. Žádné ministerstvo takový návrh z podstaty věci nikdy nepřichystá, tam nejsou s realitou konfrontováni, z jejich hlediska vše funguje.
Založili jsme iniciativu CityDeal a snažíme se komunikovat směrem k vedení státu, k vládě a parlamentu, tady máte města, jsou to ekonomické motory, země a nejsou nastavené na to, aby fungovaly v jednadvacátém století. Musíte to změnit. Zájem celé republiky je, aby Praha, Brno, Ostrava, Plzeň šlapaly naplno, protože to živí tu republiku celou. Být starostou Deštné nebo Kardašovy Řečice, měl bych mít zájem, aby Praha šlapala co nejlíp, protože se to projeví v mém daňovém příjmu.
Pojďme ještě ke vztahu Prahy a Středočeského kraje. Hranice mezi nimi vlastně neexistují.
Ano neexistují, tedy existují administrativně, ale život jde drsně přes ně. A my musíme najít nějaké nástroje. Každý – myslím i v cizině – mají administrativní hranice a řeší přeshraniční spolupráci, jenom nelpí tolik na formalitách tolik jako my. a aktivně hledají nástroje. Jak problém vztahu centra a okolí řídit a moderovat, to je zase problém, který běžný, a jenom my říkáme, to nejde vyřešit. Ono to jde, akorát musíte hledat nástroj a myslet mimo zaběhaný systém, protože život už běží, jen na něj nemáme kategorie.
Kámen úrazu je už zmíněná doprava, dojíždění, ale také třeba školství.
V Praze je velké téma středních škol. 40 % dětí, které se v Praze hlásí na střední školy, jsou ze středočeského kraje. Kraj řekne, my stejně do té Prahy budeme jezdit, tak postavte školy pro 6 tisíc žáků. To je úplný úlet, to nemůže fungovat. A doprava? Všichni říkáme, že lidi mají jezdit do Prahy po kolejích, ale pak si zablokujeme Výtoňský most a jsme nešťastní z toho, že někde má přibýt kolej. Ale to je těžké, když všechny železniční trasy do Prahy jsou na hranici kapacity. Ve špičce už víc lidí do vlaku nenacpete a víc vlaků na koleje už taky ne. Řešit se to dá jedině přistavením koleje, jinak akceptujete to, že lidi sem přijedou autem. A toto nemůže řešit Praha a kraj zvlášť.
Bydlení je to samé, já chápu, že je výhodné stavět v tom vnějším pásmu Prahy. Ale Praha dostává na 1,3 milionu obyvatel, přičemž jich přes den obslouží 1,8. A tohle v těch škatulkách také není podchycené. Praha je bohatá, říká se, no ale ona se populačně stará ještě o „Brno“ a „Ostravu“ dohromady
Snaha komunikovat ale je, to se kraji ani městu upřít nedá…
Jistě, vnímají to obě strany. Ale je tu jedna základní věc: volby v Praze a ve Středočeském kraji jsou ob dva roky. Protože v Praze se volí obecní volba jednou za 4 4 roky a primátor má dva roky jednoho krajského hejtmana a dva roky jiného. Takže mají společné dva roky. Půl rou se dohaduje koalice, v Praze mezitím je koalice po dvou letech rozhádaná a chystají se na další volby a rozjíždějí kampaň. Reálně zbává na soustředěnou práci tři měsíce, kdy jsou rady nakloněné a mentálně otevřené společnému jednání.
Ještě jsme se nedostali k vaší instituci.
My jsme příspěvková organizace hlavního města Prahy, zastupujeme město ve stavebních řízeních, máme velmi široký záběr v rámci plánování od obecních strategických úrovní, přes plánování města, městské čtvrtě, veřejný prostor až po mobiliář.
Máme asi 200 zaměstnanců a jejich hlavní náplní jsou data, v tom jsou naši pracovníci na světové úrovni.
Jaká všechna data sbíráte?
Pracujeme s velkými datovými sadami, jsme krajský správce digitální technické mapy. Sbíráme data sociologického typu, veřejně vybaveností. Pracujeme s daty mobilních operátorů, data máme jako otevřená, takže jsou přístupná a každý si může dělat vlastní analýzy.
Ve vztahu k zastupitelstvu jsme tu od toho, abychom dodávali kontext, připravili podklady k rozhodování. Neříkáme, co se má dělat. Rozhodovat už musí politikové a je to velmi těžká práce, protože politická rozhodnutí nelze dělat jen „správně“: obvykle máte na výběr mezi několika špatnými možnostmi. Být radní Prahy je podle mě obtížnější než být ministr. Takže já si toho, kdo je ochoten a schopen rozhodovat, velmi vážím a snažíme se je maximálně podporovat.
Dita Hradecká
