Radnice v Prostějově si nechala zpracovat nové územní studie jižní části centra města. Obchodní galerie měla stát už v roce 2015.
Prostějovu se nedaří zkrášlit část svého centra
Projekt, který měl ovlivnit život v Prostějově na desítky let dopředu, začínal před patnácti lety velice slibně. Postupně se proměnil v noční můru, které se město dodnes nezbavilo.
Na velké části centra Prostějova v okolí kostela Povýšení sv. Kříže kdysi stávalo židovské ghetto. Za komunismu však větší část uliček musela ustoupit obchodnímu domu Prior, venkovní tržnici a kulturnímu a společenskému domu. O celou lokalitu se nikdo moc nestaral a zhruba před patnácti lety začínalo být tehdejším prostějovským radním jasné, že nákladnou obnovu zanedbaného centra samo město nezvládne. Tržnice a volná prostranství pustla, kulturní dům chátral a na radnici se zrodil plán nabídnout jižní část středu města developerům.
Radnice vypsala transparentní soutěž za stovky milionů korun, okolo které začaly brousit i velké nadnárodní společnosti jako například izraelská Plaza Centers nebo Sekyra Group. Do soutěže se nakonec přihlásily tři developerské skupiny, Crestyl, společnost Prior, obchodní domy, která v Prostějově už provozovala obchodní dům, a olomoucká společnost Manthellan spojená s lidmi, kteří stojí za budováním obchodního centra a nové městské čtvrti Šantovka v Olomouci.
K jednomu z nejdůležitějších rozhodnutí, které mělo zásadně ovlivnit život v Prostějově na desítky let dopředu, radnice přizvala i své obyvatele. Kompletní nabídky a návrhy všech tří uchazečů zveřejnila na webu a kdokoliv měl zájem, mohl si je prohlédnout i přímo na úřadě. Radní ujišťovali, že názory a připomínky Prostějovanů ve svém rozhodování o vítězné firmě vezmou v potaz.
Nabídky si prohlédly stovky lidí
Soutěž zahrnovala zanedbaný kulturní a společenský dům s okolními pozemky o rozloze patnácti tisíc metrů čtverečních. Radnice očekávala totální přestavbu centra a zásadní změnu v celém systému dopravy, počítala s obchody, multikinem, restauracemi, residenčním bydlením nebo bowlingem. Jednou z podmínek soutěže bylo vybudování parkovacího domu a zachování sálu pro pět set lidí, pokud by se investor rozhodl stávající kulturní dům zbourat.
Zároveň vznikla komise odborníků, stavařů, urbanistů, architektů a dopravních inženýrů, která nabídky a připomínky obyvatel hodnotila.
Soutěž vyhrála společnost Manthellan, která chtěla v Prostějově investovat více než miliardu. Počítala s výstavbou polyfunkčního centra, parkoviště, ale i s rezidenčním bydlením. Tehdejší místostarosta Prostějova Vlastimil Uchytil ubezpečoval, že radnice stanovila tvrdé podmínky. „Vítěz soutěže pozemky nejprve získá do pronájmu. Až centrum vybuduje a bude mít kolaudační rozhodnutí, teprve pak mu město půdu prodá. Všichni zájemci musí také prokázat, že mají dostatek finančních prostředků. Nechceme nic zanedbat,“ prohlašoval místostarosta.
Pak se věci začaly kazit
Společnost Manthellan šla do veřejné soutěže s plánem na vybudování řady domů s obchody, kavárnami, pasážemi, kancelářemi, podzemními garážemi, a dokonce i s malým parčíkem. O stavbě obchodní megagalerie za miliardu začala mluvit až později. A tato změna kupodivu nikomu nevadila.
Následující přešlap už měl mnohem závažnější důsledky. Výběrové řízení totiž obsahovalo jednoznačnou podmínku, že investor postaví také kulturní centrum s kapacitou minimálně pět stovek míst. Z finální smlouvy s investorem však tento závazek vypadl. Město se totiž v průběhu soutěže na základě interních analýz rozhodlo, že si sál postaví samo.
Mathellan proto na jaře roku 2010 přišel se třemi variantami řešení. Postaví sál a město si ho na 15 let pronajme za 8,5 milionu korun ročně, nebo si sál s 58 parkovacími místy město rovnou koupí za 90 milionů korun, nebo vzhledem k finanční náročnosti vznikne sál menší a úspornější.
Opozice v prostějovském zastupitelstvu později marně pátrala po tom, o jaké interní analýzy vlastně šlo. Když o jejich předložení žádala, rada měla v ruce pouze zmíněný dopis Manthellanu o třech variantách postupu.
To, že ze smlouvy s investorem závazek na stavbu sálu vypadl, mělo ovšem později fatální důsledky. Právě kvůli tomu totiž soudy nakonec celou investici zrušily. „Smlouva je v rozporu s vyhlášeným záměrem, a proto je absolutně neplatná. Není možné, aby město nechalo proběhnout výběrové řízení a následně si rozmyslelo, že sál vlastně nechce. Každý pochopí, že takhle postupovat nelze,“ konstatoval v roce 2015 předseda senátu Okresního soudu v Prostějově Josef Růžička.
Pochybilo celé městské zastupitelstvo
V červnu roku 2010 smlouvu s Manthellanem schválilo prostějovské městské zastupitelstvo jednohlasně. Každý ze zastupitelů přitom věděl nebo měl minimálně možnost porovnat si, že se vyhlášený záměr zásadně odlišuje od schvalovaných smluv. Chyběl totiž závazek na stavbu sálu pro pět set lidí.
Až později se opoziční zastupitelé začali obhajovat tím, že tehdejší vedení města před nimi zatajilo důležité posudky, kvůli kterým – pokud by jejich obsah znali – by smlouvy rozhodně nepodpořili. Šlo například o stanovisko olomoucké advokátní kanceláře Bezucha, Klimeš, Stratil ze začátku června roku 2010.
„Při naší poslední schůzce v kanceláři pana starosty za přítomnosti dalších místostarostů zaznělo nejenom z naší strany, že předložená první verze smluvní dokumentace městu nezajišťuje jednak, že konečný výsledek investorova řešení bude odpovídat očekávání města, jednak že investor z jakýchkoli příčin neustrne v realizaci investice a do roku 2017 tak právně zablokuje město,“ napsal ve svém stanovisku pro tehdejšího místostarostu Prostějova Pavla Drmolu olomoucký právník Jiří Bezucha.
Hledali jsme nejlepší řešení
A přesně to, před čím varoval, se také stalo. Kvůli nejrůznějším byrokratickým překážkám a zádrhelům se investorovi nepodařilo vyřídit ani stavební povolení, natož aby kopl do země. Zanedbané centrum Prostějova, kulturní dům a tržnice tak dál chátraly. Byly škaredou vizitkou a ostudou města, které mělo kvůli špatně uzavřeným smlouvám svázané ruce a nemohlo nic dělat.
Tehdejší místostarosta Prostějova Drmola, který radě a zastupitelstvu smlouvy s Manthellanem předkládal, jakékoli pochybení odmítl. „S odstupem času je možné říct cokoli. Dnes je jiná doba, investorů je víc a také pohled na celou lokalitu je jiný. Ale my jsme hledali způsob, jak centrum využít a investor nabízel řešení, po kterém v té době byla poptávka. Podmínky se dlouho ladily, hledalo se, co je pro město přijatelné, a co ne,“ hájil se později místostarosta.
Také podle současného náměstka primátora Prostějova Jiřího Pospíšila se před lety celý plán jevil optimisticky. „Investor chtěl v Prostějově utratit miliardu korun, což by město nikdy nemělo. Ze tří návrhů se vybral ten nejlepší,“ konstatoval Pospíšil. Investoři z Manthellanu zase prohlašovali, že nikdy nepřekročili zákon nebo nějaký předpis a pouze plnili měnící se požadavky města.
Otevřená válka
Po deseti letech nečinnosti bylo čím dál jasnější, že největší investice v novodobé historii Prostějova je obrovským průšvihem a některým místním politikům začínala pomalu docházet trpělivost. Jako první se Manthellanu postavila tehdejší primátorka Prostějova Alena Rašková. A nakonec vypukla otevřená válka.
Když společnost Manthellan těsně před Vánocemi v roce 2017 zablokovala jediné velké parkoviště v centru s vysvětlením, že tam probíhá archeologický průzkum, obyvatele to rozzuřilo a primátorka Rašková na parkoviště po čase poslala buldozery a uvolnila ho. Mezitím soudy včetně Nejvyššího soudu definitivně potvrdily neplatnost uzavřených smluv s investorem a Prostějovu se konečně uvolnily ruce. Manthellan později Prostějov zažaloval o ušlý zisk. Tento spor není dodnes ukončený.
Nyní, po patnácti letech od prvních diskusí o přestavbě jižní části centra Prostějova, je stále vše při starém. Ačkoliv nová politická reprezentace po volbách v roce 2018 slibovala rychlou nápravu, realita je jiná.
Městu se sice podařilo vypsat otevřenou urbanistickou soutěž za účasti renomovaných architektů a hotová je i územní studie, nezačala však zatím ani oprava kulturního centra, které už je opravdu v dezolátním stavu. Původně prostějovští radní doufali, že opravené centrum budou mít hotové do letošních podzimních voleb.
Poučení na závěr
Dnes se píše rok 2022 a tento případ nemusí být poslední. Je proto dobré se z historie poučit. Veřejná správa je velmi zranitelná, protože ji svazují demokratické principy a procesy. Přestože na počátku byl kvalitně zpracovaný záměr, celý proces byl salámovou metodou ohnutý k obrazu developera a maximalizaci jeho zisků. Pozoruhodná je i nechuť státních dozorových orgánů konat tam, kde to zákon přímo vyžaduje.
V tomto konkrétním případě hrozilo nebezpečí, že město přijde o majetek na základě smlouvy, která byla od počátku neplatná. Činily se konkrétní kroky, aniž by k nim měl kdokoliv z účastníků oprávnění. Členové zastupitelstva byli obelháváni. Na návrh jednoho z obyvatel města soud projednával žalobu o neplatnosti smlouvy s developerem, která však byla z důvodu pasivní legitimace zamítnuta. Občan totiž nemá právo domáhat se nápravy, pokud má za to, že je s majetkem města protiprávně disponováno. I když žaloba byla neúspěšná, poodhalila, že s celou transakcí není něco v pořádku. Stát by proto měl posílit ochranu veřejného zájmu proti dravcům. Na druhé straně lze mít dobrý pocit z postojů veřejnosti. Byla zorganizována petice na záchranu kulturního domu, kterou podepsalo 2500 lidí.
Michal Šverdík