Starosta Radim Wolák o životě královského města Velvary

Když vyjde do ulic, místní ho zdraví, podávají si s ním ruce, hovoří s ním, usmívají se na něho.Mají proč, změny jsou patrné snad všude a plánů, jak Velvarům navrátit dřívější slávu, je ještě více. O historii královského města, současnosti a vizích a zarputilosti při jejich prosazovaní jsme hovořili se starostou města Velvary Radimem Wolákem.

Kdo by neznal píseň Ó Velvary, Ó Velvary, kde jsou mé tolary… z dob, kdy město bylo kupecké. Jeho sláva je patrná na každém kroku. Na co jste z historie města hrdý?

Ano, Velvary jsou sice městečko malé rozlohou, ale veliké svou historií. Město je plné starobylých domů a krásných zákoutí, od drobných památek až po ty veliké, ojedinělý renesanční kostel sv. Jiří, poslední předválečnou synagogu od architekta Libry, chrám sv. Kateřiny, prostě město královské. Když k tomu připočtete soubor krásných objektů ze 30. let, tak je na co být pyšný, ale také je o co se starat. A nejde jen o věci hmotné, Velvary jsou městem mnoha příběhů a ty také zasluhují péči. Vznikl u nás nejstarší český dobrovolný hasičský sbor, máme tu významné rodáky: hudebního skladatele L. Koželuha, houslaře Homolkovy, či zakladatele automobilismu V. Klementa. Údržbu zasluhuje i naše známá legenda o natvrdlých vejcích donesených na Karlův most. Takže pokud jde o významnou minulost, tak té máme ve Velvarech opravdu mnoho a jeden neví, co by dřív odkrýval, hýčkal a opečovával.

Co budoucnost města a plány na jeho oživení? Ostatně do komunální politiky jste se vstoupil jako člověk z hnutí Oživme Velvary!

Oživování je naše specialita (smích). Ale ono ve Velvarech to už hodně žije. Máme tu na patnáct spolků, což při městě naší velikosti není běžné. A ty spolu s našimi školami a dalšími organizacemi pořádají tolik akcí, že nevíte, kam dřív skočit. Co se týká rozvoje města, máme dva hlavní směry: jednak ve městě chceme udržet vše, co tu máme: čili školu, školku, ZUŠ, zdravotní středisko, služby pro seniory – nově provozujeme seniortaxi, obchody a to vše se nedá zvládnout vlastními silami. Proto pečujeme o památkovou zónu, abychom to tu měli pěkné, a vytváříme podmínky pro to, aby k nám rádi jezdili i lidé odjinud, kteří by nám s tím trochu pomohli. Směřujeme k tomu, abychom se časem zase stali tím pohostinným městem. Abychom přilákali návštěvníky, rozvíjíme nabídku městského muzea, založili jsme muzeum technických hraček, máme tři galerie, vytvořili jsme soubor městských vzdělávacích programů, takže sem stále častěji začínají jezdit i školy na výlety. Nad městem jsme vybudovali soustavu rozhleden, z nichž máte Říp a Středohoří jako na dlani. Klíčovým projektem je oživení kulturního domu Velvarská Záložna, který by měl být společenským,  vzdělávacím i hostinským centrem regionu.

Příběh Velvarské Záložny, zachráněného kulturního domu, je v mnohém typický, můžete jej popsat blíže?

Jistě. Ten příběh se opakuje v mnoha obcích. Hotel Záložna byl kdysi chloubou města, ve třicátých letech k němu přistavěli nebývale velký sál, kde se konaly plesy, setkání, výstavy a mnoho dalšího, prostě to tepalo. Po revoluci byl objekt s vírou v sílu volné ruky trhu zprivatizován, ale majitel jej jen vytěžil a nechal zpustnout, a pak jej prodal. Další majitelka už zde jen měla nevalnou cukrárničku, v plesnivém sálu byly jedinou kulturní akcí výprodeje obuvi a textilu. Přitom město sál nemělo a potřebovalo.

Když jsem se stal starostou, uspořádali jsme celoměstskou anketu o potřebách obyvatel, z níž vyšlo, že by si většina lidí návrat Záložny přála. A tak jsem každé pondělí chodil do cukrárny na čaj a přemlouval majitelku, aby prodala. Pak se stal zázrak a asi po roce a půl řekla, že prodá. Ale chtěla tolik, že na to město nemělo. Znovu se podařil zázrak, osvícený ředitel místní firmy a velký zaměstnavatel se nechal přesvědčit a objekt koupil a dal městu darem. Budova byla ale v horším stavu, než se doufalo. Zkusili jsme proto první vlnu dotačního titulu pro regeneraci podobných objektů a získali jsme nejvyšší možnou podporu 30 milionů, což je polovina částky. K největšímu zázraku se schyluje, tím bude otevření nového nádherného sálu na podzim.

Nyní se obracíme k přední budově hotelu, naším cílem je změnit ji v městské ubytování s restaurací v hasičském stylu – kam jinam by měl každý správný hasič doputovat na výlet než do kolébky hasičstva, do Velvar!

Radim Wolák

Ve Velvarech starostuje od roku 2014 ve sdružení velvarských spolků Oživme Velvary! Byl hybatelem dobrovolnické iniciativy, která vedla celoměstskou debatu a poté svépomocnou opravu  plovárny u Malovarského rybníku, odtud se dostal až na radnici. Snaží se propojovat místní, obnovovat slávu města a hodně sází na komunitní projekty. Nadšení se mu vrací v úspěchu velkých projektů. Je pedagog oboru mediální studia na Fakultě sociálních věd UK. Má tři děti, hraje divadlo, včelaří a s manželkou provozují známou velvarskou perníkárnu.

S podobnou vervou se věnujete obnově a záchraně památek. Co prostředky?

Podobný příběh má velvarský kostel sv. Jiří s jedinečným interiérem s výmalbou z roku 1616. Před lety jsme jej zchátralý převzali do vlastnictví od církve, nyní se blížíme dokončení jeho záchrany. Takže letos v červnu jej chceme na noc kostelů slavnostně otevřít a předat k užívání spolkům.

Ale musím říci, že ačkoli se počtem obyvatel držíme lehce přes 3000, což nám znemožňuje čerpat množství titulů MMR, tak se nám získávání prostředků daří. Za posledních pět let jsme získali k 70 milionům korun, takže se investuje nejen do památek, ale máme díky podpoře SFŽP nově odkanalizovanou celou místní část a chystáme projekt na druhou, opravila se řada místních  komunikací a díky prostředkům SFDI dosti chodníků. Daří se nám i v hledání podpory na rozvoj škol, právě jsme dokončili nový sál ZUŠ, projektujeme přístavbu křídla ZŠ, máme nová sportoviště, fotbalisti tři hřiště, prostě klasická snaha o rozvoj obce, která se daří především díky zapojení lidí.

O Velvarech je často slyšet jinde jako o příkladu menšího města s dobrými projekty a čilým komunitním životem. Co vaše zásluhy?

To není o starostovi, ale o práci všech místních a o náladě a ta je dobrá. Já se to jen snažím propojovat, podněcovat, pomáhat tu a tam. Však i na radnici jsem se vlastně ocitl proto, že mne bavilo propojovat lidi. Před osmi lety jsme uspořádali celoměstské plánovací setkání o osudu zanedbané prvorepublikové plovárny (později koupaliště), ale moc pěkného místa u Malovarského rybníka, kterému hrozilo, že se ocitne v soukromých rukou. Do debaty se nám podařilo vtáhnout celé město a lidé se začali více propojovat, starousedlíci se poznali s nováčky a ukázalo se, že si rozumí a mají společný zájem.

Tehdy se pořádaly brigády, na nichž se okolí rybníka zvelebovalo, a to byly zázračné akce, kam chodilo i přes sto lidí, nestíhal jsem vymýšlet práci. Moc rád na to vzpomínám, a ještě víc jsem radši, když vidím, že většinu těch velkých věcí, které jsme si vysnili, se nám podařilo uskutečnit – dnes u rybníka provozujeme krásné komunitní centrum, kde to bezvadně žije.

Ostatně na veřejné plánování myslíme v naší práci pořád a zapojení komunity je hlavním motorem dění ve městě. Poslední velká veřejná debata proběhla teď po roce odkládání, a to o rozvoji města do roku 2030, a byl jsem moc rád, že se do ní zapojilo hodně lidí.

Plány se nedají realizovat bez podpory ostatních zastupitelů. Jak je to u vás ve vedení města?

Já si velmi cením toho, že se v zastupitelstvu domluvíme napříč uskupeními a není tam nikdo takový, kdo by vlastní ego stavěl nad konsenzus. Ne vždy máme na vše stejný názor, ale nakonec pokaždé najdeme po debatě řešení. Tento stav se snažím opečovávat, některé věci netlačit moc rychle, ač by si je třeba člověk rychle přál. Vždy je dobré řádně je probrat, umět počkat, ustoupit,  nejen vyslechnout, ale i vnímat a pochopit ostatní. Snad se to vyplácí a dobré náladě to prospívá, na jednání zastupitelstva se i těším, protože budu moci kolegům zase popsat, co se povedlo a co se nedaří, stejná nálada je i v radě města. Věřím, že i díky tomuto nastavení se daří provozovat i na malém městě velké věci.

Moc si také cením toho, že mi předchozí paní starostka vše předala, nepřišel jsem k prázdnému stolu. Dlouho jsme se pravidelně scházeli, věnovala mi čas a vysvětlovala, co již bylo kde uděláno a co je třeba dále. Slibuji si, že to udělám také tak.

Projekt komunitního oživení plovárny je jistě inspirací. Jak ale dnes v roli starosty podporujete komunitní život a spolky a ony město?

Bez podpory komunity by město nebylo. Spolky u nás pořádají téměř všechny akce, neumím si přestavit, že by město bez nich fungovalo. Coby vedení se snažíme dělat vše pro to, aby se jim u nás dařilo, ostatně i zmiňované uskupení Oživme Velvary!, které jsme vytvořili, vzniklo tak, že je složeno ze zástupců velvarských spolků.

Město finančně podporuje spolky v jejich aktivitách, zároveň mohou spolky využívat městské prostory, snažíme se jim pomáhat s vybavením, sháněním prostředků, s administrativou. A ony to za to městu oplácejí tak, že se vším, co je třeba, pomohou, protože město nemá tolik zaměstnanců, aby péči o vše zvládlo vlastními silami. Když se u nás čistí rybník, přijde fůra lidí s lopatou, proto také město mohlo vysadit stovky stromů u polních cest. Snažíme se vyjít vstříc hasičům v jejich požadavcích na vybavení, protože víme, že nám to rádi oplatí nejen ve chvíli zásahu, ale přijdou, když potřebujeme ty zasazené stromy zalít.

Díky dobré spolkové struktuře se nám daří rozjíždět i projekty, které přesahují hranice města, největší je nyní snaha o přípravu krajiny na klimatickou změnu. Proto jsme navázali spolupráci se spolkem Živá voda a se spolky vytváříme studii proveditelnosti pro krajinné úpravy. To je práce, k níž potřebujete nadšení lidí.

Nemůžu si odpustit připomenout slavný pochod tvrdovaječníků do Prahy. Můžete nám aktivitu popsat?

Vypráví, se, že když se stavěl slavný Karlův most, tak Karel IV. vydal nařízení, dle něhož všechna královská města měla formou zvláštní daně dodat vejce, která se přidávala do malty, aby most byl pevný a odolal všem živlům. Velvarští si to přebrali po svém, vejce dovezli, ale vařená. Stali se za to terčem posměchu a začali být zváni tvrdovaječníky či natvrdlými. My se ale k této tradici hrdě hlásíme. Ve městě se pořádají před Velikonocemi velké vaječné slavnosti zvané Vajíčkobraní, vejce se již několik let přenášejí až do Prahy na Karlův most. Každoročně tak chodíme podél Vltavy nočním pochodem a vejce předáváme Pražanům, naposledy je přebíral primátor a měl z nich velkou radost. Vypravili jsme i parní vlak, který vezl 300 velvarských, společně jsme pak s hesly typu „s natvrdlostí nejdál dojdeš“ přešli průvodem Karlům most. Už je to dnes tradiční recesistická akce, která slouží nejen k propagaci města, domnívám se, že má potenciál stát se jedním z tradičních  pochodů – 45 km nocí s nůší s vejci, to si jen tak někde neužijete.

A pozor, ona ta tvrdovaječnost má něco do sebe – prezentujeme ji jako užitečný světonázor, schopnost vykládat si různá nařízení shůry po svém a lépe. Ve svém starostování razím natvrdlý přístup plně a trvale: když někdo tvrdí, že něco nejde, natvrdle se ptám proč, když jiný nadává či je nespokojen, natvrdle od něj chci vysvětlit, co a proč je špatně, často to vede k hlubší debatě a k řešení. S natvrdlostí nejdál dojdeš!

Co byste si vy jako starosta města Velvary přál?

Aby se nám plnily sny a nebyli jsme naštvaní z toho, když to není hned, naopak si užívali tu cestu k jejich zhmotnění, protože ta cesta je na tom to nejlepší. Přál bych si, abychom z toho snění i z toho zhmotňování měli radost, bavili se spolu a bavilo nás to. A věřím, že ty zázraky se zase stanou. Protože už to společné snění zázrak je.

Děkuji vám za odpovědi
Milan Mostýn