Od května vede Muzeum Náchodska nový ředitel. Oldřich Schejbal dlouhá léta působil v Moravskoslezském kraji, nyní se vrací do rodného kraje.

Mgr. Oldřich Schejbal (*1986) vyrůstal v Teplicích nad Metují. Jeho zájem o historii ho však zavedl do Opavy, kde studoval ochranu kulturního dědictví a historii s muzeologií. Po studiích v Moravskoslezském kraji zůstal a pracoval ve Slezském zemském muzeu v Opavě a poté v Národním památkovém ústavu v Ostravě. Svoji odbornost rozšířil na pracovních stážích v Dánsku a Rumunsku. Od května tohoto roku se stal novým ředitelem Muzea Náchodska. Jaké změny plánuje v jednom z nejstarších českých muzeí? A jak chce vést několik expozic na různých místech v kraji?

Jak byste se čtenářům představil?

Jsem rodák z Teplic nad Metují – lokálpatriot, který se prostřednictvím zájmu o historii a památky přesunul za studiem do Opavy. Tam jsem zcela přirozeně začal tíhnout ke konzervaci a restaurování, památkové péči a obecně ochraně kulturního dědictví. Snoubila se v tom moje vášeň pro jemnou manuální práci, materiál a historii.

Popsal byste nám svoji pracovní dráhu?

První pracovní zkušenosti jsem začal sbírat již při bakalářském studiu, během něhož jsem absolvoval souvislou praxi ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy. Tam jsem si kromě konzervace archeologického materiálu vyzkoušel i práci se sbírkou, což pro mě byla do budoucna velmi cenná zkušenost. V tomto období jsem se rovněž účastnil několika archeologických výzkumů.

Ještě před začátkem studia navazujícího magisterského oboru jsem začal pracovat ve Slezském zemském muzeu jako konzervátor–restaurátor. Na této pozici jsem působil dlouhých sedm let a vzpomínám na to období s radostí. Slezské zemské muzeum je jedno z největších a zároveň nejstarších muzeí na území České republiky. Mezi nejzajímavější předměty, které se mi dostaly pod ruku, patřila např. osobní zbraň generála Heliodora Píky, která byla do té doby půl století ukrytá v zemi. Do země ji zakopal jeho syn Milan, aby nemohlo být její případné nalezení Státní bezpečností záminkou k další perzekuci rodiny.

Díky Slezskému zemskému muzeu jsem měl možnost komplexně nahlédnout pod pokličku fungování zavedené muzejní organizace. Dále mé kroky směřovaly do Národního památkového ústavu (NPÚ) na územní odborné pracoviště v Ostravě, kde jsem vedl Oddělení péče o archeologické nálezy. V NPÚ jsem pracoval čtyři roky a mimo odborných znalostí jsem zde získal i cenné zkušenosti s organizačním a koncepčním rozvojem instituce, které od začátku května zúročuji jako ředitel Muzea Náchodska.

Zahraniční zkušenost je neocenitelná, v každém oboru a pro každého.

Během studií jste byl na dvou odborných stážích v zahraničí? Přiblížil byste nám je?

Máte pravdu, že jsem v té době ještě studoval, nicméně tyto stáže byly již pracovní. Jednalo se o projektovou spolupráci Slezského zemského muzea, Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava a Slezské univerzity v Opavě.

První stáž se odehrávala v rumunském ASTRA National Museum Complex, což je muzeum lidového stavitelství ve městě Sibiu v Transylvánii, a druhá v dánském konzervátorském centru ve městě Vejle ležícím ve stejnojmenném fjordu (Center for Bevaring af Kulturarv – Konserveringscentret i Vejle).

Co vám stáže přinesly a jak na ně vzpomínáte? Čerpáte z této zkušenosti nějakou inspiraci dodnes?

Zahraniční zkušenost je neocenitelná, řekl bych, v každém oboru a pro každého. Ta dánská byla obohacující nejen z důvodu tamní vyspělosti v oblasti konzervace, ale především vyspělosti muzejnictví jako takového. Dánové umí vytvořit expozici, která má myšlenku, při její návštěvě se člověk skvěle pobaví, zasměje, pohraje si, nechá se unášet na vlně poznání, koupí vkusný suvenýr a nakonec si ještě dá skvělou výběrovou kávu. A když už jsme u té kávy, tak dodnes vzpomínám na každodenní společný snídaňový rituál se všemi kolegy. Dokonce jsme si k této příležitosti pekli na pracovišti i vlastní chleba. Z odborného hlediska se mi tam jídlo také nevyhýbalo – měl jsem kolegyni, která byla specialistkou na výrobu atrap potravin do muzejních expozic. Naučil jsem se to od ní a později v Čechách dostal několik zakázek na jejich výrobu. Třeba valašských svatebních koláčků.

Vaše historická orientace se rozšířila na archeologický obor, kterému jste se odborně dlouhodobě věnoval. Jaký trend zde vnímáte? A jaký rozdíl vidíte při porovnání se zahraničním?

Ačkoli mám vystudovanou mimo jiné i odbornou historii, profesně jsem dosud působil jako konzervátor-restaurátor. Ve Slezském zemském muzeu jsem se zaměřoval především na předměty z kovů a kombinovaných materiálů. V NPÚ to byly všechno již jen archeologické nálezy. V mém případě především kovy, dřevo a useň.

Dlouhodobým trendem v oblasti konzervace archeologických nálezů je obecně čím dál větší důraz na preventivní konzervaci a minimalizaci konzervace sanační. Preventivní konzervací rozumíme systém nepřímých zásahů, které zastavují, nebo spíše výrazně zpomalují, degradaci artefaktu. Jedná se především o uložení daného materiálu v optimální vlhkosti a teplotě, regulaci jeho světelné expozice, eliminaci přístupu škodlivých látek atp. Oproti tomu sanační konzervací zpomalujeme degradaci pomocí systému přímých zásahů. Ale razantním čištěním nebo stabilizací chemickými látkami můžeme přijít o cenné informace, které v sobě předmět ukrývá; třeba o organické zbytky na keramice, které by nám v budoucnu mohly poskytnou lepší představu o tehdejším jídelníčku. Pokud už se k sanační konzervaci či restaurování přistupuje, je trendem maximální míra reverzibility těchto zásahů. Rozdíl mezi tuzemskou praxí a vyspělejšími zeměmi se dle mého názoru čím dál více stírá, ale samozřejmě záleží především na konkrétních pracovištích.

Proč jste se rozhodl účastnit se výběrového řízení na post ředitele v Náchodě?

Postupem času jsem se v pozici vedoucího oddělení na odboru archeologie NPÚ čím dál méně věnoval konzervaci a restaurování jako takovému. Trochu mi to chybělo, ale na druhou stranu začaly přicházet nové výzvy v organizační a koncepční činnosti instituce. Tento můj postupný přerod se potkal se steskem po rodném kraji a s příležitostí v podobě vypsaného výběrového řízení. Muzeum Náchodska mi bylo vždy sympatické svou rozmanitostí a rozprostřeností po regionu. Všechny jeho pobočky a expozice navíc sídlí v historických objektech, které jsou zajímavé a inspirativní samy o sobě. Až na jedinou výjimku to jsou všechno zapsané kulturní památky, Pevnost Dobrošov je dokonce národní kulturní památka.

Dosud jste pracoval v Opavě. Co vás přivedlo zpátky?

V prvé řadě asi ten můj lokálpatriotismus. Zlákala mě představa zúročit své profesní zkušenosti z Moravskoslezského kraje i ze zahraničí ve svém rodném regionu a zároveň zde získat zkušenosti nové.

Moje vize je akcentovat jedinečnost každé pobočky spočívající v její geografické poloze, funkci, zaměření a přínosu muzeu jako celku.

Muzeum v současné době spravuje šest expozic na různých místech. To v sobě skrývá spoustu zajímavých míst pro prezentaci, ale možné těžkosti v podobě organizace a financí. Máte nějaké plány na změnu?

V současné době spravujeme již dokonce osm expozic! V Náchodě to je stálá expozice Dějiny Náchoda a Náchodska a nedaleká Výstavní síň, celá Pevnost Dobrošov, v Hronově máme Rodný domek Aloise Jiráska, Muzeum Aloise Jiráska a Čapkův mlýn, v Polici nad Metují pak Opatův byt v tamním klášteře a starou roubenou školu, tzv. Dřevěnku.

Je pravda, že v pestrosti a rozprostřenosti Muzea Náchodska je jeho krása i nebezpečí. Nabízí to řadu příležitostí a možností, jak působit a rozvíjet muzejní publikum. Na druhou stranu kočírovat toto osmispřeží není vůbec snadné. Moje vize je akcentovat jedinečnost každé pobočky spočívající v její geografické poloze, funkci, zaměření a přínosu muzeu jako celku. Všechny pobočky musí být rovnocennými partnery a dohromady vytvářet množství unikátních příležitostí pro poznání.

Změny se dějí a doufám, že i dít budou–nechceme ustrnout v čase! Nicméně žádné z míst, kde nyní působíme, do budoucna opouštět nechceme a ani nechceme vytvářet pobočky nové. Chceme být sítí muzejních poboček zachycující paměť regionu a spíše se nyní musíme věnovat tomu, jakým způsobem to má v 21. století muzeum dělat a následně prezentovat.

V nové funkci jste již téměř dva měsíce (rozhovor se uskutečnil na začátku července, pozn. autora). Jak jste se zorientoval, jak byste tento čas hodnotil?

Byly to naplňující a novými zkušenostmi nabyté měsíce, nicméně až nezdravě hektické. Druhý den ve funkci jsem se účastnil oficiálního slavnostního otevření Pevnosti Dobrošov, která byla v průběhu předchozích tří let rozsáhle revitalizována a rozšířena o novou expozici napěchovanou audiovizuálními a herními prvky. Současně jsme byli postaveni před úkol co nejdříve ji otevřít pro širokou veřejnost. To se díky extrémnímu nasazení správy pevnosti povedlo v polovině května, nicméně stále ještě vychytáváme některé mouchy v oblasti techniky a organizace práce. Z tohoto důvodu také stále držíme zlevněné vstupné do návštěvnického centra, kde je tato expozice umístěna.

Na konci června jsme v Hronově slavnostně otevřeli novou muzejní expozici–Čapkův mlýn. Tematicky je věnována dětství sourozenců Čapkových a slavným hronovským rodákům, kteří jsou představeni atraktivní formou street artu. Původní funkce budovy z 19. století je spjata s výrobou papíru, a proto zde máme v plánu prezentovat papírenskou výrobu návštěvníkům muzea i široké veřejnosti.

V průběhu května a června proběhlo pět vernisáží a několik akcí pro veřejnost. Za všechny bych jmenoval aktuální výstavy Hora ruit–Od slunečních hodin po PRIMky nebo Rafinovaná krása vějířů.

Máte v plánu nějaké organizační změny?

Během uplynulých dvou měsíců jsem byl absolutně ponořen do probíhajících akcí a seznamování se s chodem instituce. Nyní vše začínám pozorovat a vyhodnocovat. Kladu si otázky, jaké kroky by mohly být v budoucnosti pro muzeum dobré, a jaké naopak. Jak využít silné stránky instituce, ošetřit ty slabé a podobně. Určitě nás časem čekají nějaké úpravy v organizační struktuře muzea, ale jsme teprve na začátku tohoto procesu.

Plánujete novou výstavu nebo expozici, na kterou byste rád návštěvníky pozval?

Co se týče větších projektů, tak plánujeme realizaci nových, netradičně pojatých expozic zaměřených na historii Policka a lidovou zbožnost na Kladském Pomezí. Obě se budou nacházet v benediktýnském klášteře v Polici nad Metují a jejich realizace by se měla rozjet ještě tento rok.

V Hronově uvažujeme o transformaci Jiráskova muzea, které sídlí v tamním divadle, na trochu živější prostor, tematicky spojený s divadelnictvím a odpovídající potřebám publika 21. století.

Předešlé vedení také nechalo připravit velkorysý projekt památkové obnovy domu č. p. 18 na náměstí v Náchodě, kde sídlí naše stálá expozice zaměřená na dějiny města a jeho okolí. Do budoucna počítáme s jeho realizací a vytvořením nové stálé expozice. To je samozřejmě běh na dlouhou trať, ale těšíme se na něj.

Jste rodákem z Teplic nad Metují, kde jste členem spolku Zachraňme teplickou poustevnu. Můžete nám stručně tento spolek představit?

V prvé řadě musím uvést na pravou míru to členství. Oficiálním členem nejsem. Se spolkem nicméně sympatizuji a podporuji ho. V minulosti jsem se na příklad účastnil několika brigád, preventivně ošetřoval některé dřevěné prvky proti napadení dřevomorkou nebo jsem konzervoval kovový křížek ze sanktusníku poustevny.

Spolek s obdivuhodným nasazením zachraňuje barokní ivanitskou poustevnu v Teplicích nad Metují a vnáší do ní život. Jde o unikátní stavbu sestávající z kostela P. Marie Pomocné a dvou křídel vlastní poloroubené poustevny. Je to jedna z posledních památek na kongregaci sv. Ivana. Spolek zde zajišťuje i skvělé komentované prohlídky v rámci pravidelné otevírací doby, takže až příště pojedete na výlet do Teplických nebo Adršpašských skal, nenechte si návštěvu poustevny ujít.

A poslední otázka, jaké místo v kraji máte nejraději?

To je nelehká otázka, protože v našem kraji je spousta fantastických zákoutí, kde se snoubí krása krajiny s její historií. Pokud bych měl přeci jen nějaké místo vypíchnout, tak bych řekl, že je to celá oblast Adršpašsko-teplických skal. V tamních hlubokých a neprostupných roklích můžete dodnes na vlastní kůži pocítit svrchovanou moc přírody. Na okamžik můžete podlehnout iluzi, že jste se ocitli v oné „krajině děsné v širé pustině“, zmíněné v listině ze 13. století, která potvrzuje držbu Broumovska Benediktýnům. Ač se považuji za znalce místního terénu, nejednou jsem se v labyrintu skal a zeleně ztratil. Zároveň je zde možné i na těch nejodlehlejších a nejméně přístupných místech nalézt stopy člověka staré stovky let – a to mě naprosto fascinuje. V chalupě za pokladnou Teplických skal se ostatně narodil i můj otec, s nímž lásku ke skalám sdílím. Inu je to v pravém slova smyslu můj Vaterland.

Foto a zdroj: Královéhradecký kraj