Projekt podpory kočičího útulku spojil občany i město

Psal se rok 2004 a právě byly Vánoce. Do kravína na okraji Poličky se toho dne vypravily dvě ženy – Ludmila Funková a její maminka Ludmila Pachovská. Šly donést vánoční dárek v podobě jídla kočkám, o nichž se dozvěděly, že zde žijí, aniž by se o ně někdo staral.

Už před tím, než dorazily na místo, jim bylo jasné, že nic moc hezkého nespatří. Ale hrůza s jakou se zde potkaly, předčila jejich očekávání.

„Okolo 40 hladových, hubených a nemocných koček. Šílené! Špatná srst, žebra viditelná pod kůží, sem tam i chybějící tlapička a koťata se zarostlýma očima…Nakrmily jsme je tedy, ale od té doby jsme nejen začaly krmit pravidelně, ale hlavně léčit, kastrovat…,“ vzpomíná Ludmila Funková.

Od samotné péče o kočky v lokalitách (statek samozřejmě nebyl jediným místem, kde dámy posléze objevily kočičí kolonie s trpícími zvířaty) začaly jejich úvahy brzy směřovat k tomu, kde mít ty z nich, které dočasně anebo už vůbec, nejde vrátit – po kastraci či vyléčení – do původní lokality. A tak začaly přemýšlet o útulku.

 „Útulek jsme zřídily přímo u nás doma,“ říká Ludmila Funková. „Ze začátku jsme vše financovaly samy. Později začali pomáhat i další lidé a tak jsme založili občanské sdružení.“

Jak zapojit město

Útulek začal fungovat v roce 2008. Zpočátku v něm žilo jen několik málo desítek koček, ale když se během času rozneslo, že zde existují hodní lidé, kteří se o kočky starají, místo aby se rozšířily řady těch, kdo by chtěli také pomoci, začali se naopak objevovat tací, kteří se chtěli svých koček zbavit. Takoví, jimž bylo líto pár set korun za kastraci a tak raději hodili tašku s koťaty paní Funkové přes plot na zahradu.

Koček bylo v domě najednou kolem 90 a uživit je opravdu nebylo jednoduché. Navíc veterinární péče a samozřejmě kastrace – koček v útulku i těch v lokalitách. Navíc bylo nutné investovat do oplocení, protože sousedé těžce nesli, když jim „útulkové“ kočky chodily na pozemky.

Paní Funková se tedy čím dál intenzívněji musela rozhlížet po lidech, které by mohla alespoň částečně zapojit do pomoci zbídačeným zvířatům. V té době ji napadlo, že se zná s Petrem Šimonem, který byl tehdy předsedou sociální komise města Poličky. Oslovila jej tedy, zda by mohl pomoci se zapojením města do kastrací.

„Věděl jsem, že v Poličce jsou asi tři lokality, kde sídlí velký počet bezprizorních koček,“ vzpomíná Petr Šimon. „Bylo mi jich přirozeně líto a navíc jsem si uvědomil, že pokud se daří humánně omezit množení těchto koček, pomáhá se tím i lidem – jak těm, kteří mají kočky rádi, tak těm, kteří je nemusí.“

Pomohl tedy Ludmile Funkové přesvědčit vedení města, aby se do kastračního programu finančně zapojilo. Město též pomohlo s propagací – do místního periodika Jitřenky byl opakovaně vkládán letáček, který občany seznamoval s kastračním programem i s možností, jak se zapojit a pomoci.

A začalo se dařit. V prvním roce město na kastrace věnovalo 40.000, ale i to stačilo, aby se udělal velký kus práce a v kočičích koloniích ta začalo vypadat výrazně lépe, než dříve. S odchyty a kastracemi začaly pomáhat i dámy, které kočky v jejich lokalitách krmí a zapojili se také veterinární lékaři, kteří kastrovali, současně kočky vždy ošetřili a přeléčili a posléze poslali fakturu přímo městu.

Vedení města vidělo, že to skutečně funguje a další rok zvýšilo částku a další rok opět, až se rozpočet na kastrace dostal na letošních 140.000 korun. Výsledek je zjevný: projdete-li místa, kde se vám svíralo srdce ze spousty ubohých zvířat, dnes vidíte nepříliš početné skupinky zdravě vyhlížejících koček. A dokonce se osvětu podařilo propagovat i v okolních obcích, z nichž alespoň někde už občané také začali s kastracemi.

Dnes už v rámci kastračního programu město pomáhá i s odchytem – byl vyčleněn strážník, Oldřich Zapletal, který má ke zvířatům opravdu nadstandardní vztah, a ten dnes také pomáhá s odchyty a též s umísťováním koček do nových domovů.

Budoucnost s otazníkem

Ale bohužel, ačkoli město Polička patří k těm, která mají v tomto směru osvícené vedení a mezi občany lidi, kterým není budoucnost jejich zvířecích spoluobčanů lhostejná, ani zde není jisté, co bude dál. Proč? Paní Funková a její maminka, ačkoli ještě zdaleka nejsou staré, už nemají síly, aby mohly útulek samy táhnout ještě řadu let.

„V současnosti máme 63 koček, ale v minulosti jsme jich zde měli i přes 90,“ říká Ludmila Funková. „Naše představa je tak 20 zvířat. Nyní ale vůbec nepřijímáme, jsme přeplnění a já mám navíc zdravotní problémy. O kočky se starám se svojí maminkou, té už je 73 let. Minimálně bychom tedy potřebovaly další ruce, ale kde je vzít? A ačkoli město platí kastrace, což je úžasné, převážnou část nákladů na provoz útulku hradíme ze svých zdrojů. Potom jsou to aukce, prodej kalendářů, virtuální adopce a dary od hodných lidí.“

Bohužel navíc letošní anticovidová opatření, která mnoho lidí připravila o příjmy, v druhé linii připravila o zdroje také útulky, ten v Poličce nevyjímaje.

„Lidé nám zrušili některé virtuální adopce a sponzorských příspěvků je celkově méně, takže situace se výrazně zhoršila,“ smutně konstatuje paní Funková, ale dodává. „Naštěstí jsou stále hodní lidé, připravení pomoci. Například místní veterinářka, MVDr. Gabriela Zajícová, která pomůže, kdykoli je potřeba. Nejen finančně se nám snaží vyjít maximálně vstříc. A když máme nějaký větší problém, který potřebuje speciální vyšetření, jezdíme na kliniku do Žďáru nad Sázavou k doktoru MVDr. Johanidesovi. A další dobrou duší, díky které se podařilo prosadit u města kastrační program, za který jsme dlouho bojovali, je pan Petr Šimon.“

Na otázku, jak útulek vnímá veřejnost, paní Funková odpovídá: „Někteří v Poličce ani neví, že tu jsme, další nám házejí kočky přes plot, aniž by se sebeméně zajímali, z čeho je máme živit. Letos v srpnu jsme našli za plotem pět čerstvě narozených koťat. Ještě neměla zaschlou pupeční šňůru, byla jen pár hodin stará.“

Z této nejisté situace bohužel vyplývají i plány do budoucna, které nejsou nijak optimistické.

„Chceme skončit,“ říká rozhodně Ludmila Funková. „Nikdo nemládne a není tu nikdo, kdo by to převzal. Musíme mít zodpovědnost za kočky, které tu jsou a s největší pravděpodobností se už ani neumístí. Jsme malé město, každý tu kočku má a navíc v okolí jsou další dva útulky.“

Jako autorka tohoto článku si dovolím na závěr otázku: Opravdu je krásný projekt, budovaný řadu let, který je důkazem, že město a občané se dokáží spojit pro dobrou věc,  odsouzen k zániku? Věřím, že ne…

autor: Hana Janišová

V okolí Poličky fungují, kromě útulku Funkových ještě dva útulky. Oba soukromé, zřizované nadšenci a oba také stále plné – Kočky sobě Chmelík a Světluška Svitavy.