Přesto se toho starostka Lenka Houžvičková nebojí
Ke „starostování“ ve středočeské Květnici nepřišla Lenka Houžvičková vloni jako nepopsaný list. Jedenáct let už pracuje na tamním úřadě, z toho osm let byla místostarostkou. Na Vysoké škole AMBIS vystudovala Regionální rozvoj, konkrétně obor Management rozvoje měst a regionů. Svou bakalářskou i diplomovou práci zasvětila právě Květnici. A není to zrovna veselé čtení: píše se tam o územních dopadech nekoncepčního rozvoje sídla v posledních dvou dekádách. Původně malá obec kousek od Prahy za toto období zaznamenala skokový růst a zcela změnila svou podobu i charakter. S důsledky, které negativně ovlivňují kvalitu života, se místní potýkají dodnes. A hlavně o nich, ale také o tom, co se v Květnici povedlo, jsme spolu hovořily.
Osm let jste byla místostarostkou, vloni jste nastoupila do funkce starostky. Tím pádem vás asi nic nemohlo zaskočit…
Přesun na pozici starostky nebyl nijak dramatický, máme dobré vztahy s bývalým starostou a ten zůstal v zastupitelstvu dál. Mnohem zajímavější a dramatičtější byl nástup z pozice úřednice do pozice místostarostky.
Květnicí jste se do hloubky zabývala ve své bakalářské i diplomové práci. Jaký k tomuto místu máte vztah?
Žiju tady s rodinou už asi patnáct let. Tím, že víc jak 11 let na úřadě pracuji, nabízelo se to téma samo. Květnice je klasické suburbium se všemi klady i zápory, jaké to nese. V 90. letech se osamostatnila odtržením od Sibřiny, do té doby to byla přidružená obec bez jakékoliv občanské v bavenosti. Poté se tedy o sebe začala starat sama, a začalo se jednat s developery, pro ně byla Květnice vždy zajímavá. Ona ta geografická pozice v těsné blízkosti Prahy tomu nahrává…
Začalo se tedy masivně stavět.
Kolem roku 2000 měla Květnice pouhých 142 obyvatel a začal raketový růst, dnes máme téměř dva tisíce přihlášených a tři a půl tisíce trvale žijících obyvatel. Na druhou stranu se, bohužel, stavěly jen rodinné domy. Technická a dopravní infrastruktura, občanská vybavenost – nic z toho se neřešilo. Příspěvky developerů se také neošetřily, takže si obec řadu věcí postavila sama – anebo nejsou dodnes.
Tím pádem jsme často uváděni za příklad špatné praxe. Teď už obci nestačí katastr, na občanskou vybavenost nejsou pozemky.
Je to skutečně tak špatné?
Chybí nám základní věci: nemáme obchod s potravinami. Není zde ordinace lékaře. Nemáme školský obvod, kam by děti chodily do školy. To jsou problémy, které nám komplikují život – a nemyslím jen nás jako obec, ale hlavně obyvatele. Přitom náprava je složitá, dlouhá a drahá.
Lenka Houžvičková (48 let)
Před 11 lety se rozhodla pracovat pro obec a následně kandidovat za hnutí Jedna Květnice. Osm let zde zastávala funkci místostarostky, po volbách v roce 2022 se stala starostkou. Vedle podpory komunitního života, otázky školství a životního prostředí se zaměřila hlavně na využívání dotačních titulů a strategické koncepce dalšího rozvoje.
Za svůj největší úspěch považuje vybudování mateřské školy v Květnici.
„Snažila jsem se využít veškeré své znalosti a zkušenosti pro rozvoj obce. Abych získala kvalitní teoretický základ pro svá rozhodování, vystudovala jsem regionální rozvoj a environmentální správu na VŠ a účastnilase řady vzdělávacích akcí,“ říká o sobě.
Nabízí se otázka, proč se tím odpovědní lidé nezačali zabývat včas?
Už při prvním návrhu územního plánu na konci 90. let upozorňoval Krajský úřad Květnici na to, že by se měl rozvoj omezit. Bylo to ale jen doporučení a obec se rozhodla po svém. Možná v tom hrála v roli i odborná neznalost, sliby developerůa podobně. Samostatnost v rozhodování považuji za správnou, ale nebyl by na škodu odborný dohled nadřazených orgánů, ne každý zastupitel v malé obci je urbanista a nenahlédne konsekvence. Jenže když už územní plán takto vznikl, tak se podle něj staví.
Cesta k nápravě je, jak jste uvedla, komplikovaná.
Co už je postavené, to nezbouráte. Musíme ty největší handicapy postupnými dílčími kroky napravovat. Získáváním dotací, pozemků. Některé developerské projekty z 90. let ještě nejsou postavené. Jsou pro nás jednak hrozbou, protože noví obyvatelé obec zatíží, ale zároveň je vnímáme jako obrovskou příležitost. Bez jejich investic a spolupráce s nimi nejsme schopni nic vybudovat – nemáme kde.
Zajímají mě obyvatelé Květnice. Blízkost Prahy znamená, že většina dojíždí za prací do hlavního města.
Stoprocentně. Nechci použít termín „noclehárna“, ale opravdu všichni ráno sednou do auta a odjedou za prací a večer se vrací. Lidi, co pracují v Květnici, bychom spočítali na prstech jedné ruky. Největším zaměstnavatelem v obci je obec sama, díky tomu, že jsme otevřeli mateřskou školku.
Ale určitá komunita a společenský život tady jsou – nebo ne?
To je jeden z kladů suburbia, zatím jsme mluvily jen o záporech. Máme velmi nízký věkový průměr obyvatelstva, něco přes 34 let. Druhým bonusem je vysoká vzdělanost – do nových domů přišli často vysokoškolsky vzdělaní lidé. A to je benefit. Společenský život sesnažíme budovat, byť je to těžké – nemáme společenský sál. Říkám, že máme otužilé obyvatelstvo, všechny akce děláme venku.
Jakým způsobem komunikujete s obyvateli? Nízký věkový průměr asi nahrává spíše digitálnícestě…
Ano a ne. Elektronická komunikace je důležitá, webové stránky a facebook nám to usnadňují, snažíme se je posouvat. Ale určitě to není samospasné. Máme zde skupinu seniorů, ale i mladších, kterým to prostě nevyhovuje, takže se snažíme být otevřeným úřadem. Zakládáme si na tom, že jsme úřad přívětivý, počínaje úředními hodinami ve středu do sedmi hodin do večera, vycházíme lidem vstříc. Osobní setkání je stejně nejefektivnější.
Čekají vás letos nějaké zásadní úkoly, rozhodnutí?
Ještě dlouho nás budou zaměstnávat developerské projekty. Jsou zde tři, které zatím nebyly realizovány, a teď se probouzejí k životu. Jeden z nich je v centru obce a vyvolal zde bouřlivé reakce, které vyústily až v referendum. Je to milník ve vývoji Květnice: jde o unikátní prostor, kde má vzniknout nové centrum. S developerem se intenzivně hledá konsenzus. Aby byl projekt pro obec přínosem, aby se v něm novým příchozím dobře žilo, ale aby obohatil i stávající obyvatele a zároveň respektovat práva a potřeby developera.
Pak jsou to investice. Čeká nás kompletní rekonstrukce obecního úřadu, už ji máme připravenou. Bude to náročné, ale získáme prostor pro spolky a také malý společenský sál, abychom mohli pořádat vítání občánků a nejrůznější setkání. Takový prostor teď nemáme, takže se na to moc těšíme.
Jak Květnice v této době šetří energie?
Hledáme úspory například u veřejného osvětlení a také uvažujeme o fotovoltaické elektrárně pro mateřskou školu a čističku odpadních vod, ta má obrovskou spotřebu. Fotovoltaika by mohla mít rychlou návratnost a udržet výši stočného na přijatelné úrovni.
Mluvíme hlavně o budoucnosti, ale jeden zásadní projekt už jste úspěšně dokončili: mateřskou školu.
Na to jsme všichni právem hrdí, byl to velký projekt. Prostory jsou krásné a podařilo se dát dohromady výborný tým pracovníků. Není nic hezčího než číst pochvaly rodičů a pozorovat, jak jde ráno do školky sto usměvavých dětí. Druhým zlomovým bodem je základní škola.
Základní školu v Květnici není z výše uvedených důvodů možné postavit, proto jsme se spojili s okolními obcemi, založili dobrovolný svazek obcí Povýmolí a usilujeme o postavení školy svazkové v Úvalech. Náklady jsou astronomické, téměř tři čtvrtě miliardy. Narážíme na každodenní provozní problémy, výběrové řízení na projektanta je napadáno, což velmi zdržuje. Zatím chodí děti do Jiren, alespoň pro prvňáčky máme co nabídnout.
Naše děti a jejich rodiče prošli těžkým obdobím, kdy chodili k sedmi zápisům a nebyli nikde přijati. Snažili jsme se umístit děti doslova na poslední chvíli. Umíte si představit ten stres, když rodiče 20. srpna nevědí, kam půjde dítě prvního září do školy. Obvoláváme školy v okruhu 35 kilometrů, jestli je šance přijmout mimospádové dítě, snažíme se to usnadnit rodičům i ředitelům.
Jste hodně úspěšní v získávání dotací…
Troufám si tvrdit, že tohle nám docela jde. O mateřské škole už jsem mluvila, ta by se bez dotací nepostavila. Pak tu byla další na čistírnu odpadních vod a na řadu menších projektů: lesní posilovnu, vybavení pro zásahovou jednotku hasičů, dále připravujeme revitalizaci rybníků… Snažíme se využívat všechny dotační tituly, které objevíme, z krajského fondu i státních fondů. Věnovali jsme spoustu času plánování projektů, abychom byli v okamžiku vyhlášení dotace připraveni.
V pozici starosty asi musíte být velmi flexibilní.
Situace všech úředníků na malých obcích je taková, že musíte být odborník na všechno. Záběr je široký a každým rokem agenda narůstá, obce mají nové kompetence a povinnosti. Je náročné, možná nemožné udržet přehled o všem. Opravdu neustále vás překvapují změny legislativy. Řešíme vše od evidence obyvatel přes kácení stromů, volby, územní plánování až po jednotlivé lidi a jejich problémy. Jsme maličký úřad, mám jen jednu úřednici, a tak se snažíme rozdělit si kompetence a využít naše původní profese. Tahle práce má zase výhodu, že není monotónní. Každý den přinese něco nečekaného.
Projektem školky, který jste vedla od počátku až do konce, jste si pomyslně odškrtla jeden velký úkol, který občanům zlepšil život. Máte už se za čím ohlížet. Co ještě vám dělá radost?
Umím se radovat z maličkostí: že se někde přidají lampy a křižovatka je lépe osvětlená, že se vysadí nové stromy, že někdo přijde a poděkuje, to jsou okamžiky, co za to stojí. A i když je člověk často unavený a ve stresu, takovéto momenty dávají mé práci smysl.
Dita Hradecká
