V západních Čechách se věnují architektonickým pozoruhodnostem

V první polovině letošního roku byly na západě Čech rekonstruovány dvě pozoruhodné stavby, které patří k historickým architektonickým skvostům v Česku. Shodou okolností jde o sakrální objekty, které za sebou mají pozoruhodný vývoj.

Katedrála sv. Bartoloměje v Plzni

Investice za více než 100 milionů korun, velkolepý dojem z interiéru, nově zpřístupněné prostory v podkroví. Tak by se dala ve stručnosti charakterizovat rekonstrukce katedrály sv. Bartoloměje v Plzni na náměstí Republiky. Počátky původní stavby sahají až do první poloviny 14. století, podle historiků se chrám začal stavět kolem roku 1340. V 15. století stavební vývoj skončil a měnil se interiér. Velkých oprav se chrám dočkal v letech 1879 až 1883 po pádu štítu lodi, který prorazil klenby. Poslední velká rekonstrukce trvala od roku 1914 do roku 1919. Nejstarší částí kostela je presbytář a nejhodnotnějším uměleckým dílem je Plzeňská madona umístěná nyní na oltáři z roku 1883. Unikátní opuková socha vznikla v huti svatovítské katedrály Petra Parléře v první polovině 80. let 14. století.

Známá dominanta Plzně s nejvyšší kostelní věží v Česku (přesně 102,6m) byla naposledy rekonstruována před sto lety. Při rekonstrukci dokončené v červnu letošního roku v interiérech během tří let pracovaly desítky stavbařů a restaurátorů. Ocitujme architekta Jana Soukupa: „Uvnitř bylo rekonstruováno naprosto všechno, tady nemáme metr čtvereční, na který by se nesáhlo. Začalo se čištěním stěn a sloupů, postavilo se postupně lešení napřed v kaplích, pak v jižní, severní lodi, v presbytáři, a nakonec ve střední lodi.“

Památkáři spočítali, že interiér katedrály má kolem 2500 metrů čtverečních zdí, stropů a sloupů. Zašlou špínu bylo nutné ručně odstranit kartáči, štětci a smetáčky. Opravu potřebovalo i několik vitrážových oken z přelomu 19. a 20. století z jižní stěny katedrály, které nejspíš poškodily novoroční ohňostroje a petardy. Během oprav se přišlo i na poškození některých kleneb, které bylo nutné zpevnit a opravit. Umělecká díla – malby, obrazy, sochy i oltáře se restaurovaly v mnoha restaurátorských ateliérech v Česku. Některé obrazy byly tak zašlé, že téměř nebylo poznat, co je na nich vyobrazeno. Restaurováním prošla i jedna z nejcennějších gotických madon v Česku – Plzeňská madona, vyrobená zřejmě před rokem 1384.

Mezi nové prvky vybavení patří zpovědnice a osvětlení, které má několik programů – například pro turistické prohlídky, pro běžné mše, pro noční nebo pro slavnostní mše s biskupem. Oprava přišla zhruba na 115 milionů korun, 95 % pokryla dotace EU. Přispěly i město Plzeň, Plzeňský kraj a Plzeňský Prazdroj. Největší novinkou pro veřejnost je zpřístupnění podkroví s jedinečným gotickým krovem, který má jen málo srovnání v celé střední Evropě. V podkroví je expozice o historii katedrály.

Santiniho klášter v Mariánské Týnici

Ojedinělé rekonstrukce se dočkal areál bývalého kláštera v Mariánské Týnici na severním Plzeňsku. Jde o první případ v Česku, kdy se podařilo dostavět po 300 letech historickou barokní stavbu. Jan Blažej Santini totiž původně plánovanou stavbu nedokončil. Klášter zůstal bez východního ambitu. Bývalé cisterciácké poutní místo, které zahrnuje kostel, patrovou budovu proboštství a ambity s freskami, bylo postaveno v letech 1711 až 1768. Od zrušení kláštera v roce 1784 se pro areál nenašlo využití a chátral. V roce 1920 se zřítila kupole kostela. Poté začala snaha o záchranu areálu, tu ale přerušila válka a pak komunistická totalita. Na další opravy (včetně nové kupole) se dostalo až po pádu komunistického režimu kolem roku 1993. Postupem let a díky úsilí památkářů a historiků se Mariánská Týnice stala v roce 2018 národní kulturní památkou.

Zachované původní Santiniho plány inspirovaly architekta Jana Soukupa k velkorysému návrhu na dostavbu východního ambitu. Velkou zásluhu na realizaci měla i Irena Bukačová, ředitelka Muzea a galerie severního Plzeňska, které v Mariánské Týnici sídlí. Dlužno poznamenat, že ne všichni památkáři a architekti byli z tohoto nápadu nadšení. Měli za to, že by stačilo rekonstruovat a opravit stávající areál. Dostavba ale ukázala, že odvážný záměr byl krok správným směrem.

Nový východní ambit přesně kopíruje západní. Nachází se v něm tři chodby a čtyři kaple, které byly nově vyzdobeny. Pracovalo se podle posvátné geometrie, která byla v baroku často používána. Celkové náklady na dostavbu ambitu činily skoro přes 57 milionů korun, nejvýznamnější dotaci poskytla EU prostřednictvím programu IROP – 42,4 mil. Kč. Plzeňský kraj dodal 13,7 mil., muzeum pak přispělo částkou 1,4 mil. korun. Areál je teď daleko více otevřen veřejnosti. Kostel je zpřístupněný samostatnou trasou, která je využitelná pro konání veřejných kulturních akcí. Vznikl nový návštěvnický okruh, díky digitalizaci jsou památky a mobiliář zpřístupněny na internetu.

Spiritus agens Jan Soukup

V předcházejícím textu jsme zmínili jméno architekta Jana Soukupa. Opravám sakrálních památek se věnuje poslední tři desetiletí. Podle jeho projektů se zachraňovaly zdevastované kostely a zanedbané kláštery, stavěly se nové kaple. „Nedávno jsme to počítali a je to skoro tři sta kostelů v Plzeňském, Karlovarském kraji a něco na jihu Čech, na kterých jsem se podílel,“ řekl a přidal několik poznámek k oběma zmíněným stavbám. „Oprava katedrály je samozřejmě to největší, do čeho jsem se pustil. Kromě samotné náročnosti při restaurování jsme zažili několik překvapení. Například jsme pod podlahou kůru objevili renesanční malby, o kterých se vůbec nevědělo. Datované jsou rokem 1580. Nebo, když stavebníci objevili nahoře v presbytáři střely z druhé světové války. Původně jsme si mysleli, že jak Němci stříleli z věže a Američani nahoru, něco zabloudilo do kostela. Až můj starší bratr si vzpomněl, že 6. května 1945 ráno, ještě, než do města přijely první americké tanky, byla v kostele mše a Němci chtěli vyhnat věřící ven. A protože lidé nechtěli odejít, tak jim Němci začali střílet nad hlavou. Našli jsme tam desítky střel.“

K nalezeným kuriozitám patří i vyobrazený znak města Plzně, v jehož srdečním štítku ale nestojí král Václav II., nýbrž zrzavý žid v chasidském klobouku. „Myslím, že to souvisí s rekonstrukcí v letech 1879–1883. V archivu jsem totiž našel několik dopisů výtvarníků, kteří se na rekonstrukci podíleli a kteří si stěžují na špatnou platební morálku města. Myslím si, že tohle byla jejich pomsta,“ usmívá se Jan Soukup. „To vyobrazení jsme takhle nechali. Stejně tak kačera, kterému čouhá ze zobáku zelené listí. Nápadně připomíná komiksovou Disneyho postavičku kačera Donalda. Vtipálkové ho přimalovali do vitráže jednoho z oken při rekonstrukci v roce 1992. Potvrdil mi to majitel firmy, která to tehdy dělala. Asi chtěli, aby po nich v kostele zůstalo pro další generace.“

A Mariánská Týnice? „Po dostavbě jsem si uvědomil, že areál se vlastně v krajině pootočil. To, co se až do té doby považovalo za čelo, se stalo zadním průčelím, a co bylo považováno za zadní část, se stalo čelem. Vidím v tom určitou symboliku. Mariánská Týnice teď otevírá náruč a vítá poutníky. Takhle to určitě chtěl Santini, který pracoval podle posvátné geometrie, což stručně řečeno znamená, že areál má filozofický a duchovní přesah.“

Jan Soukup za své angažmá při záchraně památek získal několik významných ocenění. Známý je i jako autor projektů moderní architektury, například se podílel jako spoluautor na ojedinělé stavbě nového kláštera trapistů v Novém Dvoře, navrhl dálniční kapli na dálnici D5 ve směru na Norimberk, rekonstrukci jízdárny ve Světcích u Tachova a další. Dlouhodobě se snaží o zachování další významné památky – bývalého kláštera premonstrátek v Chotěšově na jižním Plzeňsku.