Od ledna 2025 platí ve městech a obcích pomoci povinnost zajistit oddělené soustřeďování textilního odpadu

Počátkem listopadu se v prostorách pražského kampusu Hybernská uskutečnila již třetí část konference Cirkulární města a byznys s podtitulem Města jako šatníky, co praskají ve švech. Hlavním cílem bylo upozornit veřejnost na problematiku zbytečného textilního odpadu a nabídnout řešení, jak z této krize ven. Den předtím se nedaleko místa konání, na prostranství před OC Palladium objevila „záhadná“ několikatunová halda oblečení. Vzbudila značnou pozornost, a o to šlo.

Oděvy jsou nezbytnou výbavou člověka, bez ohledu na věk, způsob života či společenské postavení. Odpovědnost za odpad z této sféry proto padá logicky na hlavu každého z nás a bez nadsázky lze říci, že textilní odpad je starý jako lidstvo samo. Jenže zatímco ještě v nedávné historii bývalo zvykem pěstovat v šatníku pouze několik luxusních kousků šitých na míru a nové opatrně přidávat, moderní století postavilo svět módy do nové situace. Současní lidé jsou tak namnoze doslova zahlceni nepadnoucí, nadpotřebnou a mnohdy i nekvalitní konfekcí, která se často sama tváří jako výrobek na „jedno použití“ či produkt tzv. „fast fashion“ čili „rychlé módy“. Hojnost na straně jedné ovšem přináší starost na straně druhé. Výsledkem je nejen v ČR, ale samozřejmě i po celé Evropě dramatický nárůst textilního odpadu ve městech a obcích, nad nímž v současné době již déle nelze přivírat oči. Určité řešení problému by měla v ČR poskytovat vyhláška o povinnosti obcí zřídit sběrné místo, která s novým rokem již brzy vstoupí do praxe.

Módní vlny versus ruční práce

Oděvy, oblečení a módní doplňky jsou nezbytnou součástí lidského života. Pořídit si krásné, vhodné, padnoucí a pohodlné šaty je po staletí snem i přirozenou potřebou každého z nás. Moderní doba rovněž přináší nesčetné možnosti, jak oděvy kupovat, kombinovat a nosit. Na tzv. módních vlnách se vezou nejen ženy, ale i mnozí muži a náctiletí, přičemž hojná oděvní produkce je každoročně zaměřena minimálně na čtyři roční období. Rok co rok máme nové trendy pro jaro, léto, podzim i zimu a každý rok chce být drtivá většina lidí trendy v tom, co je momentálně vyhlášeno za módní anebo alespoň v tom, „co se nosí po ulicích“. Jenže… V důsledku toho pak lidé nakupují nejen nadpotřebné věci, ale leckdy i bezhlavě takové oděvy, které neunosí, protože jim správně nesedí, popřípadě už od počátku zaostávají kvalitou zpracování či materiálu. A kde ono nepadnoucí, špatně zvolené a (ne)sloužící oblečení končí? Nejčastěji v odpadu. Časy, kdy kupříkladu ještě před pouhými čtyřiceti lety bylo zcela normální, nechávat si šít oděvy na míru (a tím si jich doma v šatníku i daleko více vážit), doslova převálcovala lavina rychle se měnící módní konfekce, do jejíhož číselného průměru se však jen málokdo ideálně vejde a o jejíž kvalitě lze leckdy diskutovat. Lidé si tak postupně zvykli s módou na místo potěšení „bojovat“ a nesedící, poničené či už „ne-trendy“ věci jednoduše vyhazovat. „Když mi kalhoty nebo tričko nesedí, nebo se mi už nelíbí, prostě to vyhodím a koupím si věci nové. Proč ne?“ Sdělila na dotaz s klidným hlasem jedna z kolemjdoucích udivených divaček několika tunové hromady oděvů, která se objevila den před seminářem Města jako šatníky, co praskají ve švech, nedaleko Kampusu Hybernská, a sice u obchodního centra Palladium v Praze. Podobně přitom na dotazy o módě reagovali i další okolojdoucí respondenti. Pouze jediná starší paní uvedla, že by si ne zcela padnoucí, popřípadě časem poničené oblečení z konfekce nechala přešít (opravit) u švadleny anebo by se o zásah pokusila sama. Další mladá děvčata zase potvrdila, že móda je pro ně hrou a snaží se nosit především to, co je momentálně „in“. Na dotaz, jestli by se odvážila něco si ušít či alespoň přešít sama doma, jen zamítavě kroutila hlavami.

Malý exkurz tedy velmi trefně ukazuje, kde moderní doba navzdory historii zaspala. Dnešní člověk nejen že dávno neuvažuje o krejčích a švadlenách, ale dokonce už ani o přešívání či samo-vytváření oděvů po domácku, nýbrž pouze o nošení syrové konfekční podoby šatů z obchodu. Jinými slovy, „jak to visí ve výloze, tak to i obléknu“, což ovšem přináší vedle výhod i četná úskalí. „Všímáte si na dnešních mladých pánech v oblecích ty narolované nohavice u kotníků? To by se v dřívějších dobách stát nemohlo. Nohavice mají přesně končit v polovině obuvi. To vám řekne každý správný krejčí. Pokud ale někdo nosí tyhle „roláky“, znamená to, že kalhoty jsou mu na délku velké. Já sám bych se styděl vylézt takto na ulici,“ vysvětlil, tentokráte na vrub pánské módy, další z udivených kolemjdoucích, němě sledujících „oděvní haldu“. Jiný muž ve středním věku dodal, že stejná situace je s botami. „Za ševcem chodí dnes málokdo. Boty se po sezóně vyhazují a kupují nové. Co vím, tak opravovat obuv si dávají jen ti, kteří za ni původně utratili v butiku desetitisíce a jde o kožené luxusní kousky,“ dodal. Jak vidno, zrychlený styl současné doby módě příliš kladně nenahrává, a když k tomu všemu připočteme, že mnoho lidí v odívání dokonce ani neumí nalézt vlastní styl, který je zároveň slušivý, pohodlný a udržitelný, je na „textilní katastrofu“ zaděláno. Věci se tím pádem rychle kupují a ještě rychleji vyhazují, lidé jsou pořád nespokojení, protože „nemají co na sebe“ a obce jsou nešťastné z nikdy nekončícího přebytku textilního odpadu.

12 000 tun textilu jako odpad

„Nejlepší odpad je ten, který vůbec nevznikne. Pokud ale věc už dosloužila a nemůžeme ji dále využít, musíme ji umět efektivně zrecyklovat. To se u textilu zatím nedaří. Ročně podle expertních rozborů Ministerstva životního prostředí vyhodíme okolo 170 tisíc tun textilu a textil tvoří obecně tři až čtyři procenta odpadu v černých popelnicích,“ vysvětluje ministr životního prostředí Petr Hladík.

Podle dostupných dat totiž vyprodukují jen malé domácnosti v ČR ročně neuvěřitelných 12 000 tun textilního odpadu, přičemž celých 97 % z vyhozených věcí skočí na odpadových skládkách. Pouhá zbylá 3 % představují recyklaci. Jen pro porovnání, v Evropské unii se za jeden rok vyhodí přes 5,8 milionu tun textilu (což je cca. 11 kg na osobu). Přechod měst k cirkulárnímu textilnímu sektoru tak vyžaduje novou spolupráci mezi výrobci, prodejci, spotřebiteli, zpracovateli odpadů a veřejnou správou. A protože problém s nadbytečným textilním odpadem netrápí ani zdaleka jen Čechy, nýbrž celou Evropu, přistoupila právě EU k sérii opatření, která by měla neutěšenou situaci v textilním průmyslu řešit. Do směrnice o odpadech, kterou schválil Evropský parlament v roce 2018, tím spadá i nová povinnost obcí v ČR zajistit separovaný sběr textilu.

Od prvního ledna roku 2025 tak čeká všechny obce v České republice významná změna, týkající se oblasti odpadového hospodářství. Oblast, která nebyla až do této doby vymezena zákonem č. 541/2020 Sb., o odpadech, (tj. kdy mají obce povinnost určení místa pro oddělené soustřeďování komunálního odpadu, to minimálně odpadu nebezpečného a dále třeba papíru, plastů, kovů, biologických odpadů nebo tuků), získá novou podobu, podle které bude nyní povinnost, určit místa i pro odpad charakteru textilního. Bude však již záležet na konkrétních obcích, jaké konkrétní formě separovaného textilního sběru dají přednost a kde přesně sběrné místo pro odevzdávání navrhnou. Počet obcí, kterých se nová povinnost od ledna týká, čítá přibližně cifru 6 253.

Pro naplnění předpisu mají být nicméně využívány stávající možnosti, jako je přímé vhazování textilního odpadu do speciálních třídících kontejnerů, dále odevzdávání do sběrných dvorů nebo „re-use center“ (v překladu „znovu-užití“). Cílem předpisu není jen minimalizace oděvních odpadků, které by jinak putovaly na skládky, ale i snaha pomoci potřebným. Vytřídění textil může být buď znovu nošen, anebo jej lze recyklovat do podoby zcela nových produktů. Nevyužitelný a pro recyklaci nevhodný textilní odpad by měl pak posloužit k energetickému využití, konkrétně jako alternativní palivo do cementáren. Dosavadní kontejnery, které se už nějaký ten rok nalézají v ulicích měst, existují na základě smluv uzavřených mezi společnostmi, jejíchž specializací je sběr použitého textilu a úřady měst či městských částí.

Vytříděný textil se využívá

Na problematiku přebytečného textilního odpadu a řešení otázky: „Co s ním?“, se zaměřilo i speciální, v pořadí třetí vydání konference Cirkulární města a byznys 3, s podtitulem Města jako šatníky, co praskají ve švech, pořádaná dne 12. listopadu 2024 v pražském Kampusu Hybernská. „Tématem byl textilní odpad, nová legislativa a role měst v prevenci jeho vzniku i možnost cirkulárního využití.“ Popsala Petra Schwarz Koutská PR a Project Manager Sound of Science a PR zmocněnkyně vlády pro lidská práva. Na akci, konající se pod záštitou náměstkyně primátora hlavního města Prahy Jany Komrskové, vystoupily mj. i dvě přední specialistky Valerie Boiten a místní Eva Laláková. Podle slov Pražského magistrátu se vytříděný textil ze speciálních kontejnerů, které už delší dobu fungují na řadě pražských míst, daří téměř úplně využívat. „Jako Praha se dlouhodobě snažíme snižovat množství dále využitelného odpadu. Víme, že v našich popelnicích tvoří textil více jak dvě procenta odpadu. To sice není velké číslo, ale zrovna textil je sortiment, který může často posloužit dalším. To je také důvod, proč jako Praha hledáme vhodné prostory, kde bychom mohli otevřít re-use centrum, kde by oblečení mohlo dostat nový život a nemuselo by skončit bez užitku ve spalovně,“ popsala náměstkyně pro životní prostředí Jana Komrsková. Za dosud úspěšné, hodnotí koordinátorka cirkulární ekonomiky Magistrátu hlavního města Prahy Pavla Antonínová také práce sběrných dvorů. Například spolupráci s Diakonií Broumov, kdy probíhá od roku 2015 ve všech sběrných dvorech hlavního města Prahy sběr obnošeného textilu i obuvi. „V roce 2023 bylo ve sběrných dvorech vysbíráno 29,6 tun starého textilu. Veškerý textil se z 98% smysluplně využije k materiální pomoci,“ vysvětlila Antonínová.

Na otázku, jak bude Praha postupovat od roku 2025 dále, uvedla: „Připravujeme také koncesní řízení, od jehož výsledku si slibujeme sjednocení systému sběru textilu na území města v souladu s požadavky platné legislativy,“ a dodala, že „v oblasti předcházení vzniku textilního odpadu spolupracujeme například s UMPRUM, kde probíhají kurzy úprav a upcyclingu textilu podporované hlavním městem.“ Ohledně lepšího přehledu, by podle Antonínové bylo velmi dobré vytvořit i jakousi cirkulární mapu, kde budou snadno k dohledání provozovny z řad předcházení vzniku odpadů. Tzn. opravny oděvů a obuvi. V tomto bodě nezbývá než souhlasit.

Nápad návratu ke švadlenám, ševcovským provozovnám a krejčím může pro dnešní mladé generace, zvyklé na módu coby spotřební zboží, znít jako „krok zpět“. Ve skutečnosti jde o výrazný krok v před, který by mohl nejen ulevit od nadbytečného odpadu, ale dokonce i pomoci současným, v různých „fashion stylech“ ztraceným lidem k lepšímu pocitu z vlastních šatů, vlastního já. Proč? Protože nejvíce si v životě vážíme věcí, které nám jsou na míru, přesně tak, jako správné šaty od krejčího. Ruku na srdce, kolikrát už jsme si v obchodě vybrali „úplně skvělý módní kousek“, ale protože nám nakonec moc neseděl, zašantročili jsme ho doma ve skříni a při nejbližší příležitosti vyhodili? „Pokud chceme snižovat množství textilního odpadu, nestačí třídit a recyklovat, musí dojít i ke změně obchodních modelů a designu výrobků, aby déle vydržely v oběhu a byly recyklovatelné. Města a firmy mohou účinně spolupracovat třeba při podpoře pomalé módy či při vzdělávání a osvětě,“ míní a uzavírá ředitel PII Tomáš Lapáček.

Michaela Košťálová