Víte, co mají společného detektivní kancelář, sousedská hlídka a burzovní makléř? Všichni by si dnes našli práci v českém odpadovém hospodářství. Od chvíle, kdy nový zákon o odpadech postavil obce před Sofiinu volbu – zdanit hlavu, nebo zdanit pytel – se v českých ulicích odehrává tichý boj. Boj o litry, klíče od kontejnerů a nervy starostů.

Každé ráno to začíná stejně. Oranžový maják prořízne ranní mlhu, ozve se pískot brzd a do útrob popelářského vozu mizí tuny toho, co už nechceme. Zní to jako nudná rutina? Kdepak. Pod pokličkou (doslova pod víkem popelnice) bublá legislativní a společenský guláš, který je všechno, jen ne nudný.

Souboj systémů: “Hlava” vs. “Pytel”

Starostové českých obcí mají od roku 2021 těžké spaní. Zákon jim dal svobodu vybrat si, jak budou vybírat peníze. A jak už to bývá, každá volba je tak trochu špatná.

V levém rohu ringu stojí „Obecní systém“ (alias daň z hlavy). Je to stará dobrá klasika. Žiješ tu? Dýcháš? Produkuješ odpad. Zaplať paušál (třeba stovku měsíčně) a o víc se nestarej.
● Proč to starostové milují: Je to snadné. Podívají se do evidence obyvatel, vynásobí to sazbou a mají rozpočet.
● Proč to ekologové nenávidí: Je to demotivační. Proč bych měl vymývat kelímky od jogurtu, když soused hází do popelnice i staré gumovky a “pršiplášť” a přitom platíme stejně?
V pravém rohu stojí vyzyvatel: „Poplatek za odkládání z nemovité věci“ (alias PAYT – Pay As You Throw / Zaplať, co vyhodíš). Moderní, tržní, spravedlivý(?). Objednáš si popelnici určité velikosti a platíš za její kapacitu nebo váhu.
● Výhoda: Kdo třídí jako o život, platí pár korun.
● Nevýhoda: Probouzí to v lidech kreativitu. Bohužel tu špatnou.

Panelákové drama: Sousedská špionáž

Zatímco u rodinného domku si systém „za kapacitu“ pohlídáte (můj plot, moje popelnice), na sídlišti se mění v psychologický thriller. Představte si, že platíte za to, kolik toho váš dům vyhodí. A pak vidíte souseda z pátého patra, jak nese dolů starou matrací a cpe ji do společného kontejneru na směsný odpad. V tu chvíli nevidíte souseda, vidíte zloděje vašich peněz.

Vzniká také fenomén „odpadové turistiky“. Lidé z rodinných domů (kteří chtějí ušetřit svou kapacitu) pod rouškou tmy vozí pytle do odemčených kontejnerů na sídlištích. Nebo ještě hůře – podnikavci a rozvozci pizzy si z panelákových popelnic dělají soukromý sběrný dvůr.
Výsledek? Města a jejich kontejnery se mění v pevnosti. Budují se klece, rozdávají se klíče a čipy. Vlastnit klíč od popelnice je dnes na sídlišti větší symbol statusu než vlastnit klíč od kočárkárny. A diskuze na domovních schůzích? Ty se točí kolem toho, kdo vyhodil tu krabici od televize, když patří do papíru, a ještě ji nesešlápl? Sousedské vztahy dostávají zabrat a někteří zoufalí nájemníci by nejraději instalovali kamery i do popelnic.
Duchové v ubytovnách

Jestli je panelák bitevním polem, pak ubytovny agenturních pracovníků jsou černou dírou. Města, průmyslové zóny o tom ví své. Stejně tak obce, které mají ubytovací kapacity, ale průmyslová zóna je v katastru jiné obce. Peníze z RUD jdou jiné obci než té, která má problém s odpady.

Problém je prostý:

1. V systému „na hlavu“ platí ten, kdo má trvalý pobyt (přihlášená osoba). Jenže dělník z ciziny ho leckdy nemá. Stejně tak z nemovitosti, kde není nikdo přihlášen se platí jedna popelnice, ale v bytě bydlí pět osob. Ty jsou pro úřad neviditelní. Produkují odpad, ale složenku jim není kam poslat.
2. V systému „za kapacitu“ platí majitel ubytovny. A co udělá „chytrý“ majitel, který chce maximalizovat zisk? Pro ubytovnu se stovkou lidí objedná jednu malou popelnici.
Výsledek vidí všichni okolo: přeplněné popelnice a pytle s odpadky válející se v okruhu sta metrů. Ombudsman sice jasně řekl, že cizinci platit musí a ubytovny taky, ale realita je taková, že města často tento odpad uklízí na vlastní náklady, jen aby zabránila vzniku hygienické katastrofy a krysích farem. Je to hra na kočku a myš, kde myš bydlí v přeplněném bytě a kočka (obec) nemá páky, jak z ní dostat peníze.

Z policejních spisů: Falešný popelář

Že je odpad cenný, dokazuje i kuriózní případ z Brna. Dva zloději tam vymysleli geniální plán: ukradenou elektroniku schovali do popelnice a jeden z nich se převlékl do reflexní vesty, aby popelnici nenápadně odtlačil městem jako „pracovník služeb“. Bohužel pro ně, městská policie má kamery a falešný popelář s mixážním pultem v kontejneru daleko nedojel.

Hra o EKO body

A teď z jiného soudku. Jde to i jinak? Jde. Vítejte v Terezíně, městě, které zavedlo systém MESOH. Zní to jako název pro raketoplán, ale je to „Motivační a evidenční systém odpadového hospodářství“.
V Terezíně (a nejen tam) pochopili, že bič (pokuty) nefunguje tak dobře jako cukr (sleva). Zavedli gamifikaci.
Občané tu hrají celoroční hru o EKO body.
● Nalepíte QR kód na pytel s tříděným odpadem? Dostanete body.
● Sešlapali jste PET lahve, takže pytel je plný plastu a ne vzduchu? Dostanete plný počet bodů. (Ano, kontroluje se to!)
● Nevystavili jste poloprázdnou popelnici na směsný odpad a ušetřili popelářům zastávku? Body pro vás.
Je to sofistikované. Rodina „Třídilových“ si na svém online účtu (ano, mají odpadový účet jako v bance) kontroluje, kolik bodů nasbírala. Na konci roku se body sečtou a promění v reálnou slevu z poplatku na další rok.
Výsledek? Lidé najednou nepřemýšlejí, jak odpad „zmizet“, ale jak ho „zpeněžit“. Sběrný dvůr v Terezíně není místem za trest, ale místem pro sběr bonusových bodů.

Budoucnost je v datech

Co z toho plyne? Odpadové hospodářství už není jen o silných chlapech na stupačkách kuka vozů (o kterých snil nejeden malý kluk). Je to o datech, čipech a psychologii. Zatímco v některých městech zuří válka o to, kdo komu hodil pytel do popelnice, jinde už pochopili, že nejlepší odpad je ten, který se promění v body.
Až tedy příště půjdete s košem, rozhlédněte se. Možná vás sleduje soused s dalekohledem, možná falešný popelář, a nebo – pokud máte štěstí a bydlíte v osvícené obci – právě nesete v ruce slevu na příští rok.

Vlastimil Veselý, ředitel a lektor CATANIA GROUP