Být tak seniorem v Kodani

Rozhovor o zemi, kde senioři zvládají online komunikaci, dobrovolničí a k jejich radám se přihlíží

Judita Matyášová je reportérka a novinářka, která vyjíždí do zahraničí a píše o sociálních tématech, historii i kultuře. Zastihli jsme ji, právě když se vrátila z Německa, kde navštívila město Chemnitz, které bude v roce 2025 jedním z Evropských hlavních měst kultury. Ve své disertační práci v oboru Studia dlouhověkosti na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy srovnává seniorskou komunitu a mezigenerační vztahy v Česku a v Dánsku.

Inspirativní příklady, o nichž píšete, jsou nejčastěji z Dánska. Proč právě tahle země a jak jste se tam dostala?

To je trochu delší historie. V roce 2010 jsem uveřejnila článek o jedné židovské dívce, jejíž válečný a poválečný osud se mi nepodařilo vypátrat. Na text zareagovala její příbuzná. Řekla mi, že je jediná přeživší z celé rodiny. Na začátku druhé světové odjela se skupinou židovských teenagerů do Dánska. Začala jsem jezdit do Dánska a mapovat osudy této skupiny. A přitom jsem si nemohla nevšimnout, jak se dánská společnost od té naší liší.

V čem je rozdíl na první pohled?

V Dánsku panuje téměř absolutní důvěra v úřad. Komunikace s úřadem funguje na úplně jiné bázi než u nás. Nazvala bych to proklientským[RK1]  přístupem. Člověk platí daně, a tak je zákazníkem úřadu, ne naopak. Moje veškerá komunikace s úřady v Dánsku vypadala tak, že nejpozději do 24 hodin jsem dostala odpověď nebo informaci, jakou jsem potřebovala.

To zní ideálně.

Ale to je jen jedna z mnoha věcí. Například je fascinující, co všechno Dánsko dělá pro komunikaci různých strategických rozhodnutí. Skutečně naslouchají tomu, co občané chtějí. Uvedu příklad: V Aarhusu, druhém největším městě Dánska, stavěli knihovnu. Na jejím plánování se podílel tým architektů a dalších odborníků, kteří zorganizovali veřejné diskuse, aby se mohli vyjádřit i místní obyvatelé. Co v knihovně chtějí za služby, k čemu by měla sloužit.

Jak vypadá výsledek?

Je to takzvaná komunitní knihovna, kde je otevřený prostor. Potkáte tam děti ze školky, studenti se tu učí na zkoušky, další prostor je vyhrazený pro rodiny s dětmi a tak dál. Než začali stavět, strávili dva roky tím, že se ptali lidí. A to se mi zdá hodně dobré, že jim tolik záleží na názorech veřejnosti.

Je to v Dánsku takto obvyklé?

Tvrdí, že je to běžná praxe. Když se chystá jakákoliv větší výstavba, součástí rozpočtu jsou finance na vedení rozhovorů s lidmi, kteří tam budou žít, i těmi, co tam budou pracovat. Věnují velkou péči tomu, aby zjistili skutečné potřeby občanů.

Možná jsou tam také lidé zvyklí sdělovat své potřeby s větší kuráží než u nás…

To mohu potvrdit i z vlastní zkušenosti pedagoga na univerzitě. Když jsem přednášela v Dánsku, bylo znát, že jsou tam od školky zvyklí diskutovat a argumentovat.

Předpokládám, že i s digitalizací jsou v Dánsku vpředu…

Je to tak. Zažila jsem tam začátek pandemie. Byla to situace, na niž se nešlo moc připravit, ale tam to probíhalo jinak než u nás. Například home office je velmi rozšířený, takže když začala pandemie, pro Dány nebylo až tak složité překlopit nejrůznější činnosti do digitálního módu.

Dále je zde běžné komunikovat s úřadem na dálku. Každý má jedno ID, identitu, něco jako rodné číslo. To už je roky zavedené a jsou s tím srozumění i senioři. Asi 80 % z nich používá svou digitální identitu pro veškerou komunikaci. Digitalizace funguje také díky tomu, že se pečlivě vysvětluje, v čem je důležitá.

To u nás neděláme?

Procházela jsem dánské radniční weby a zaujalo mě, jak jednoduše jsou strukturované: člověk se bez nesnází na dvě tři kliknutí dobere řešení situace, kterou potřebuje řešit. Texty jsou stručné, přehledné a srozumitelné. Vezměme si jako příklad jejich brožuru Seniorem v Kodani se stručnými a motivujícími texty a v kontrastu k tomu brožuru, kterou vydalo ministerstvo vnitra a jmenuje se Srozumitelný úřad – Průvodce pro seniory. Najdete PDF se sáhodlouhými texty, které jsem sama měla problém učíst.

Čili v komunikaci jsou u nás rezervy.

Tématu digitalizace ve státní správě jsem se detailně věnovala. Leckdy místo toho, abychom se podívali, jak daný problém úspěšně vyřešili v zahraničí, „objevujeme Ameriku“. Není to dobře komunikované a spousta lidí netuší, co vše lze v Česku vyřešit online, a mnoho lidí přímo ze státní správy digitalizaci systematicky bojkotuje. A já jim úplně rozumím, že se bojí o místo. Nevysvětluje se jim, že digitalizace jim práci nevezme, naopak jich bude třeba více na složitější činnosti než na ty rutinní.

Jsou i dánští senioři aktivnější než ti naši?

V Dánsku jsou sice větší města, ale spousta lidí žije na venkově, na samostatně stojících statcích. Z „výletu na úřad“ se stává celodenní záležitost. Proto když se senioři dozvěděli, že téměř vše lze řešit online, bylo to pro ně zajímavé.

Vůbec, přístup k seniorům v Dánsku je diametrálně odlišný od toho našeho. Dánská společnost dává na všech možných úrovních najevo „my si vás vážíme a zajímá nás, co umíte“. Zapojují je do nejrůznějších aktivit. Spolupracuji s českou neziskovou organizací Elpida, která organizuje aktivity pro seniory z celé Prahy. Zaujal je dánský přístup, takže od loňského roku se snaží zavádět podobné programy, jaké znám z Dánska, a motivuje seniory, aby byli všemožně aktivní. Také se mi moc líbí, že každá dánská radnice musí mít ze zákona „radu starších“. Je to orgán volený seniorskou komunitou. Radnice musí veškeré strategické plánování s radou konzultovat. Rada má poradní hlas, nemůže vetovat. V praxi to funguje tak, že jsou zapojeni do procesu už od prvopočátku, nejsou jim předkládána hotová rozhodnutí, ale společně hledají konsenzus během procesu. Nedělám si iluze, že je to jednoduché, ale podstatné je, že radnice zajímají názory starší generace.

Je dánská společnost obecně tolerantnější?

Lidé v Dánsku jsou desítky let zvyklí zapojovat se do dobrovolnické činnosti. Už děti na základní škole pomáhají, protože to vidí u svých rodičů a prarodičů. Je to kontinuální linka, takže i senioři dobrovolničí podle svých schopností. Moje otázka, co je jejich motivací, je vyváděla z míry – je to zkrátka samozřejmost.

Nebylo by fér srovnávat to s naším prostředím, kde přetrvává pachuť „povinně dobrovolných“ Akcí Z a podobných. Slova jako komunita nebo kolektiv u nás nesou historickou zátěž. Pomalu, ale jistě se situace mění a přibývá seniorských dobrovolníků i v Česku.

Starat se více jeden o druhého, to je dánský recept?

A zároveň se tam lidé mohou spolehnout, že jim v nejrůznějších životních situacích pomohou úřady a instituce. Nemáte obavy, jestli se vaše dítě dostane do školky. Když jste matka samoživitelka, máte třeba nemocné dítě a pocit, že nezvládáte, můžete zajít na radnici a požádat o čas pro sebe. V Česku by na vás možná poslali „sociálku“, v Dánsku dostanete na omezenou dobu hlídání pro děti. Spektrum služeb, jaké obec nabízí, je neuvěřitelné.

V Česku už spousta služeb existuje, ale nejsou dobře komunikované. A když nejsou informace dobře komunikované, člověk se „ztratí v džungli“ a není si jistý, na co má vlastně nárok.

Jsem moc ráda, že současný dánský velvyslanec Søren Kelstrup má jako jednu z priorit téma zdravotních a sociálních služeb. Inicioval už řadu propojení, kdy do Česka pozval dánské experty, nebo lidé od nás vyjeli do Dánska, aby viděli, jak to tam funguje.

Judita Matyášová

Od roku 2003 je novinářkou na volné noze. Pracuje pro celostátní média a zároveň školí, jak dostat zajímavé příběhy na stránky novin a časopisů. Její rozhovory o kultuře, historii, cestování a inspirativních seniorech najdete na stránkách Lidových novin, webu Hospodářských novin, týdeníku Vlasta, online verzi časopisu Reportér, měsíčníku Glanc, webu Marianne nebo v online magazínu CzechDesign.cz. Je doktorandkou na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v oboru Studia dlouhověkosti.