Newsletter

Dostávejte to nejzajímavější ze světa veřejné správy i v našich newsletterech.

* Kliknutím na „Odebírat“ souhlasíte s našimi zásadami o Ochraně osobních údajů a zasíláním pravidelných newsletterů. Odhlásit se můžete kdykoliv.

Image

Jaká je hodnota veřejného prostoru a využíváme ho naplno? Jak ovlivňuje urbanistické uspořádání města naši volbu dopravy? Proč je důležité podporovat, aby se lidé mohli pohybovat po městech co nejvíce pěšky? Co je město krátkých vzdáleností? A je v silách jednotlivce ovlivnit podobu města? Odpovědi na tyto a další otázky pomůže nalézat žákům 2. stupně ZŠ a studentům SŠ nový akční vzdělávací workshop Město očima chodce. Na jeho podobě nyní ve spolupráci se zkušenou metodičkou Ninou Rutovou intenzivně pracuje architekt, vysokoškolský pedagog a autor knihy Město pro každého architekt Osamu Okamura.

Zbyněk Konvička

Jste autorem úspěšné knihy Město pro každého: Manuál urbanisty začátečníka, kde popisujete, jak města fungují, jaké poskytují příležitosti a s jakými problémy či výzvami se dnes potýkají. Aktuálně se zabýváte projektem Město očima chodce. O co jde?

Nový projekt vychází i ze zmiňované knihy. Jde o didaktické listy a vzdělávací program pro studenty středních škol a žáky základních škol druhého stupně. Jde o to, vyzkoušet si, co během své chůze po městě můžeme vidět, a to z pohledu architektury nebo městského plánování. Co můžeme rozpoznat a analyzovat. Z této perspektivy se seznámíme s městem, kde žijeme.

Jak město vnímá nebo by mohl vnímat chodec? Co nám třeba v životě ve městě, při procházkách, kdy vyrážíme často pouze za nějakým cílem, chybí? Umíme si prostor města, jež nás obklopuje vůbec užít?

Chodec ve městě je relativně vystavený všem ostatním vlivům, ať už to je počasí, doprava nebo ostatní chodci. Jeho vnímání města je nejintenzivnější. Musí vnímat velkou spoustu různých podnětů. A prostředí, ve kterém se pohybujeme, nějakým způsobem také utváříme. Například prostředí pro chodce se ve městě snažíme dělat bezpečné: oddělujeme především různé druhy dopravy, neboť i chůzi považujeme za naprosto relevantní způsob dopravy. Přestože si myslíme, že od batolecího věku chodit umíme, v dnešních městech se to v podstatě znovu učíme. Je to něco, co zapomínáme. Mnoho lidí není schopných po městech chodit ne proto, že by nechtěli. Část chce a chodí, a druhá část by chtěla, ale nemůže. To jsou starší lidé, děti, nebo lidé s různými fyzickými omezeními kvůli fyzickým bariérám, které jim pohyb po městě znemožňují, a oni se volně pohybovat nemohou.

Proč je důležité podporovat, aby se lidé mohli co nejvíce pohybovat po svém městě pěšky?

Když se pohybujete po městě pěšky, dostáváte se do kontaktu s ostatními lidmi, sousedy nebo návštěvníky. Navazujete s nimi komunikaci. Vizuální, kdy se musíte navzájem vyhnout, nebo verbální, kdy si se sousedy vyměníte novinky, co se kde děje, jak se kdo má. A tím v podstatě vytváříte prostředí, které dělá město městem. Město je založené na rozhodnutí lidí, že žití pospolu a ve spolupráci je výhodnější, než aby každý z nás žil samostatně někde v lese v nějaké jeskyni. A právě proto, že různí lidé mají různé vlohy, schopnosti, znalosti a dovednosti, které se vzájemně doplňují, tak se zjistilo následující: lidé, kteří žijí ve městě, dosahují ve výsledku vyššího vzdělání, výdělku, mají dostupnější zdravotní péči, mívají i lepší zdravotní stav, zkrátka celkově žijí déle. To znamená, že lidé ve městech ve výsledku prosperují výrazně lépe než lidé na venkově, což je pro mnohé překvapivé zjištění. Dokonce harvardský ekonom Edward Glaeser říká, že město je nejlepším vynálezem lidstva.

Co všechno projekt Město očima chodce obsahuje a co je jeho hlavním cílem?

Chceme dětem a mladé generaci přiblížit, jakým způsobem číst problémy, které jsou v našem okolí. Jak přečíst město, z jakých se sestává prvků či elementů? A jak tyto prvky ovlivňují to, jak město vnímáme, jak v něm žijeme a co od něj očekáváme? Dnes, kdy už nadpoloviční většina obyvatel planety žije ve městech a je to jejich v podstatě umělá příroda, se tyto otázky stávají stále významnějšími. Lidé často stráví ve městě celý život, a proto i nároky na kvalitu života v nich se výrazně zvyšují. Už není možné bydlet vedle kouřícího komínu továrny, jak to bylo běžné v 19. století nebo v některých zemích, i u nás, do konce 80. let 20. století. Dnes už by to bylo pro obyvatele nepřijatelné. Stejně jako dnes chceme mít poblíž místa, kde žijeme, malý parčík nebo aspoň terasu u bytu, zkrátka kus přírody, přestože člověk žije uprostřed města. Je to významná alternativa k rozhodnutí některých lidí, kteří odcházejí na předměstí, což je velmi špatný trend. Týká se ekonomiky, udržitelnosti a vůbec kvality života. Je důležité se i s mladou generací o tomto bavit. Jak město vypadá, jakým způsobem můžeme ovlivňovat jeho budoucnost. Je důležité, aby věděli, že město můžeme měnit k lepšímu, abychom z něj nemuseli utíkat, třeba na víkendy.

Spojení veřejný prostor skloňují architekti, urbanisti, politikové, kam se podíváme. Jak důležitý je pro nás onen veřejný neboli společný prostor ve městech? Jak vnímáme jeho hodnotu?

Veřejný prostor je místo, kde se střetávají soukromé zájmy jednotlivých obyvatel, sousedů, a přitom se hledá něco společného, něco vyššího, co nás spojuje a přesahuje, co nám dává smysl. Když se díváme kolem sebe, zjišťujeme, že v různých městech to vypadá velmi rozdílně. V některých je veřejný prostor velmi živý, děti si tam hrají, maminky si povídají, sousedé tam hrají šachy nebo se večer konají koncerty. Jinde veřejnému prostoru dominují naopak zaparkovaná auta, není nikde ani strom, všude jen asfaltová plocha. Člověk se pak ptá, kde ta komunita obyvatel spolu vlastně žije? Lidé se tam spolu nebaví, komunita nefunguje. Souvisí to i s tím, jak je veřejný prostor vymezen, čím je naplněn, jak je vybaven, ale i čím je ohraničen. Pokud je ohraničen domy, které nemají žádný živý parter, nebo jsou lidé obklopeni betonovými ploty, kde na vás koukají jen garážová vrata od soukromých vil, tak zkrátka není funkční a de facto neexistuje. Mám ale velkou radost, že přibývá hodně občanských iniciativ, jako je právě spolek Pěšky městem, který inicioval i projekt Město očima chodce. Má velkou škálu aktivit od odborných konferencí až po práci se školami na tzv. školních ulicích, přináší spoustu nových podnětů a testuje i reálné úpravy veřejného prostoru, aby prostředí bylo pro všechny bezpečnější a zdravější. A tento spolek mě k tomuto projektu oslovil. Společně jsme napsali grant na Ministerstvo životního prostředí, díky němuž na projektu můžeme tento rok pracovat.

Jeho součástí je stejnojmenný workshop Město očima chodce pro učitele druhých stupňů základních škol. Můžete ho podrobněji popsat?

První část je otevřená diskuze: jak děti a mladá generace vnímají město, v němž žijí. Co jim na něm přijde příjemné, co mají rádi, a co je jim naopak nepříjemné, čeho se bojí nebo jim přijde problematické. Následuje terénní práce, kdy se vychází ven, třeba do klidného místa, například parku. Tam se formou hry zjišťuje, kdo a jakým způsobem město používá, kdo z účastníků kde bydlí a jakým způsobem se dopravuje, třeba do školy apod. A na základě těchto poznatků se pokračuje dál, naopak na nějaké rušné místo, které je až nepříjemné (třeba rušnou křižovatku). A tam podrobně rozebereme, co na křižovatce je. Od funkcí, které plní, přes městský mobiliář (a k čemu slouží) po prvky městské zeleně nebo umělecká díla, veřejnou dopravu, dopravní značení, zkrátka všechny možné aspekty. Zjišťujeme i to, kolik a proč se tam pohybuje lidí, v jaké denní nebo roční době. Pak probíhá diskuze třeba o tom, pro koho je křižovatka navržena z pohledu podrobné analýzy a jestli není možné u ní něco zlepšit. Závěrečná část se odehrává opět ve škole, kde se děti rozdělí do týmu a navrhují ideální čtvrť, v níž by chtěli žít. Pracují ve čtyř až pětičlenných skupinách, v nichž se snaží dobrat se společného pohledu. Jedna věc je to, co vznikne, a druhá je zkušenost ze společné diskuze se spolužáky, kteří mohou mít úplně jinou představu, než mám já, ale musíme se spolu nějak domluvit.


Když se pohybujete po městě pěšky, dostáváte se do kontaktu s ostatními lidmi, sousedy nebo návštěvníky. Navazujete s nimi komunikaci. Vizuální, kdy se musíte navzájem vyhnout, nebo verbální, kdy si se sousedy vyměníte novinky, co se kde děje, jak se kdo má. A tím v podstatě vytváříte prostředí, které dělá město městem.

Může z tohoto interaktivního vzdělávání dětí, ale vlastně potažmo i kantorů, vzejít něco i směrem ke samosprávě města? My děti to vidíme takto. Pojďme se společně bavit o tom, co by šlo udělat jinak…

Tento typ workshopu je možné realizovat nejen se studenty a žáky, ale obdobným způsobem i s dospělými lidmi, třeba se zastupiteli nebo občany města. Běžně tento workshop také podobně realizujeme. Například během konference Pěšky městem jsme jej pořádali s účastníky z celé republiky. Přestože jsme řešili křižovatku uprostřed Prahy, kterou mnoho z nich neznalo, neboť nebyli z Prahy. Nešlo o místní znalost, ale o to, co vidí, co funguje a nefunguje a co si analogicky mohou přenést do vlastního města. Důležitá je osobní zkušenost. Přenos od dětí směrem k samosprávě není tak přímočarý a jednoduchý, protože workshop je zážitkový a má konkrétnímu účastníkovi dát zkušenost, jak se na město může dívat, jak může jeho problémy identifikovat a rozpoznat. Město je tak mnohovrstevnaté a komplexní, že se mnoho lidí ztrácí v tom, odkud a jakým způsobem ho mohou začít „číst“. Problémy se v reálu samozřejmě překrývají, takže pokud si je nerozpitváte na jednotlivé elementy, je složité pojmenovat, co se kolem vás děje. V tomto případě je lepší podobný workshop nabídnout právě třeba spolkům nebo iniciativám, která se zabývají zlepšením prostředí ve městech apod.

Jak bude toto vzdělávání kantorů probíhat, kdo se může do něj přihlásit a kdy a kde se bude konat?

Letos připravujeme koncept, do léta poběží ve zkušebním provozu na dvou školách. Přes prázdniny ho budeme pilovat na základě zpětné vazby. A na konci září už budeme učit první skupinu učitelů, jak workshop se svými žáky realizovat. Pak vzniknou finální didaktické listy, které budou i ke stažení na internetu. Pro práci s listy bude podmínkou a povinností absolvování kurzu, aby učitelé věděli, jak s nimi pracovat. Je důležité, aby si to učitelé nejprve vyzkoušeli na vlastní kůži, neboť je to poměrně komplexní věc. Termíny kurzů bude pravidelně vypisovat spolek Pěšky městem. Zájemci tedy mohou sledovat web spolku, kde se o termínech kurzů dozví a mohou se do nich pak začít hlásit.

Kolik lidí se workshopu bude moci během roku zúčastnit? Jak velká bude kapacita?

Bude to otázka i poptávky. Jinak je to ideální forma pro takzvané projektové půldny nebo dny. Ne každá škola to ovšem má a není to úplně snadné zařadit do běžné výuky, protože workshop trvá 4 až 5 vyučovacích hodin. Necháváme to hodně na aktivitě konkrétních učitelů. Domlouvali jsme se, že workshop nebudeme nabízet přes vedení škol nebo Ministerstvo školství. Necháváme to opravdu na zájmu od konkrétních učitelů, kteří v tom uvidí smysl a mohou si o něm pak navzájem říci a dále šířit mezi sebou.

Dá se chození po městě pěšky či jeho obliba už označit slovníkem teenagerů – je to „cool“ nebo „sexy“?

Čím víc je město chůzi přizpůsobené, tím více jeho obyvatelé chodí po něm pěšky. Je možná překvapivé, že nejvíce na světě chodí pěšky obyvatelé Hongkongu a mnohem méně se chodí třeba ve městech v Saudské Arábii, samozřejmě je to i kvůli klimatu. Ovšem největší problémy jsou tam, kde jsou největší rozdíly právě mezi počtem lidí, kteří chodí, nebo vůbec nechodí. To jsou třeba Spojené státy, kde je sice opravdu několik opravdu pěších měst jako jsou New York nebo Boston, kde se můžete pohybovat pěšky velmi jednoduchým způsobem, všichni to milují a souvisí to i s novým životním stylem mladé generace, která vnímá, že tep života je jinde než v zácpě za volantem. Oproti tomu je obrovská spousta lidí, kteří bydlí v Americe na předměstích, v tzv. „předměstských peklech“. A ti na tom bývají mnohem hůře i po zdravotní stránce, jsou obéznější a bývá tam překvapivě i více dopravních nehod než v centrech měst. A je to i tím, že se tam lidé pohybují především auty.

Osamu Okamura (1973)

Architekt, přednášející a bývalý děkan Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Je členem Komise Rady hlavního města Prahy pro umění ve veřejném prostoru a dříve byl jejím předsedou, členem Komise rozvoje urbanismu, architektury a veřejného prostoru Rady MČ Prahy 7. Programově řídil reSITE, mezinárodní festival a konferenci o obyvatelnějších městech, byl šéfredaktorem odborného architektonického časopisu ERA21. Od roku 2008 je oficiálním nominátorem Ceny Evropské unie za současnou architekturu – Mies van der Rohe Award. Je autorem knihy Město pro každého, oceněné u nás i v zahraničí.

Nejčtenější kategorie
Chytré město
439
Energetika
496
IT
364
Dotace a Finance
1352
Odpady
246

Nezmeškejte žádné informace!

Přihlaste se k odběru newsletteru a buďte stále v obraze