Technologie samy o sobě nás nespasí, zásadní jsou také legislativa či lidé
S předsedou Hospodářské komory ČR Zdeňkem Zajíčkem, který stál mimo jiné u zrodu klíčových projektů digitalizace veřejné správy, jsme hovořili o žádoucím propojení veřejného a privátního sektoru, byrokratické zátěži podnikatelů či potřebách budoucího trhu práce.
Máte zkušenost jak z veřejné správy, z politiky, tak z byznysu. Jak se tyto světy u nás vzájemně ovlivňují – a kde nejvíc narážejí?
Tyto světy na sebe narážejí v okamžiku, kdy spolu nemluví a když každý z těchto světů žije svým vlastním, do jisté míry izolovaným, životem. Každý z těchto světů má svá pravidla, principy svého fungování a své zákonitosti. A ani jeden z nich to nemá jednoduché. Nemají to jednoduché úředníci, politici a nemají to snadné ani podnikatelé. Vždy jsem se snažil, aby si tyto světy, chcete-li bubliny, dokázaly porozumět a přirozeně a nenásilně se prolnout. Najít společný cíl, vzájemně se o něm přesvědčit, zvolit společnou cestu k jeho realizaci, a nakonec se z něho nejen těšit, ale společně z něj těžit. Dnes stojím v čele Hospodářské komory a reprezentuji největší organizaci hájící zájmy podnikatelů. Uvědomuji si více než v minulosti, jak je podnikání důležité pro zdravou společnost. Jsou to podnikatelé, firmy a jejich zaměstnanci, kdo musí „vydělat“ peníze a odvést je do státního, krajských a obecních rozpočtů. Z nich se pak hradí všechny potřebné věci, které zajišťuje stát a samosprávy. Když se nebude dařit podnikatelům, pokud neprodají své zboží a služby, jestliže nevydělají na platy svých zaměstnanců, a neodvedou daně a odvody, nebudeme úspěšní jako společnost. Tento stát pak nebude schopen poskytovat služby, na které je dnešní společnost zvyklá. Podnikatelé nefňukají, nehroutí se z prvního neúspěchu, jsou zvyklí vyhrávat i prohrávat. Jsou odolní, odhodlaní a připraveni starat se o sebe, svou firmu, své zaměstnance, své zákazníky, své partnery. Mnozí z nich neznají dovolenou nebo volné víkendy. Ale na druhou stranu očekávají, že si společnost právě tuto jejich klíčovou přidanou hodnotu uvědomuje. Podnikatelé ocení, že se jim nebudou házet klacky pod nohy, že se jim na záda nebude nakládat více, než je nezbytně nutné. Jestliže se společnost rozhodla hájit různé veřejné zájmy a vytváří pro jejich ochranu zákonné rámce a mechanismy, pak se ptám, zda nemá být i podnikání chráněno minimálně stejně silně jako jiné veřejné zájmy. Fungující podnikání je totiž z mého pohledu celospolečenským zájmem prvního řádu a není možné ho bezdůvodně zatěžovat a omezovat.
Jak se Vám osobně daří slaďovat veřejný zájem a hledisko podnikatelů, jejichž je Hospodářská komora zástupcem? (Ne že by byly tolik rozdílné, ale někdy to křísne.)
Pokud na podnikání budu pohlížet jako na celospolečenský veřejný zájem, pak by samo podnikání nemělo být s nikým a ničím v zásadním rozporu. Bohužel si část společnosti s podnikáním spojuje různé předsudky a odsudky, a bojovat proti nim není vůbec snadné. Ale stojí to za to! Stojí za to hledat společné projekty, kde se může a také ukazuje, že spolupráce státu a veřejného sektoru přináší prospěch oběma stranám. Bohužel prožíváme ve společnosti období vzrůstající nedůvěry, podezřívavosti, nesnášenlivosti, frustrace, hledání viníků a podnikatelé jsou mnohdy bráni jako příčina těchto pocitů a nálad. Stávají se záminkou a snadným terčem. Netvrdím, že všichni podnikatelé jsou svatoušci. Uvědomuji si, že mezi podnikateli jsou i tací, kteří nedodržují pravidla, kteří se nechovají poctivě nebo zneužívají svého postavení. Ale jsem přesvědčen, že drtivá většina podnikatelů jsou slušní a poctiví lidé, kterým záleží na tomto státě a na jeho prosperitě.
Máte dlouholeté zkušenosti v právu, digitalizaci i veřejné správě. Co byste považoval za klíčovou reformu, která by pomohla samosprávám lépe čelit výzvám 21. století?
Určitě tím nástrojem změny k lepšímu může být, a v mnoha ohledech také je, digitalizace. Pokud má jasně definovanou vizi, strategii, pokud je dobře koordinovaná a dostává skutečnou podporu, může zásadně posunout fungování státu i samospráv. A to má bezesporu přímý pozitivní dopad na podnikatele. Efektivní a předvídatelná veřejná správa totiž vytváří prostředí, ve kterém se lépe podniká. Bohužel právě v této oblasti nejvíc narážíme na nekontinuitu. Je to dobře vidět tam, kde bez ohledu na politické změny po volbách existuje společná a široká vize. Tam se projekty nejen připravují, ale také dotahují do konce. A to je to zásadní. Jeden úřad v Česku je z dlouhodobého pohledu a na základě jeho dosažených výsledků naprosto výjimečný, a to právě díky své personální kontinuitě. Je jím Český úřad zeměměřičský a katastrální, který je z hlediska digitalizace na absolutní špici nejen u nás, ale i v rámci EU. České geoinformatické systémy zastřešované ČÚZK nám závidí jiné státy. Je to dáno především tím, že předsedové úřadu jsou ve funkcích 20 let a během té doby si vychovávají na pozicích místopředsedů kvalitní, odborně zdatné a digitálně proaktivní nástupce. Po předsedovi Karlovi Večeřovi přišel na jeho místo Karel Štencl jako nový předseda, který však předtím jako místopředseda odpovídal za digitalizační projekty. To je ta nutná a potřebná kontinuita, o které mluvím. Bohužel se to tak neděje na jiných úřadech, na obcích a krajích. I když i tady můžeme najít příklady dobré praxe spojené s personální kontinuitou. Podívejte se například, jak dlouho se na špici digitalizace drží kraj Vysočina. Za dlouhodobým úspěchem tohoto kraje stojí osoba Petra Pavlince, který byl šéfem odboru informatiky za všech dosud existujících hejtmanů Vysočiny.
Také stát nefunguje tak, jak by se na 21. století slušelo. Digitalizace podle poslední zprávy NKÚ vázne, agendy úředníků a tím pádem jejich počty se neredukují. Přitom existují různé iniciativy odborníků, jako Česko, funguj! nebo Druhá ekonomická transformace, které přímo nabízejí recepty.
Každá taková iniciativa je určitě přínosná. Už jen to, že veřejnost sleduje směřování státu a není jí lhostejné, jak funguje, je dobrá zpráva. Mít dobrý plán nebo promyšlený návrh ale nestačí. Klíčová je schopnost své plány a vize prosadit, dotáhnout je do konce a do běžné praxe. Zvenčí můžete navrhovat téměř cokoli, ale pokud nenajdete pochopení a odvahu na straně úředníků a politiků, zůstane všechno jen na papíře. A právě tady je prostor pro zlepšení. Mnohé důležité reformy potřebují především politickou odvahu a připravenost něco skutečně změnit. Vidíme to i u digitalizace veřejné správy – tam, kde je na ministerstvu, kraji nebo obci silné politické vedení, tam se věci hýbou dopředu a mají konkrétní výsledky. Tam, kde je zájem politiků minimální nebo žádný, naopak nemůžete měřitelné výsledky očekávat. Proces digitalizace měl v Česku výrazně akcelerovat Zákon o právu na digitální službu. Tento zákon měl donutit stát a celou veřejnou správu sdílet data mezi sebou a zajistit, aby všechny služby veřejné správy byly občanům i podnikatelům dostupné i v digitální formě. Je to zákon, který vznikl již za minulého volebního období a byl schválen drtivou většinou poslanců napříč politickým spektrem. Byl jsem u něho od samého počátku, protože jsem s touto myšlenkou nejen přišel, ale jako spoluautor jsem se na jeho přípravě a prosazení aktivně podílel. Bohužel se ho zatím nepodařilo zcela naplnit, a nakonec musela být jeho klíčová ustanovení o dva roky odložena. Důvod jeho odkladu je z mého pohledu opravdu v nedostatečném tlaku ze strany politiků, protože technologie máme k dispozici, poptávku ze strany občanů a podnikatelů máme definovanou, ale chybí nám rozhodnost to udělat – na každém jednom ministerstvu, na každém jednom úřadu.
Jak vidíte současný stav Vy a jaké iniciativy Vám připadají smysluplné či v jakých se sám angažujete?
Pokud myslíte stav digitalizace, máme tady dobré příklady, které souvisí s mou předcházející odpovědí. Tam, kde se ministr nebo šéf úřadu postavil do čela digitalizačního úsilí, tam jsou vidět hmatatelné výsledky. Podívejte se na digitalizaci agend v resortu Ministerstva práce a sociálních věcí nebo na Ministerstvu dopravy, abych jmenoval ty nejviditelnější úspěchy. Je zajímavé, že ty kladné příklady jsou dány nejen schopností ministra postavit uvnitř resortu schopný tým lidí, který digitalizaci táhne a prosazuje, ale že u takové spolupráce byli zástupci soukromého sektoru. Právě jejich názor na to, jak agendy digitalizovat, zjednodušit procesy a zpřístupnit je uživatelům na obou stranách pomyslné úřední přepážky, byl pro zmiňované úspěchy určující. Jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele nebo agenda řidičských a technických průkazů jsou dobrými stavebními kameny, které nás posunuly o výrazný kus dál. Mezi dobré příklady bych zahrnul a ocenil i projekty Digitální technické mapy krajů a Digitální mapy veřejné správy, které pod vedením předsedy ČÚZK vznikaly na základě zákona z roku 2020. Digitální technickou mapu se i přes svou složitost podařilo realizovat v zákonem stanoveném termínu na rozdíl od digitalizace stavebního a územního řízení. A nebylo to vůbec jednoduché, protože se jednalo o dodávku 15 samostatných systémů – 14 krajských map a jednoho centrálního systému na úrovni ČÚZK. Teď už je třeba jen systém kontinuálně plnit lepšími a přesnějšími daty a opět můžeme ukazovat ostatním státům v EU, jak může úspěšně a systematicky probíhat digitalizace. Digitální technické mapy jsou totiž důležitým předpokladem pro nástup tzv. digitálních dvojčat, ať již v podobě digitálních dvojčat staveb nebo vystavěného prostředí. Zákon o BIM (pozn. zákon o správě informací o stavbě a vystavěném prostředí), který právě tato digitální dvojčata zavádí, byl ještě na závěr tohoto volebního období schválen a začne se v následujících měsících a letech realizovat. Už se na to těším, protože to by mohlo zásadním způsobem pomoci automatizovat některé úkony právě v územním a stavebním řízení.
A nedá mi to, abych v závěru nezmínil úspěšný a zdařilý projekt Bankovní identity, který je zatím nedostižným příkladem spolupráce soukromého a veřejného sektoru. To, co dávno soukromý sektor vytvořil pro obsluhu svých klientů v internetovém bankovnictví – ověření identity svého klienta, může díky zákonu o právu na digitální službu používat i veřejná správa pro ověření identity občana a podnikatele při přístupu k digitálním službám státu. Vše je plně funkční, a hlavně jsme vytvořili model, který zaručuje, že se systém identifikace bude stále modernizovat, uživatelsky zlepšovat, bude se udržovat jeho důvěryhodnost a důsledně dbát na jeho bezpečnost. Kéž bychom takových úspěšných projektů spolupráce státu a soukromého sektoru měli více, protože když se chce, tak to jde!
Ale vy se podílíte i na jiných projektech, které jako komora prosazujete. Je to tak?
Ano, máte pravdu. Mezi dalšími projekty bych rád vypíchl iniciativu Hospodářské komory, kterou dnes považujeme za naprosto klíčovou nejen pro podnikatele. Jsem přesvědčen, že tato iniciativa může výrazně pomoci také státu a samosprávám. Jedná se o regulatorní a byrokratický detox. To je to, co potřebujeme jako sůl v byznyse, ale také v činnosti samospráv. Jde o návrh, který může skutečně změnit způsob, jakým se v České republice navrhují, projednávají a schvalují zákony a jak se následně uplatňují v praxi. Máme jasnou představu, jak byl měl být současný systém přípravy a tvorby legislativy doplněn a co by mělo být jeho výstupem. Jednoduše s každým zákonem by měla vznikat tabulka, chcete-li přehled, veřejnoprávních povinností, které jsou obsaženy v právním předpisu. Ta tabulka by vznikla při návrhu zákona a žila by s ním po celou dobu jeho právního života. S každou novelou zákona by se tabulka aktualizovala. Tento princip se nám už podařil prosadit. Nicméně teď se snažíme dosáhnout a skutečně zrealizovat takovou změnu, aby se tabulka povinností prováděla nejen pro nové a novelizované zákony, ale abychom ji udělali i pro všechny ostatní zákony, které už platí. Takto vytvořený datový fond tabulek povinností by nám mohl pomoci udělat hloubkovou analýzu celého právního řádu a odstranit zbytnou regulaci a byrokracii, odstranit duplicity, překryvy, nejasné právní výklady nebo už dávno „mrtvá“ ustanovení. Jednoduše řečeno říkáme: „Pojďme si udělat pořádek v tom, co stát ukládá, co vymáhá, co kontroluje a co obrovsky zatěžuje podnikatele, ale i samosprávy, a nakonec i vlastní stát. Pokud nenastavíme dobré filtry a odkalovací jímky, pak těžko vyčistíme náš znečištěný legislativní rybník.“
Slavíme v tomto směru první výrazný úspěch. Uvědomujeme si, že skoro 80 % regulací a byrokracie už dnes přichází přímo nebo nepřímo z EU. Pokud chceme udělat pořádek v domácí legislativě, musíme ho zároveň udělat i v té evropské. Podařilo se nám v rámci Evropského hospodářského a sociálního výboru, který je jakousi tripartitou EU, prosadit usnesení, že každý evropský právní předpis by měl obsahovat ve svém odůvodnění tabulku veřejnoprávních povinností a ta by měla dýchat a žít s právním přepisem. Taková tabulka by pak byla jasným vodítkem pro členské státy EU, jak do národní legislativy převést evropskou regulaci a s ní související byrokracii tak, aby nedocházelo k tzv. gold platingu, chcete-li vylepšování právních norem nad rámec toho, co EU stanovila.
Pro digitalizaci státu máte svůj přehledný diagram, který jak s oblibou říkáte, se musí vejít na A4. Můžete jej prosím popsat?
Asi máte na mysli hexagon veřejné správy. Je to schematické znázornění vazeb, které jsou důležité nejen pro digitalizaci, ale také pro realizaci vlastně všech projektů a reforem ve veřejné správě. Je z něj dobře patrné, že technologie jsou jen jedním z několika důležitých aspektů. Stejně tak je ale podstatná a stěžejní legislativa, úředníci, kteří budou danou agendu vykonávat, organizace práce a nastavení procesů, jestli bude daná služba užitečná, efektivní a přátelská pro občany. V neposlední řadě jsou jedním dílkem do skládačky samozřejmě finance, a to nejen z pohledu pořízení systémů, ale také z pohledu dlouhodobé udržitelnosti. Pokud toto všechno nefunguje dohromady, pokud se podcení některý z aspektů, projekt nemůže být úspěšný. Řídili jsme se tím jak při zřizování Czech POINTů, tak při budování datových schránek a základních registrů, tedy základních nosných pilířů českého eGovernmentu.
Vidíte. Na hexagon veřejné správy jsem i já trochu zapomněla a až teď jsem si na něho vzpomněla a jeho principy jsou zcela logické. Ale měla jsem původně na mysli váš koncept „Stavíme digitální město“. To je trochu něco jiného, ne?
Je i není. Stavíme digitální město je snaha vysvětlit veřejnosti, ale i politikům a dalším klíčovým osobám, co vlastně v té digitalizaci chystáme a děláme. Digitální město, které se snažíme stavět, by mělo být budováno na stejných principech, na kterých se buduje město, které známe v běžném životě. Každé město, které zodpovědně ví, kam a proč směřuje, má svůj územní plán. Ví, kde bude okruh kolem města, ví, kde bude stát nová škola, kde bude prostor pro rekreaci či sport a kde stojí a budou stát byty a občanská vybavenost. Je to základní plán i regulační rámec, aby se dokázaly uvnitř města vybalancovat různé zájmy a aby se město přirozeně a předvídatelně rozvíjelo. Každý územní plán se také může měnit, ale musí být jasné, co se takovou změnou přináší a jak to ovlivní ostatní. Ve městě žijí lidé, působí podnikatelé, fungují zde úřady a instituce, provozují se divadla a konají se sportovní akce. Ve fungujícím životaschopném městě se některé služby sdílejí. Například se sdílí infrastruktura – v ulici máme jen jeden kabel s elektřinou a k domům, firmám jsou už jen přípojky, máme jen jednu plynovou trubku a z ní mají odběratelé přípojky ke svým odběrným místům. Prostě sdílíme infrastrukturu a tím i náklady na její budování a využívání. Stejně tak sdílíme službu svozu odpadu nebo městské hromadné dopravy. Má to své organizační i finanční výhody. A digitální město, které budujeme, je jakýmsi digitálním dvojčetem toho skutečného města. Pokud chceme, aby se digitální město smysluplně rozvíjelo, musíme vědět, kdo a kam může, kde se musí dohodnout s ostatními obyvateli města. Nebo kde existuje sdílená služba, ke které se mohu obyvatelé města připojit. Každá plocha ve městě má svoje určení k využití, ale nežije izolovaně sama o sobě, protože navazuje na jinou plochu. Tyto sousedící plochy se vzájemně ovlivňují, omezují nebo si dávají nové možnosti. Podobně je to s agendami ve veřejné správě. Každé ministerstvo má svou agendu – svou plochu určenou územním plánem. Někdo má plochu pro zdravotnictví, někdo pro kulturu. Mezi nimi ale jsou a musí být společné sítě a propojení, přes které spolu vzájemně komunikují a přesouvají data, která pro výkon své agendy potřebují. V neposlední řadě poskytují službu občanům a podnikatelům, kteří chtějí ošetřit nebo chtějí jít do divadla. Nenašel jsem zatím lepší a srozumitelnější vysvětlení pro složitý proces digitalizace veřejné správy než ho přirovnat k budování města. Tohle přirovnání je myslím schopen pochopit opravdu každý a nemusí být IT specialista. A i to je naší úlohou – najít cestu, jak složité věci vysvětlit každému, protože každého se proces digitalizace přímo nebo nepřímo dotýká.
Nejviditelnější problém digitalizace, který nakonec způsobil výměnu ministrů, nastal se stavebním řízením. Nedávno jste hovořil o tom, že by šlo vyřešit jako PPP, tedy spoluprací soukromého sektoru a státu. Je takových oblastí více, v jiných resortech?
Já jsem přesvědčen, že ano. Stejně jako PPP projekty (pozn. partnerství veřejného a soukromého sektoru) fungují například při výstavbě dálnic, mohou fungovat i v jiných oblastech, zejména tam, kde výsledek může výrazným způsobem ulehčit život podnikatelům. Tzn. tam, kde oni sami mají motivaci na jeho vzniku. Stát nesmí vnímat soukromý sektor jako nepřítele, ale jako partnera. Pokud digitalizace skutečně zjednoduší stavební řízení, budou z toho profitovat nejen občané, ale i řada odvětví, nejen developeři, ale i sektor stavební nebo bankovní, který poskytuje profinancování projektů a realizace výstavby. Ti všichni budou mít a mají zájem na tom, aby vše fungovalo co nejrychleji a nejefektivněji. Stát jim pak může takovou společnou investici splácet v čase. Koneckonců tu v historii už jeden významný digitalizační projekt, který je unikátní svým rozsahem a dopadem a byl profinancován soukromým sektorem a následně splácen ze svého provozu, máme. Jsou to jsou datové schránky.
Abychom ale byli i pozitivní, v minulosti se řadu věcí podařilo uskutečnit. Proč to v případě některých strategických projektů šlo (ostatně u řady z nich jste stál)?
Já myslím, že odpověď je tak trochu schovaná v hexagonu veřejné správy – snažili jsme se nepodcenit ani jeden z aspektů, hovořili jsme s lidmi, s úředníky, s odbornou veřejností a zkrátka jsme to odpracovali. Důležité bylo, že jsme si jako právníci prosazující digitalizaci uvědomovali, že bez změny legislativy se procesy ve veřejné správě nedají změnit a digitalizovat. Důležité bylo, že jsme měli tu již dříve zmíněnou odvahu a k ní jasnou vizi, čeho chceme dosáhnout, a to dávno předtím, než jsme na ministerstvo přišli. Pak bez zbytečného odkladu, doslova druhý den po nástupu na ministerstvo vnitra, jsme začali věci realizovat. Je pravda, že jsme měli alespoň v základním rámci připravené zákony, které musíme změnit, abychom mohli začít procesy digitalizovat. Nicméně bez výrazné politické podpory, tehdy ze strany ministra vnitra Ivana Langera a premiéra Mirka Topolánka, by to samozřejmě nebylo možné. Datové schránky, Czech POINT, základní registry nebo komunikační infrastruktura veřejné správy – to všechno byly projekty, které se nám podařilo během pouhých tří let legislativně připravit, prosadit a spustit. A co je nejdůležitější – úspěšně fungují dodnes.
Dita Hradecká
