Rozhovor s Tomášem Rákosem z Participation Factory o tom, jak nastavit participativní plánování, aby občané důvěřovali radnici. Bez jasného designu a transparentních pravidel participace nefunguje.
Tomáš Rákos patří mezi přední české experty na participativní plánování a zapojování veřejnosti do rozhodování. V Participation Factory, kterou spoluzaložil před sedmi lety, se dlouhodobě věnuje návrhu participativních procesů na míru, které kombinují mezinárodní „best practice“ s lokálním kontextem. Jeho tým pracoval na projektech ve dvaceti zemích na čtyřech kontinentech. V Česku přenáší terénní zkušenosti do koncepční práce, designu procesů i budování kapacit institucí.
Jak se podle vás v posledních letech změnil způsob, jakým obce a města komunikují?
Hlavní posun přišel s covidem. To, co před ním trvalo radnicím roky, se najednou muselo stát během několika týdnů. Tlak na komunikaci byl obrovský a z našeho pohledu se změnilo hlavně to, že komunikační kanály obcí se staly samozřejmostí. Už to není o tom vybrat si dva, které jsou nejefektivnější. Města si zmapují cílové skupiny a komunikují na všech platformách, kde to dává smysl.
Hodně se změnil i samotný přístup. Obce začínají považovat občany spíše za klienty než za někoho, kdo „má být rád, že tam žije“. Opouští se mentalita typu „měli jsme to na vývěsce, tak si to přečtěte“. Progresivnější nebo vyzrálejší města chápou, že musí jít za lidmi aktivně. Občan má dnes tolik možností, kam zaměřit pozornost, že i v komunikaci obcí vzniká konkurenční prostředí. A města na to reagují, snaží se být srozumitelnější, rychlejší a dostupnější.
Participace se objevuje ve slovníku měst a obcí čím dál častěji. Co vlastně znamená v tomto prostředí?
Participace je široká hodnota, která označuje spolupráci, zúčastnění, hledání konsensu… To, čemu se věnuje participativní plánování, je participace „ze shora“. Existuje i participace „zdola“, kdy se lidé sami organizují a zakládají komunitní iniciativy. Ale participace se shora znamená, že otevřete nějaké veřejné téma, třeba strategii, projekt, rozsáhlou investici, a zapojíte do něj relevantní skupiny: veřejnost, stakeholdery nebo experty.
Důležité je, že jde o metodickou práci. Není to nahodilá komunikace ani PR, i když dobrá komunikace je samozřejmě součástí. Je to práce s lidským faktorem v území, ale vedená odborně a systematicky. Přínosem pro starosty nebo radních je to, že se díky participaci lépe pozná komunita a potřeby území. To vede k lepším rozhodnutím, která šetří čas, konflikty i peníze.
Rád říkám, že participace není přímá demokracie. Odborníka poznáte mimo jiné podle toho, že vám umí říct, kdy participaci nedělat.
A kdy ji tedy nedělat?
Třeba u projektů, které jsou už rozjeté nebo v zásadě rozhodnuté. Když se participace spustí pozdě, jen to vyvolá frustraci, chaos nebo konflikty. Je také důležité vědět, s kým v daný moment mluvit. U složitých témat, která se řeší na ministerstvech, nedává smysl jezdit do malé vesnice a snažit se téma vysvětlovat běžným občanům, kteří neznají a nemají potřebný kontext. To není selhání lidí, to je chyba designu procesu.
Participation Factory dlouho školí úředníky i politiky. Na Slovensku jste pomáhali nastavit celé týmy. Jak ta zkušenost vypadala?
Byl to jeden z nejpovedenějších projektů. Pracovali jsme pro Úřad zplnomocněnce pro občanskou společnost při slovenském ministerstvu vnitra. Naším úkolem bylo pomoci pěti krajským úřadům vybudovat interní týmy nových koordinátorů participace. Dva roky jsme s nimi pracovali na všem potřebném, od hledání vhodných lidí až po nastavení celé agendy. Dělali jsme hloubkové diagnostiky jejich politik a projektů. Určovali jsme, kde má participace největší smysl. Učili jsme nejen nové koordinátory, ale i další odbory, které participaci potřebují. Kontrolovali jsme design projektů, pomáhali s jejich strukturováním a nastavovali vnitřní procesy. Dozorovali jsme zhruba tři desítky agend. Vše od veřejného prostoru, přes vzdělávací programy, práci s romskými komunitami, environmentální výchovu… Pokud ovládáte samotné řemeslo participace, je jedno, jaké téma zrovna řešíte. Principy jsou stejné.
Zásadní věc, kterou jsme si potvrdili: lidé chtějí participovat. A když nechtějí, obvykle je špatně navržený proces, komunikace nebo infrastruktura. A někdy je problém v tom, že lidé prostě nejsou zvyklí, že se jich někdo ptá. Na malých obcích je to časté — nikdo jim nikdy neřekl, že jejich názor je důležitý, takže je třeba věci dobře vysvětlit.
Když si starosta najímá odborníky, jak má poznat, kdo participaci opravdu rozumí?
Certifikace neexistuje. Participativní plánování se u nás navíc na vysokých školách neučí, zatímco v zahraničí je to běžný obor. Participation Factory se snaží tu mezeru vyplnit, učíme facilitaci, procesní design, projektovou komunikaci, ale také e-participaci… Problém je, že u nás se participace často redukuje jen na participativní rozpočet. To je ale jeden nástroj ze stovek. Obor se navíc rychle vyvíjí. To, co učím dnes, se výrazně liší od toho, co jsem učil před rokem a půl.
Jak dlouho trvá, než se z úředníka stane někdo, kdo participaci opravdu umí?
Závisí na ambici. Pokud chce člověk jen základní orientaci, aby věděl, co všechno je možné, stačí jeden a půl dne. Pokud chce umět vést menší participativní aktivity, facilitovat a zvládnout nějaké metody, potřebuje zhruba čtyřicet až šedesát hodin výcviku. A pokud chce fungovat jako interní koordinátor participace, tedy někdo, kdo umí navrhovat procesy, řídit dodavatele, pracovat s komunitami i projektovými odbory, bavíme se o zhruba osmnácti měsících intenzivní práce. To je čas, kdy se člověk naučí i řešit věci, které v knížkách nejsou.
Kdo se stará o to, aby byl projekt dobře dotažen, aby se zapracovaly připomínky, vyhodnotily podněty, vznikl report?
To je nejčastější slabina. Lidi, kteří umí kompletní participativní cyklus, nenajdete hotové a na ulici. Z našich zkušeností participace nejlépe funguje v trojici lidí, kteří se navzájem doplňují. Jeden člověk je spíše stratég. Navrhuje procesy, plánuje, tvoří metodiky a rozpočty. Druhý je facilitátor, který zvládne skupiny, konflikty i veřejná setkání. Třetí člověk je analytik a projektový manažer, který pracuje s daty, koordinuje úkoly a hlídá průběh celého projektu. Najít někoho, kdo umí všechno, je extrémně vzácné, takže týmy se skládají tak, aby se jejich schopnosti doplňovaly.
Jak velké týmy jsou obvyklé?
Na radnicích, pokud jsou, tak většinou jedinci. Jsou ale i větší týmy. Třeba teď sedíme na Žižkově, v Praze 3. Ta určitě patří mezi nejpokročilejší radnice v Česku. Mají tým více lidí a dělají tak tucet projektů ročně. Na západě není výjimkou, že města kolem osmdesáti až sta tisíc obyvatel mají v oddělení participace klidně 15–20 lidí, protože pokrývají práci s mládeží, facilitaci, dobrovolnictví, elektronické nástroje, komunikaci a podporu všem plánovacím odborům. Je to opravdu servis pro celou radnici.
Jak pracujete s evaluací? V Česku to nebývá silná stránka.
To bohužel ne. Třeba participativní rozpočty, ty málokdo opravdu vyhodnocuje. Inspiraci jsme našli v americké rozvojové politice nebo v práci s OECD, kde je monitoring a evaluace úplný základ. V Participation Factory jsme vytvořili kolem osmdesáti indikátorů kvality participace. Každý projekt u nás začíná evaluačním plánem. Máme předem jasně dané, co budeme měřit, jak a kdy. A to jak kvalitativně, tak kvantitativně. Na závěr pak vzniká evaluace, která je součástí finálního reportu. A hlavní věc: u každého setkání sbíráme zpětnou vazbu. I jednoduchý evaluační lístek je strašně důležitý. Je to jediný způsob, jak ověřit, že proces proběhl kvalitně.
Jak při participaci ošetřit transparentnost?
Radikální transparentnost je naprosto zásadní a nesmírně se vyplácí. Už při přípravě procesu musí být jasné, jak bude participace vypadat, jaká jsou pravidla, co je výstup a kde budou lidé moct všechno dohledat. Když lidé vidí, že se s nimi jedná férově, chovají se férově také. A když zažijí setkání a do týdne si mohou přečíst protokol, ve kterém se poznají, roste důvěra.
Hodně testujeme úroveň znalosti cílových skupin. Pokud lidé tématu nerozumějí, nemá smysl participaci otevírat. Někdy je třeba zařadit nejdřív edukaci, jinak se účastníci míjejí s odborníky i organizátory. Důležitý je také jazyk. Úplně jinak vysvětlujete například téma větrné elektrárny urbanistům, jinak politikům a úplně jinak občanům malé vesnice. Jedním z častých omylů obcí je to, že používají jeden materiál pro všechny. A pak vznikají konflikty, a to většinou proto, že se lidé bojí toho, čemu nerozumějí. Půl roku jsme pracovali na dokumentu Standardy bezbolestné participace. Je to desatero, které doporučuji. Shrnuje základní principy, díky nimž participace dává smysl.
Profesní vizitka:
Tomáš Rákos vystudoval žurnalistiku na Univerzitě Karlově. Začínal jako redaktor v Českém rozhlase a později působil v dalších médiích, mimo jiné v České televizi a na serveru Aktuálně.cz. V roce 2015 spoluzaložil a vedl společnost D21 poskytující software a konzultace pro zapojování veřejnosti. S týmem D21 mimo jiné čtyři roky implementoval digitální hlasování v participativním rozpočtu New York City Council. V současné době je CEO Participation Factory, kterou spoluzaložil v roce 2019. Pod jeho vedením realizovala více než 200 projektů na čtyřech kontinentech. Firma rovněž pomáhá budovat interní týmy, školit politiky, úředníky, zaměstnance veřejné správy, neziskových a mezinárodních organizací a další účastníky participativních procesů. Díky svým zkušenostem z médií a komunikace dokáže Tomáš Rákos navrhovat participativní procesy i facilitace veřejných debat srozumitelně a efektivně. Jeho cílem je vytvářet inkluzivní a datově podložené participativní postupy, které obstojí odborně i prakticky v kontextu měst a regionů.
Autorka: Hana Kejhová, šéfredaktorka časopisu PRO města a obce
