Turisti se vrací, pomohou přímé lety

Města mají prostor pro další turisty, musí být ale připravená a koordinovat

Ředitel agentury Czech Tourism Jan Herget hovoří o tom, jak naši zemi vnímají cizinci, jaké jsou trendy v cestování a k čemu je dobré být v Michelinově průvodci.

Už se turismus u nás vzpamatoval z covidové pauzy?

Pro většinu českých měst a obcí se dá říct, že ano. Jezdí k nim hlavně čeští turisté a po této stránce počet návštěvníků v roce 2022 dosáhl rekordního čísla 12,5 milionu. Když se podíváme na zahraniční návštěvníky, tak ti ještě chybějí. Jediná země, odkud už zase jezdí stejný počet turistů jako před covidem, je Slovensko. Městům jako Praha, Krumlov, Olomouc nebo Brno zatím chybí turisté z Asie – z Jižní Koreje, Japonska, Číny a obecně ze západní Evropy.

Důvodem je chybějící letecké spojení, nebo ještě něco jiného?

Ano, na vině je především chybějící konektivita. Letecké společnosti uzemnily svá letadla, propustily personál. Potkal jsem se se zástupci některých aerolinek a vím, že čekají na nový typ strojů, které budou ekologičtější a vhodnější na dálkové trasy. Bude to v roce 2025.

Co všechno je podmínkou, aby aerolinky zavedly přímý spoj?

Vždy o tom rozhodne konkrétní dopravce. Jednáme s nimi v takovém triumvirátu Czech Tourism – hlavní město Praha – Letiště Praha. Jezdíme na veletrhy zaměřené na aerolinky, děláme kampaně. Nasmlouvaná je už nová linka Praha – Tchai-pej, ta se spustí v červenci. Naopak nás mrzí, že nemáme Severní Ameriku a Kanadu a naším dlouhodobým cílem jsou Japonsko a Indie.

Dílčí úspěch jste už zaznamenali: v březnu se po tříleté pauze obnovily přímé lety do Soulu. Projeví se to ihned na počtu přijíždějících korejských turistů?

Čísla se dozvídáme až zpětně, ale hned první linka byla vyprodaná a aerolinky se rozhodly zvýšit frekvenci na čtyři lety týdně. Takže to je tisícovka lidí za týden. Projeví se to na číslech, která budou známá v druhém čtvrtletí.

Máme těmto návštěvníkům co nabídnout? Zlepšuje se úroveň služeb?

Určitě. V Praze se za poslední roky otevřelo několik dobrých hotelů. Rekonstruují se zámky, otevírají se restaurace. Doufám, že se dotáhnou detaily jako doprava z letiště nebo vysokorychlostní železniční doprava.

Je asi žádoucí dostat turisty také mimo centra, jako jsou Praha nebo Karlovy Vary…

Snažíme se, ale je to vždy záležitost připravenosti a logistiky. Praha a Karlovarský kraj jsou jediné oblasti, kde bylo vždy více zahraniční klientely, kapacitně jsou na to připravené. Ta připravenost je zásadní: jde o to, aby byla k dispozici parkoviště, aby někdo koordinoval příjezd autobusů. My máme kapacity pro více turistů, ale nesmí přijet všichni naráz v sobotu dopoledne.

Jak se mění trendy v cestování? Kam se vyvíjí?

Pozorujeme nový trend, a to udržitelnost. Ekologické cestování vlakem, snaha zanechat co nejmenší uhlíkovou stopu. Další trend je digitalizace. Covid ji urychlil, vše se přeneslo do počítačů a mobilů. Podnikatelé už si zvykají na to, že se ubytování objednává nebo ruší na poslední chvíli. Doby, kdy se letní dovolená plánovala v prosinci, jsou pryč. Regionálně došlo k obrovskému návratu k bydlení v přírodě: chaty, chalupy, kempy jsou obsazené jako první. A to také nastartoval covid, ten útěk do přírody.

Zmiňujete digitalizaci. Spolupracovali jste s Ministerstvem pro místní rozvoj na portálu eTurista. Co si od toho slibujete?

My jsme s tím přišli, MMR to od nás převzalo. Naším záměrem bylo hlavně zjednodušit podnikatelské prostředí. Hoteliéři dnes musí vyplňovat tři různé statistiky s týmiž daty do tří různých systémů. Druhý důvod je pomoc obcím: když se podíváme, kolik jich vybírá místní poplatek, je to pouhých 20 procent. Je to jeden z mála příjmů, který obci může kompenzovat negativa z turismu plynoucí. Důvodem je složitá administrativa. A třetí motivace jsou statistiky. My se dozvídáme údaje s dvouměsíčním zpožděním. Máme čísla, ale nejsme schopni rychle reagovat na trendy. Kdybych chtěl efektivně zaměřit marketing například na turisty z Berlína, nemám z čeho vyjít, jak predikovat.

Aktuálně čerpáme statistiky od Českého statistického úřadu. My si s nimi hrajeme a analyzujeme je – a také dáváme k dispozici na stránce tourdata.cz (výběr statistik najdete na s. 60, pozn. aut.). Když chce obec zjistit, jak se chovají turisté z konkrétní země, kolik utrácejí a podobně, jsou tam k dispozici.

Jakou image má Česká republika v zahraničí? Dá se nějak uchopit, čím pro cizince jsme?

Heslo, které razíme, je „kulturní, bezpečná země“. Už řadu let jsme mezi top 10 nejbezpečnějších zemí. Zejména v asijských kulturách a u turistů z Ameriky je právě bezpečnost jedním z rozhodujících parametrů. Památky UNESCO, množství hradů a zámků, kultura, klasická hudba, památková centra či gastronomie… to jsou hlavní pilíře, jimiž se propagujeme a jak nás cizinci vnímají. V okolních blízkých zemích se snažíme propagovat i naše hory a přírodu obecně. Pro turistu z Blízkého východu je úžasné, že tu máme zeleň a vodu. Poslední specifická záležitost jsou české lázně. Němci a lidé z Blízkého východu si české lázně oblíbili a rozvíjí se tu tzv. medical tourism.

Jaký servis jste schopni poskytnout obcím na podporu turismu?

Z centra nelze komunikovat se všemi starosty napřímo, proto je destinační management rozdělený do pyramidy. Většina starostů je aktivní ve svých příslušných regionálních agenturách. To by měl být jejich partner, skrze něj by se měli dovídat o našich aktivitách. Velmi užitečným a používaným nástrojem je portál Kudy z nudy. Nabízíme tam zdarma možnost prezentovat akce a atraktivity obcí. Slouží nejen turistům, ale může být takovou nástěnkou pro místní obyvatele. Možná většina samospráv ani neví o možnosti mít na svém webu stránku cestovního ruchu, aniž by ji musely spravovat. My jsme schopni exportovat tam články o atraktivitách jejich blízkého okolí přes protokol API.

Padlo zde slovo gastronomie. Nedávno vzbudila rozruch diskuse o tom, zda má Česko zaplatit poplatek za registraci v průvodci Michelin. Deset milionů za tři roky… Jaký je váš názor?

Je to pochopitelná společenská diskuse, protože deficit státního rozpočtu je teď hlavní téma. Ať se nám to líbí nebo nelíbí, Michelin stále je etalonem kvality. Zda zaplatit poplatek, je rozhodnutí, jestli chceme investovat a mít návratnost, nebo investovat nechceme. Značka země je veřejný statek, proto by se poplatek měl případně financovat z veřejných peněz. Udělám jednoduchý propočet. Aktuálně máme dvě restaurace v Praze, u nichž je velká šance, že dostanou michelinské hvězdy. Další kandidát je v Olomouci. Ale nejde jen o hvězdy: ostatní dobré restaurace mohou dostat takzvanou nálepku Bip odkazující na specifická, netradiční místa. Když taková hvězda přiláká třicet lidí denně, což není mimo realitu, je to 10 tisíc turistů za rok. Průměrná útrata za den je tři tisíce korun, spíš více. Když to vynásobím, mluvíme o zhruba 35 milionech ročně. Jen na DPH jeden podnik odvede minimálně 3,5 milionu. Když jdete do takové restaurace, musíte se tam dopravit, přespíte tam. Zajdete do další restaurace – to je princip dobrého destinačního managementu, zisk se násobí. Když nebudete investovat a turisté se přijedou podívat jen na Karlův most, žádný profit z toho nebude. Pokud se rozhodujeme mezi tím, zda investujeme do zásahu na nejbohatší cílovou skupinu, nebo zmizet z gastronomické mapy, je to za mě jednoznačné. Ale chápu že jde o rozhodnutí politické.

Možná bych dodal, že věc má ještě další rozměr. Slýchám z médií, že máme problém udržet lidi u řemesel, dostat je do sektoru služeb. Ale ono se to posouvá: z kuchařů, kteří v 90. letech byli řadovým povoláním, jsou dnes celebrity. A vysoká gastronomie je také o kvalitním bourání masa, o kvalitě číšníků a tak dále. A to celé by se mohlo chápat jako náborová kampaň pro sommeliery, číšníky, pekaře a tak dále. Rozhýbe to pracovní trh a dodá to těmto profesím prestiž.

Dita Hradecká