Vodu jsme přestali odvádět. Začali jsme ji vracet krajině

Starosta Židlochovic Jan Vitula vysvětluje, proč obec vykupovala pozemky, obnovila mokřady, změnila podobu řeky Svratky a ukazuje, že přírodě blízká opatření mohou chránit před povodněmi, zadržovat vodu i zlepšovat kvalitu života obyvatel.

Rozhovor vznikl během odborné exkurze pořádané Nadací Partnerství, při níž starosta Jan Vitula provedl krajinou skupinu starostů, městských architektů, vodohospodářských projektantů a dalších odborníků.

Židlochovice leží jen necelých dvacet kilometrů jižně od Brna, na soutoku řek Litavy a Svratky. Přestože zde žije necelých čtyři tisíce obyvatel, město je správním centrem obce s rozšířenou působností pro 24 okolních obcí a patří k nejmenším ORP v České republice. Díky poloze v rychle se rozvíjejícím zázemí Brna čelí stejným výzvám jako řada dalších měst – tlaku na novou výstavbu, rozvoj dopravy i ochraně krajiny. Právě zde však vznikl jeden z nejzajímavějších příkladů přírodě blízkých protipovodňových opatření, který spojuje ochranu před velkou vodou, obnovu biodiverzity i rekreační využití území.

Co charakterizuje Židlochovice?

Jsme typické suburbánní město v zázemí Brna. Jakékoliv bydlení tady postavíte, rychle se prodá, protože lidé se sem chtějí stěhovat. Už v 90. letech jsme si ale řekli, že nechceme růst bez omezení. V územním plánu jsme nastavili, že za dvacet let chceme zvýšit počet obyvatel maximálně o dvacet procent. Myslím, že je důležité, aby město rostlo tempem, které zvládne jeho infrastruktura i krajina.

Od roku 2003 jsme obcí s rozšířenou působností pro 24 okolních obcí. Jsme nejmenší ORP v České republice – máme necelé čtyři tisíce obyvatel, ale zajišťujeme státní správu pro území s přibližně 28 tisíci obyvateli. Zároveň máme historicky velmi malý katastr. Vznikli jsme jako centrum někdejšího panství, zatímco okolní obce mají mnohem větší území. To znamená, že máme poměrně málo rozvojových ploch a o to pečlivěji musíme přemýšlet, jak s nimi naložit.

Kolik prostředků máte na investice?

Za posledních deset až dvanáct let se nám podařilo proinvestovat přibližně 750 milionů korun a do konce tohoto volebního období se dostaneme zhruba na jednu miliardu. Když si uvědomíte, že z vlastních zdrojů jsme měli k dispozici jen necelých 20 milionů korun ročně, je zřejmé, jak významnou část prostředků se nám podařilo získat z dotačních programů.

Za důležité rozhodnutí považuji i to, že jsme ještě před obdobím vysoké inflace přijali úvěr ve výši 220 milionů korun s desetiletou fixací úrokové sazby na dvou procentech. Tehdy jsme sice dostali z Ministerstva financí upozornění na vyšší zadlužení města, ale zpětně se ukázalo, že to bylo ekonomicky správné rozhodnutí. V době, kdy inflace dosahovala kolem třiceti procent, byl úvěr s dvouprocentním úrokem výhodným nástrojem pro financování rozvojových projektů. Úvěr bez problémů splácíme a díky němu jsme mohli realizovat řadu investic, nejen v oblasti životního prostředí, ale také ve školství, dopravě a veřejné infrastruktuře.

Můžete uvést příklady?

Nový pavilon základní školy v Židlochovicích představuje spojení moderní, energeticky úsporné stavby s promyšlenou koncepcí výuky. Budova v pasivním standardu s využitím tepelného čerpadla a řízeného větrání nabízí nejen kvalitní zázemí pro vzdělávání, ale také bezprostřední propojení s okolní přírodou. Učebny navazují na terasy a rozlehlou školní zahradu, která funguje jako venkovní učebna i prostor pro odpočinek. Děti tak mohou plynule přecházet mezi interiérem a exteriérem, což podporuje moderní výukové metody, větší kontakt s přírodou i příjemnější školní prostředí.

Mezi úspěšné projekty města patří také modernizace odpadového hospodářství. Židlochovice zavedly systém barevně rozlišených nádob na tříděný odpad, které poskytly přímo domácnostem. Díky tomu se podařilo výrazně zvýšit míru třídění a město se již nyní přibližuje hodnotám, které budou od obcí v příštích letech vyžadovat nové legislativní cíle.

Jedním z nejvýznamnějších projektů posledních let bylo obnovení železničního spojení se Židlochovicemi. Město se po více než dvaceti letech příprav stalo přirozeným dopravním uzlem jižního Brněnska. V roce 2019 byla po čtyřiceti letech obnovena osobní železniční doprava na elektrifikované trati z Hrušovan u Brna a současně vznikl nový přestupní terminál, který propojuje vlakovou a autobusovou dopravu v rámci Integrovaného dopravního systému Jihomoravského kraje. Díky přímému spojení do Brna, které trvá přibližně 23 minut, a pravidelným vlakům v půlhodinovém intervalu se Židlochovice staly atraktivním místem pro každodenní dojíždění za prací i studiem. Myšlenka vybudovat zde regionální dopravní terminál vznikla už na počátku tisíciletí při plánování krajského integrovaného dopravního systému a po letech příprav se proměnila v jednu z nejvýznamnějších dopravních investic regionu. Spousta lidí se se mnou sázela, že se nám to nikdy nepodaří.

Vraťme se k vodě, protože právě za tento projekt poutá pozornost krajinářů, projektových manažerů a starostů…

Krajina kolem Židlochovic je z hydrologického hlediska mimořádně cenná. Město leží na soutoku řek Svratka a Litava, pod svahy Výhonu. Směrem k Pohořelice se rozkládá rozsáhlá nivní oblast tvořená říčními štěrkopísky, které fungují jako přirozená zásobárna podzemní vody. Právě zde se nacházejí významné zásoby podzemních vod, jež jsou klíčové pro celý region. V posledních letech se však začaly výrazně projevovat dopady dlouhodobého sucha. Hladina podzemní vody během několika mimořádně suchých let poklesla přibližně o jeden metr, což v takto rozsáhlém štěrkopískovém podloží znamená ztrátu obrovského objemu zadržené vody. Právě tato zkušenost vedla město k systematickým projektům zaměřeným na zadržování vody v krajině, obnovu vodního režimu i posilování odolnosti území vůči klimatickým změnám.

Jaké dopady jste pozorovali přímo v obci?

Dopady jsme začali pozorovat přímo ve městě. Nejvíc to bylo vidět v našem městském parku, který je starý zhruba 250 let. Stromy, které tam rostly po staletí, najednou začaly usychat. Staré stromy jsou totiž závislé na stabilní hladině podzemní vody. Když ta začne klesat, nedokážou se přizpůsobit tak jako mladší výsadba. Bylo pro nás varováním sledovat, jak nám před očima mizí část historického parku. Tehdy jsme si uvědomili, že změna klimatu není něco vzdáleného – že se odehrává přímo tady a že na ni musíme reagovat konkrétními opatřeními.

Kde se u vás vzala tato motivace, když jste nebyl přírodovědec, ale spíše státní úředník na ministerstvech nebo později na kraji?

 Možná je to i tím, že mám k vodě vztah odmala. Jako kluk jsem na potocích stavěl hráze. Můj největší dětský úspěch byl, když se mi podařilo přehradit potok tak, že voda vyplavila lávku. Dostal jsem za to doma spoustu facek, ale mně se to strašně líbilo. S vodou si vlastně hraju dodnes, jen v trochu větším měřítku.

O krajině jsme se s tátou bavili už od 90. let. On se zajímal o chemii a fyziku a už tehdy jsme si říkali, že vývoj klimatu nepovede k ničemu dobrému. Bylo nám jasné, že přijdou větší výkyvy počasí – období dlouhého sucha se budou střídat s přívalovými dešti a krajina na to nebude připravená. Proto jsme přemýšleli, co s tím může udělat obec. Došli jsme k jednoduchému závěru. Krajina musí umět vodu zadržet.

Začali jsme proto postupně měnit využití městských pozemků. Tam, kde to bylo možné, jsme místo intenzivního zemědělského hospodaření vytvářeli zelená opatření. Zakládali jsme mokřady, například směrem na Hrušovany nebo k Žabčicím, vysazovali zeleň a snažili se vrátit vodu do krajiny.

Mokřady jsou důležité, ale samy o sobě nestačí. Zlepší mikroklima v bezprostředním okolí, přinesou více vlhkosti, podpoří biodiverzitu a vrátí do krajiny ptáky i další živočichy. Pokud ale chceme změnit fungování celé krajiny, musíme přemýšlet ve větším měřítku. Nestačí vysadit několik pásů stromů. Je potřeba pracovat s celými plochami tak, aby krajina dokázala vodu zachytit, zpomalit její odtok a lépe odolávala období sucha.

Jak jste se propracovali ke komplexnímu projektu?

Brzy jsme zjistili, že samotné úzké pásy zeleně nestačí. Když máte z jedné strany pole, kde se používají přípravky na ochranu rostlin, a z druhé strany totéž, tak několik metrů široký pás přírodě moc nepomůže. Proto jsme šli jinou cestou – snažili jsme se převádět do přírodě blízkého režimu celé plochy. Když je území dostatečně velké, vznikne uvnitř prostor, kam už zemědělské zásahy nepronikají. A právě tam se začíná vracet život – přibývá hmyzu, ptáků i dalších druhů.

Zaujalo mě, že jste začali vykupovat pozemky ve veřejném zájmu?

 Nezůstali jsme jen u městských pozemků. Postupně vykupujeme další parcely i za hranicemi našeho katastru a převádíme je na zelené plochy s mokřady a vodními prvky. Naším cílem je vytvořit souvislé území, kde už nebude intenzivní zemědělské hospodaření dominovat a kde se příroda bude moci postupně obnovovat sama.

Současně jsme si uvědomili, že samotné mokřady problém nevyřeší. Jsou skvělé pro biodiverzitu a zlepšují mikroklima v bezprostředním okolí, ale pokud chceme v krajině skutečně udržet vodu, musíme pracovat s celým povodím. Voda při přívalových deštích krajinou rychle proteče a odteče pryč. Naším cílem je ji zpomalit, rozlít do krajiny a na nějakou dobu zadržet, než odteče dál po toku. Právě v tom vidím hlavní úkol moderního hospodaření s krajinou.

Často říkáte, že debaty s Povodím Moravy nejsou jednoduché…

 Dlouhodobě říkám, že pokud chceme vodu v krajině skutečně udržet, nestačí budovat jednotlivé mokřady. Musíme pracovat i s řekami a potoky. Když přijde přívalový déšť, voda by neměla co nejrychleji odtéct regulovaným korytem. Potřebujeme ji zpomalit, dát jí prostor, aby se rozlila do krajiny, vsakovala se a teprve potom pokračovala dál. O tom vedeme s Povodím Moravy dlouhé debaty. Dlouho jsme vedli debaty o tom, jak s vodou pracovat. Mám pocit, že tradiční vodohospodářský přístup byl především o tom co nejrychleji odvést povodňovou vodu z území.

Jde vlastně o tradiční vodohospodářský přístupu, který byl desítky let zaměřen hlavně na ochranu před povodněmi a rychlé odvádění vody z krajiny?

 Jenže pokud chceme krajinu připravit na sucho, musíme dělat pravý opak. Vodu zpomalit a co nejdéle ji v krajině udržet. O tom vedeme dlouhé diskuse i se správcem toku. V posledních letech se sice realizují projekty na obnovu přírody, často ale vznikají v chráněných územích. My jsme chtěli ukázat, že podobná opatření mají smysl i v běžné zemědělské krajině.

Koryta řek byla v minulosti znásilňována, vybetonovaná a napřimována. Dotklo se to i Svratky?

Ano, dalším problémem byla samotná Svratka. Její koryto bylo už ve 20. letech minulého století napřímeno a zahloubeno, aby se získala další zemědělská půda. Výsledkem je řeka, která městem rychle proteče mezi vysokými břehy, aniž by s ní lidé měli skutečný kontakt. Chtěli jsme to změnit. Aby se voda stala přirozenou součástí života města, aby se k ní lidé mohli dostat a děti si u ní mohly hrát tak, jak to bylo dříve běžné. Proto jsme začali pracovat s jedenáctihektarovým územím podél řeky a hledat způsob, jak vrátit vodu i život zpět do krajiny.

 Když jsme začali přemýšlet, co s ním udělat, musím pochválit jednu věc. Kolegům z Povodí Moravy se podařilo prosadit do Zásad územního rozvoje Jihomoravského kraje koridor pro přírodě blízká protipovodňová opatření. To znamená, že je možné v pásu kolem řeky vykupovat nebo v krajním případě i vyvlastnit pozemky potřebné pro realizaci těchto opatření. My jsme vyvlastnění nakonec použít nemuseli, ale byl to důležitý argument při jednání s vlastníky.

Pozemky byly roztříštěné. Něco patřilo Židlochovicím, něco Vojkovicím a zbytek desítkám soukromých vlastníků. Obcházeli jsme je a říkali: pojďme se domluvit, prodáte nám pozemek nebo ho směníme za jiný. Když se nedohodneme, existuje i možnost vyvlastnění. To ale nechce nikdo. Nakonec jsme se domluvili se všemi. Raději jsme lidem nabídli férovou cenu, než abychom vedli dlouhé spory. Ve výsledku to bylo rychlejší i levnější.

Pak jsme narazili na další otázku – jak vlastně s vodou pracovat. A tady říkám jednu věc, kterou na Povodí Moravy dobře znají. Já dlouhodobě tvrdím, že pokud chceme vodu v krajině opravdu zadržet, musíme změnit způsob uvažování. Tradiční vodohospodářský přístup je postavený na tom, aby se povodňová voda co nejrychleji odvedla pryč. My jsme chtěli přesný opak – vodu zpomalit, rozlít ji do krajiny a dát jí čas, aby se vsákla. O tom vedeme s Povodím dlouhé debaty a oni dobře vědí, že jim to říkám otevřeně.

Co bylo na projektu nejtěžší?

Někdy si při jednáních vzpomenu na Parkinsonovy zákony. Pokud jste je nečetli, doporučuji je. Jsou sice napsané už někdy v 50. letech, ale dodnes dokonale popisují, jak funguje byrokracie. A při přípravě našeho projektu jsem si na ně vzpomínal opravdu často.

Se správcem toku jsme vedli dlouhá jednání. Každý další požadavek znamenal další komplikaci. Jednou jsme měli vybudovat šest metrů širokou komunikaci pro těžkou techniku, jindy se požadovalo vybetonování nátoků nebo úhrada několika milionů korun za staré ochranné hrázky z 20. let minulého století, přestože už dávno neplnily svou funkci. Pak přišel požadavek na nájem za koryto řeky během stavby. Když se všechny tyto podmínky sečetly, začínal z toho být projekt, který byl prakticky nerealizovatelný.

Nakonec jsme ale všechno postupně vyjednali. Něco jsme doložili výpočty a zkouškami, u některých věcí jsme hledali kompromis. Staré hrázky se nakonec vyřadily z evidence, takže jsme je nemuseli hradit, a nájem za koryto se podařilo výrazně snížit. Byla to dlouhá cesta, ale nakonec jsme se dohodli.

Mám radost, že se nám podařilo prosadit i věci, o kterých jsem byl přesvědčený, že nikdy neprojdou. Třeba makadamovou stezku místo asfaltu nebo betonu. Říkali nám, že to nepůjde. Dnes má za sebou dvě povodně a funguje bez problémů. Kdykoliv jednáme o podobných projektech, zvu kolegy, aby se přijeli podívat do Židlochovic. Je to nejlepší argument. Stejně tak jsme do řeky umístili dřevěné kmeny, které pomáhají usměrňovat proudění vody. I to se nakonec podařilo prosadit. Výsledný park tak velmi dobře odpovídá tomu, co jsme si na začátku představovali.

Každého asi bude zajímat financování projektu?

Projekt jsme financovali z dotačního programu zaměřeného na přírodě blízká protipovodňová opatření. Dotace pokryla 95 % uznatelných nákladů a díky nepřímým nákladům jsme z ní mohli financovat i projektovou přípravu. Do projektu se podařilo zahrnout také výkupy pozemků. Ve výsledku nás stavba nestála tolik peněz, jako spíš spoustu času a energie.

Když jsme projekt připravovali, vycházel rozpočet podle cenových ukazatelů RTS přibližně na 96 milionů korun. Po vysoutěžení zakázky jsme se ale dostali na necelých 56 milionů. Proč byl rozdíl tak velký, si netroufám hodnotit, ale pro město to samozřejmě byla dobrá zpráva.

Chtěli jsme změnit i samotný charakter řeky. Svratka byla po regulaci dlouhá desetiletí klidným, napřímeným tokem s téměř neznatelným prouděním. Proto jsme do koryta vložili dva štěrkové prahy, které vodu přirozeně zpomalují a vytvářejí pestřejší proudění. Najednou se řeka začala chovat úplně jinak. Největší radost z toho mají rybáři, protože se výrazně zlepšily podmínky pro ryby i další vodní organismy.

Současně jsme obnovili slepé rameno a navazující vodní plochy. Za běžného stavu je voda téměř stojatá, jen mírně reaguje na kolísání hladiny Svratky. Jakmile ale přijde větší voda, celé území začne fungovat jako přirozený rozliv. Voda se rozprostře do krajiny, zpomalí svůj odtok a zůstane v území mnohem déle, než kdyby jen rychle protekla regulovaným korytem. Právě o to nám od začátku šlo.

Jaké výsledky už povodňový park přinesl?

Na první pohled je to povodňový park, ale velmi rychle se ukázalo, že plní mnohem více funkcí než jen ochranu před velkou vodou. Už během stavby se začali objevovat dravci, přibylo vodních ptáků a postupně se obnovovala biodiverzita. Přispívá také k tomu, že se voda v území déle zadržuje a postupně se vsakuje do podzemí.

První velkou zkoušku jsme zažili prakticky okamžitě. V prosinci 2022 jsme park zkolaudovali a krátce nato přišla povodeň. Voda zaplavila celé území přesně tak, jak jsme předpokládali. Když opadla, zůstala v zadním jezeře, které jsme oddělili od slepého ramene. Díky přirozené morfologii terénu se odtud vsakovala ještě další dva až tři měsíce. Bylo zajímavé sledovat, jak se park začal chovat. V lednu přišly mrazy, lidé chodili po zamrzlé hladině bruslit a ani si neuvědomovali, že pod nimi voda stále pomalu mizí do podzemí.

 Jak jste skloubili ochranu přírody s rekreací?

Hodně jsme přemýšleli nad tím, aby park sloužil lidem i přírodě zároveň. Vybudovali jsme zemní val, který opticky odděluje park od silnice a zároveň výrazně tlumí hluk z dopravy. Rekreační část je soustředěná právě u valu, zatímco druhá strana území zůstává mnohem přírodnější. Chceme, aby si lidé mohli park užívat, ale zároveň aby zde vznikl klidový prostor pro živočichy. Současně jsme celý areál propojili směrem na Vojkovice a připravujeme jeho napojení na cyklostezky od Brna.

 Jak se změnila samotná řeka?

Obrovský rozdíl vidím ve změně charakteru toku. Samozřejmě hlavní funkcí zůstává protipovodňová ochrana, ale zároveň jsme vrátili řece přirozenější podobu. Když přišly povodně v roce 2024, měli jsme spočítané doslova každý centimetr hladiny. Nakonec nám výrazně pomohlo, že hlavní srážkové pásmo odešlo severněji. I tak ale pod našimi okny proteklo během čtyř dnů kolem 200 milionů kubíků vody. V takových chvílích si člověk uvědomí, jak obrovská síla se krajinou pohybuje.

 Kdo stál za návrhem povodňového parku a projekt navrhoval?

Na projektu jsme spolupracovali s krajinářským architektem Tomášem Havlíčkem z ATELIER FONTES. Vždycky jsem mu říkal: Tome, nesmíš přijít hned s kompromisem. To je jako na arabském trhu. Musíš nejdřív přijít s odvážnou představou, nechat druhou stranu vyvalit oči a teprve potom hledat rozumný kompromis. Přesně tak jsme postupovali i při jednáních s Povodím. Nakonec jsme se postupně dobrali řešení, které se velmi blížilo tomu, co jsme chtěli od začátku.

 Jak jste řešili historické meliorace? V čem byl problém?

Celé území bylo odvodněné už před více než sto lety, když se budoval cukrovar. Meliorace fungují dodnes. Jsou z pálených cihel a pořád odvádějí vodu z krajiny. Právě kvůli nim v minulosti poklesla hladina podzemní vody natolik, že například židlochovický zámek, který stál na dubových pilotách, začal postupně sedat.

Myslel jsem si, že meliorace jednoduše zrušíme. Jenže legislativa je prakticky neřešitelná. Museli by souhlasit všichni vlastníci drobných pozemků, přes které vedou. To je téměř nemožné. (s úsměvem) Napadlo mě, že bych prostě do šachty nalil pytel cementu a bylo by po melioraci. Kolegové mi to naštěstí rozmluvili.

Nakonec nám trochu pomohla náhoda. Když se stavěla železniční trať, stavebníci některé meliorační trubky přerušili, aniž o nich věděli. Dnes už je na těch místech vidět, jak se voda začíná v krajině přirozeně vracet.

 Odkud se bere váš vztah ke krajině?

Původně jsem vystudoval zootechniku. Táta byl organický chemik a fyzik a od dětství jsme spolu vedli dlouhé debaty o přírodních procesech. Když se začalo mluvit o globálním oteplování, hodně jsme o tom doma diskutovali. Proto dnes nepotřebuji nikoho přesvědčovat, že změna klimatu existuje. Pro mě je to věc, kterou potvrzuje věda i zkušenost z krajiny.

 Jak jste získali podporu obyvatel?

Lidé musí rozumět tomu, proč něco děláte. Když jsme plánovali výstavbu Lidlu, uspořádali jsme veřejnou debatu. Mnozí přišli protestovat. Jenže jsme jim zároveň představili i projekt povodňového parku. Najednou se ukázalo, že obchod není jediná změna. Že město zároveň investuje do krajiny a veřejného prostoru. Debata se úplně změnila.

Stejně to bylo u mokřadů. Dvě a půl hodiny jsme diskutovali hlavně o komárech. Nakonec většina lidí pochopila, proč to děláme. Dnes tam chodí na procházky i ti, kteří byli původně největší odpůrci.

 Jak komunikujete s občany?

Většinu veřejných debat vedu osobně. Baví mě vysvětlovat lidem souvislosti a hledat argumenty. Myslím si, že když lidé vidí, že projekty přinášejí něco užitečného pro celé město, jsou ochotni přijmout i změny, které na začátku nemusí být populární.

Jak funguje váš investiční tým?

Máme výborné zaměstnance. Žádosti o dotace si zpracováváme sami, neplatíme externí agentury. Když jsem nastoupil na radnici, řekl jsem kolegům jednoduchou věc: Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Chyby se stanou vždycky. Důležité je přijít s nimi hned, dokud se dají řešit. Pokud nejde o úmysl nebo nepoctivost, vždycky své lidi podržím.

Jak jste zajistili pitnou vodu?

Dnes nám běžně přitéká voda z Vírské přehrady, ale zároveň jsme obnovili vlastní historický vodní zdroj. Máme ho připravený jako záložní systém. Pokud by nastal problém, jsme schopni během několika hodin začít dodávat vodu z vlastních zdrojů a během dvou dnů zásobovat celé město. V našem území jsou mimořádně bohaté zásoby podzemní vody a byla by škoda je nevyužít.

 Jak bude park vypadat za několik let?

Teď se ještě několikrát ročně seče, protože to vyžadují podmínky projektu. Do budoucna bych ale chtěl, aby fungoval jako skutečná louka. Ideálně jednou až dvakrát ročně posekat a hmotu odvézt. Přemýšlíme i o pastvě ovcí. Nechceme z parku dělat golfové hřiště. Chceme živou krajinu.

 Kam chcete projekt posunout dál?

Jedenáct hektarů je pro Židlochovice hodně, ale z pohledu krajiny je to teprve začátek. Mým snem je navázat na další území směrem k Rajhradu. Kdyby se podařilo propojit jednotlivé projekty podél Svratky, vznikl by krajinný celek, který by měl význam nejen pro přírodu, ale i pro celé Brněnsko.

 Má podle vás dnešní zemědělská krajina budoucnost?

Já dlouhodobě říkám, že jsme krajinu dovedli až příliš daleko k intenzivnímu hospodaření. Kolem řek bych mnohem raději viděl pastviny, mokřady a přirozenou krajinu než pole, která se několikrát ročně ošetřují chemií. Krajina nemusí plnit jen produkční funkci. Má zadržovat vodu, podporovat biodiverzitu a být příjemným místem pro život.

 Co chystáte dál?

Nezůstali jsme jen u Židlochovic. Společně se starosty okolních obcí jsme si nechali zpracovat podrobnou studii celého území. Zabývá se všemi třemi hlavními vodními toky – Svratkou, Litavou i Šatavou. Prošli jsme historické studie, porovnali jednotlivé návrhy a vytipovali soubor opatření, která dávají smysl z hlediska celého povodí.

Rozdělili jsme je do několika etap. Nejprve chceme realizovat projekty na obecních pozemcích, které jsou majetkově připravené. Další skupinu tvoří opatření vyžadující výkupy nebo směny pozemků. Nejnáročnější část se týká údolí Svratky mezi Židlochovicemi a Rajhradem. Naším cílem je vrátit řece přirozenější meandry, vytvořit rozsáhlý protipovodňový park a umožnit bezpečný rozliv vody do krajiny.

 Je shoda na tom, jak by měla fungovat protipovodňová ochrana?

Tady ještě ne vždy nacházíme společnou řeč se správcem toku. Já jsem přesvědčený, že při velké vodě potřebujeme hlavně snížit povodňovou špičku. Nechat vodu řízeně rozlít do krajiny a postupně ji pouštět dál jen v množství, které území bezpečně unese. K tomu ale musíme změnit i způsob, jakým dnes uvažujeme o protipovodňových hrázích a celém říčním prostoru.

Dobrou zprávou je, že se postupně daří jednotlivé projekty prosazovat. Některé se připravují v rámci pozemkových úprav, jiné koordinujeme s výstavbou vysokorychlostní železnice nebo dalšími investicemi v území. Když všechno dobře dopadne, věřím, že během příštích deseti až patnácti let se podaří většinu těchto opatření uskutečnit.

 Jak změnil projekt život v Židlochovicích?

Příjemným překvapením bylo, jak rychle si park získal obyvatele i návštěvníky. Revitalizaci ocenili také rybáři, kteří už krátce po vybudování vzdouvacích prahů, tůní a usměrňovacích výhonů zaznamenali výrazně pestřejší druhové složení ryb. Území dnes slouží k rekreaci, školní výuce i odborným exkurzím a stalo se inspirací pro další obce. Přibližně dvacet starostů regionu už projevilo zájem o obdobná opatření na svých katastrech. Židlochovicemi navíc každoročně projede kolem sto tisíc cyklistů po trase Brno–Vídeň. Naším cílem není, aby městem jen projeli, ale aby se zastavili, poseděli u vody a strávili zde část dne. Když se podaří propojit kvalitní krajinu, veřejný prostor a šetrný cestovní ruch, prospívá to nejen přírodě, ale i místní ekonomice. Dalším krokem je příprava společného regionálního projektu revitalizace povodí Svratky, Litavy a Šatavy.

Mgr. Hana Kejhová, MPA, šéfredaktorka časopisu PRO města a obce

Rozhovor vznikl díky odborné exkurzi pořádané Nadací Partnerství. Starosta Jan Vitula při ní provedl povodňovým parkem a okolní krajinou skupinu starostů, krajinářských architektů, vodohospodářských projektantů, projektových manažerů i dalších odborníků, kteří přijeli do Židlochovic hledat inspiraci pro obnovu krajiny a hospodaření s vodou. Děkujeme.

 Citát, kterým si nás Jan Vitula při exkurzi získal:

„Mám k vodě vztah odmala. Jako kluk jsem na potocích stavěl hráze. Můj největší dětský úspěch byl, když se mi podařilo přehradit potok tak, že voda vyplavila lávku. Dostal jsem za to doma spoustu facek, ale mně se to strašně líbilo. S vodou si vlastně hraju dodnes, jen v trochu větším měřítku.“

Profesní vizitka:

 Ing. Jan Vitula (*1968) je starostou města Židlochovice a dlouholetým komunálním politikem, který se rozvoji města věnuje od 90. let. Ve vedení Židlochovic působil jako místostarosta i starosta, přičemž v čele radnice stojí od roku 2014 (starostou byl také v letech 2006–2008). Je absolventem Agronomické fakulty tehdejší Vysoké školy zemědělské v Brně, původním vzděláním zootechnik.

Vedle komunální politiky působil také jako zastupitel a náměstek hejtmana Jihomoravského kraje pro oblast regionálního rozvoje a inovací. Ve své práci prosazuje dlouhodobou koncepci udržitelného rozvoje města, hospodaření s vodou v krajině, obnovu veřejného prostoru a moderní dopravní infrastrukturu. Pod jeho vedením vznikla řada oceňovaných projektů, například přírodě blízký povodňový park, nový železniční terminál nebo moderní školní areál.