Záchrana vojenských bunkrů přispívá ke kolektivní paměti. Mají i jiná využití

Československé opevnění ze 30. let 20 století s mnoha tisíci bunkry budované k obraně státu především před nacistickým Německem je fenomén, který je stále živou připomínkou odvahy i odhodlání našich předků bránit svou vlast. Velkou zásluhu na jejich zachování a obnově má řada spolků s mnoha nadšenci. Budují v něm vojenská muzea a pohnutou historii 20. století tak připomínají dalším generacím.

Zranitelné území

O opevnění se v Československu poprvé začalo mluvit ve 20. letech 20. století. Současně tu byla snaha o snížení stavů armád na minimum, aby se předešlo vzniku dalšího celosvětového válečného konfliktu. Bohužel tyto snahy neměly zdárného konce. „Pak přišel k moci Hitler, k tomu se přidala hospodářská krize, velká nezaměstnanost. Vedle budování silnic se začalo budovat opevnění, na kterém de facto participovaly i další oblasti našeho průmyslu. Vedle vlastních staveb, bylo nutné zajistit mnoho nových zbraní, munice a dalšího vybavení,“ říká Pavel Holzknecht, předseda spolku Stachelberg, který se stará o pevnost Stachelberg.

Z hlediska obranyschopnosti bylo Československo po svém vzniku v roce 1918 kvůli protáhlému tvaru území a dlouhé hranici s potencionálními nepřáteli velmi zranitelným regionem. Vyhlídka na vedení dlouhodobé a úspěšné obrany byla velmi nízká. Tuto nevýhodu šlo částečně eliminovat výstavbou stálého opevnění. Úkolem pevnostní linie bylo zastavení prvního překvapivého útoku nepřítele, stabilizování obrany a mobilizace záloh. „Při našich prohlídkách připomínáme také slova francouzského generála Pellého, který při pohledu na mapu Československa pronesl: ‚Obranu tohoto státu může spolehlivě zajistit jen mimořádně schopný ministr zahraničí. Toto opravdu není práce pro vojáky.‘ A vlastně měl úplnou pravdu,“ říká Ladislav Čermák, nadšenec ze spolku Klub vojenské historie Náchod, který se stará o pět pěchotních srubů u Náchoda. I přes tuto objektivní realitu se opevnění intenzivně budovalo a naši předkové byli připraveni vlast bránit. „Je nutno brát v potaz, že mladší ročníky vojáků vyrůstaly za první republiky, kdy v nich bylo vlastenectví velmi pěstováno. Na druhou stranu byli mobilizováni i obyvatelé německé národnosti, z nichž velká většina nebyla za Československo ochotna bojovat,“ dodává Ladislav Čermák.

Renesance pevnostního muzejnictví

Do dnešních dnů se sice stovky bunkrů zachovaly, ale velká část jich byla zničena, především v linii kolem Prahy, ale i jinde. Renesance bunkrů v podobě rozmachu pevnostního muzejnictví nastala až v 90. letech minulého století se vznikem spolků, které se o objekty bývalého opevnění začaly starat. Postupně vznikla řada muzeí evropské úrovně, které ročně navštíví desetitisíce lidí. Armáda České republiky teprve před krátkým časem označila bunkry jako nepotřebný majetek a byly předávány nebo odprodávány majitelům pozemků. To, o co se skupiny nadšenců snažily mnoho let, se stalo realitou. Často vznikaly z bunkrů muzea, leckde ale tyto objekty našly i jiné využití, například jako rekreační objekty.

Před lety Ladislav Čermák vytvořil web Bunkry.cz, rozcestník i edukační stránky, mimo jiné odkazující na přístupné objekty či vojenská muzea. V prezentovaných bunkrech nechybí ani pevnost Březinka na Náchodsku, kde se snaží ukázat bunkr tak, jak vypadal, když jej vojáci opouštěli. „Velmi zdůrazňujeme skutečnost, co vše naši předkové dokázali vybudovat za tak krátkou dobu (cca 2,5 roku) v porovnání s dneškem, kdy se třeba dálnice mezi Hradcem Králové a Jaroměří stavěla tři roky,“ říká Ladislav Čermák a dodává: „Ze začátku jsem stíhal sledovat vznik nových muzeí, ale nyní doporučuji si před plánovanou návštěvou zjistit aktuální informace o daném objektu přímo na jejich stránkách nebo sociálních sítích.“

„V areálu pevnosti Stachelberg máme zprovozněný hlavní objekt T 73,  je zde i pokladna, od níž se sestupuje do podzemí. Další bunkry jsou během sezony různě zpřístupňované, jsou to dva řopíky a podzemní úkryt, který byl vybudován v 60. letech 20. století. Ty bývají otevřeny hlavně o prázdninách,“ přibližuje areál Pavel Holzknecht.

Nadšenci ze spolku Stechelberg nyní obnovují od bunkru T 73 přes silnici další objekt , který by rádi dokončili do ideálního stavu, v jakém měl být zprovozněn v září 1938. Podařilo se jim z Francie do něj přivézt i kanón, který bude součástí expozice. Přitom pracují na různých replikách pro jeho vybavení.

Spolek Stachelberg čítá 10 stálých členů. „Hlavní příjem našeho muzea je z vybraného vstupného. Ten vykryje běžné provozní náklady ze 100 %. To jen proto, že nemáme zaměstnance a fungujeme především na dobrovolnické bázi. Pro návštěvnický provoz zaměstnáváme pouze brigádníky na dohody o provedení práce,“ přibližuje financování předseda spolku. Financovat obnovu staveb areálu i samotný provoz pomáhají i dvě sbírky. „U některých objektů jsou zapečetěné kasičky a druhá veřejná sbírka funguje přes transparentní účet. Návštěvníci mohou přispět i přes nyní oblíbenou formu QR kódu, kde si částku mohou libovolně nastavit,“ upřesňuje Pavel Holzknecht.

Spolek realizuje i projekty s podporou Evropské unie nebo Královéhradeckého kraje, kde je povinná spoluúčast, s čímž musí v rozpočtu také počítat. Mezi hlavní partnery spolku Stachelberg patří Město Trutnov, neboť areál leží v jeho katastru. Podporu mají nadšenci také od Města Žacléř, a to díky tomu, že Stachelberg leží na komunikaci mezi Trutnovem a Žacléří a přijíždí po ní do těchto měst i řada turistů z Polska.

Od Královéhradeckého kraje máme spíš individuální podporu. „Kraj nám finančně pomohl například s projektem Pomocné štoly, který jsme realizovali v letech 2021–2023. Podobně nám pomohl také v roce 2022, kdy byla od července do konce října uzavřena silnice k pevnosti a my nemohli mít příjem ze vstupného na provoz areálu,“ oceňuje podporu kraje Pavel Holzknecht.

Budoucnost tvrze

Koníček spojený s vojenskou historií a obnovou areálu Stachelberg se podle Pavla Holzknechta brzy změnil ve velkého „koně“, což má svá úskalí. „Jsme už padesátníci, máme rodiny, vlastní práci, každý z nás má i jiné záliby. Pak tu máte i tuto povinnost, do které jsme dobrovolně šli a nemáme srdce od toho jen tak odejít. To zkrátka nechcete. Jen údržba areálu: sečení pozemků o rozloze 20 tisíc metrů čtverečních, převozy materiálu, úklid a další rekonstrukční práce zaberou u 11 členů spolku přes 3 tisíce hodin ročně, to je v průměru 300 hodin na jednoho. Kolegům říkám, pojďme se bavit o tom, jak to, co se nám podařilo vybudovat, zachovat a kdy a jak to předat pokračovatelům. Uvědomujeme si, že to musíme stále někam posouvat. Když se něco jen udržujete, přestane vás to bavit. Dnešní návštěvník je náročný, a tak musíte stále přicházet stále s něčím novým,“ říká Pavel Holzknecht. Jeho kolega Ladislav Čermák dodává, že při prohlídkách pevností se snaží vždy vyzdvihnout ochotu a vůli našich předků bránit svou vlast. „Podívejte se, co ve 30. letech byla vláda ochotna vynaložit za finanční prostředky na obranu státu. Dnes se dohadujeme, zda dáme na obranu 1,5 nebo 2 procenta, a přitom analogie s rokem 1938 je zjevná,“ uzavírá Ladislav Čermák.

Zbyněk Konvička

Československé opevnění z let 1935–1938

Postavit se mělo 15 tisíc lehkých objektů, 1276 těžkých objektů a 13 tvrzí za celkem 10 miliard tehdejších korun. Stavební řešení, technické vybavení a celková vyspělost československých fortifikací patřily mezi to nejlepší, co bylo před druhou světovou válkou v Evropě postaveno. První objekty opevnění se začaly budovat v roce 1935. Do konce září 1938, zhruba za 2,5 roku, se stihlo nakonec postavit téměř 10 000 objektů lehkého opevnění tzv. „řopíků“ a 263 objektů těžkého opevnění (z toho 35 bylo součástí dělostřeleckých tvrzí) v hodnotě 2,5 miliardy korun.

Pevnost Stachelberg

Tvrz Stachelberg měla být po dokončení největší pevnostní tvrzí v Česku. Měla zahrnovat 11 objektů propojených systémem podzemních chodeb v délce 3,5 kilometru a jednu pozorovatelnu. V rámci Evropy by to byla 5. největší tvrz. Areál tvrze navštíví ročně přes 20 tisíc lidí a patří k významným turistickým cílům Trutnovska