Stavební kultura je u nás nevyrovnaná, myslí si historik architektury Karel Kuča.
Karel Kuča má rád Santiniho i současné stavby. Setkali jsme se v Praze u příležitosti ankety Architekt roku 2024, kde byl oceněn čestným uznáním poroty. „Myslel jsem si, že čestných uznání je udělováno více. Proto jsem byl překvapen, že jsem byl jediný a že prezentaci mé práce byl věnován takový prostor,“ řekl Karel Kuča. Je mimo jiné spoluautorem publikace Principy památkového urbanismu a Metodiky pro novostavby v historickém prostředí. „Jde o to, aby architekti i památkáři spoluvytvářeli harmonické prostředí, kde se staré bude doplňovat s novým. A společně bychom měli usilovat o celkové zvýšení stavební kultury, která je u nás velmi nevyrovnaná,“ myslí si architekt a památkář.
Již delší dobu pracujete pro Národní památkový ústav. Jaká je vaše pracovní náplň zde?
Na generálním ředitelství NPÚ pracuji teprve od roku 2018, a to na velmi malý úvazek v oblasti, která s mou ostatní odbornou činnosti moc nesouvisí. Podílím se na práci oddělení Geografického informačního systému (GIS), konkrétně na integraci mého retrospektivního geografického informačního systému CZ_RETRO do Integrovaného informačního systému památkové péče. CZ_RETRO vzniká již od roku 2007 a podchycuje všechny sídelní lokality u nás (včetně zaniklých) a mapuje jejich vývoj, jak z hlediska sídelního, tak administrativního. Měl jsem zájem, aby oborová data o území mohla využívat mnohaletou práci, kterou jsem právě při psaní encyklopedie o městech musel věnovat přesné identifikaci toho, kam úředně která část města vesnic patřila.
Nejen odborná veřejnost vysoce hodnotí vaše odborné publikace. Které z nich byste sám doporučil laické veřejnosti?
Myslím, že nejdůležitější je osmisvazková encyklopedie Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, na které jsem pracoval dvacet let. Jejím přínosem je spojení historických dokladů se studiem map a statistikou, což může někoho překvapit. Pečlivým porovnáváním vývoje počtu domů a obyvatel s dobovými mapovými prameny jsem měl možnost řadu dosud málo známých souvislostí k vývoji jednotlivých měst a městeček formulovat. Právě to umožnilo získat plastický a dosud skrytý obraz urbanistického vývoje a jeho příčin. Poslední svazek této encyklopedie vyšel sice již v roce 2011, ale tím to neskončilo. Právě nyní finišují práce na zveřejnění výrazně aktualizovaného a rozšířeného nového vydání.
Také další moje publikace se věnují především historickému urbanismu, a to jak z hlediska vývoje, tak památkové ochrany. Rád například spolupracuji s Historickým ústavem na Historickém atlasu měst. Čím dál více se věnuji také historické kulturní krajině. Pokud jde o architekturu a jednotlivé stavby, tam jsem se zaměřil především na dřevěné zvonice venkovských kostelů, což je mimořádně zajímavé téma. Jak samo o sobě (třeba z konstrukčního hlediska a vztahu konstrukce a architektury), tak v evropském kontextu. A z toho vznikl zájem o dřevěnou sakrální architekturu a její zmapování v celé Evropě. Procestoval jsem už většinu evropských zemích, zejména Slovensko, Polsko, Německo, Maďarsko, Anglii a Francii a části Skandinávie a Ukrajiny. Zpracování tohoto velmi bohatého materiálu mě ale teprve čeká.
Co by podle vás měl každý člověk o základní architektuře a urbanismu vědět?
To se asi jednoduše říct nedá. Podstatné je, že architektura a veškerá stavební produkce je „svědectvím doby“. To platilo vždy a platí to i nyní. Je skutečně objektivním svědectvím o nás všech – o vkusu stavebníků, ale také o společenské dohodě na tom, jak chceme nebo umíme regulovat to, co jednotlivý investor a jeho architekt do společného životního prostředí nás všech vkládají. A snad nikdy v minulosti nebyla rozpornost tohoto svědectví tak vyhraněná jako nyní. Když chce někdo stavět a vložit nemalé prostředky do trvalého objektu – zejména vlastního bydlení –, neměl by to dělat bez architekta. Ani takzvanou „lidovou architekturu“ totiž nevytvářel „lid“, ale profesionálové – školení stavitelé a tesaři. Skutečná „lidová architektura“ proto u nás vlastně vzniká až od 60. let a po roce 1989 se na tom nic k lepšímu bohužel nezměnilo. Naopak – nepřeberná nabídka katalogových domků, vesměs velmi kýčovitých, od 90. let 20. století situaci ještě zhoršila, stejně jako nabídka různých stavebních materiálů s naším tradičním stavebním prostředím jen málo kompatibilních, často s doslova neuvěřitelnou barevností. Slovo regulace se stalo téměř nadávkou a stavební úřady na estetiku dávno rezignovaly. Výsledkem je proto velmi neharmonické prostředí a narušování obrazu historických sídel.
Co byste v anketě Architekt roku do budoucna rád viděl, případně změnil anebo zařadil vy?
Líbí se mi část soutěže nazvaná Architekt obci a bylo velmi milé vyslechnout i od zástupců samosprávy, jak je spolupráce s architekty obohatila. Chci tím říct, že pro vznik dobré architektury nestačí projektant. Velmi důležitý je i poučený investor, který vnímá prostředí, do kterého jeho objekt vstupuje, a je ochoten stavební program upravit, pokud je původní vize neslučitelná s prostředím. Chtěl bych také zdůraznit, že zásadní roli na kvalitě našeho stavebního životního prostředí mají orgány, které se ke stavbě vyjadřují a schvalují ji. Dobrá stavba by ideálně měla vznikat jako výsledek dialogu těchto tří stran. Určitě je proto dobře, když se lidé s architektonickým vzděláním uplatní i na jiných pozicích než v projektování. Právě proto rád pracuji pro památkovou péči a znám mnoho kolegů architektů, kteří se snaží být dobrými partnery projektantů a urbanistů jak v NPÚ, tak i na úřadech různého stupně. Takže bych uvítal, kdyby se i jejich podíl na vzniku dobré architektury nebo při velké obnově některé významné kulturní památky mohl nějak oceňovat. Hrozně důležitá je také architektonická a obecně estetická osvěta. Bez ní se asi to, o čem se na několika místech zmiňuji, nezlepší. Takže hledání dobrých pedagogů, kteří přivedou mladé lidi ke studiu architektury na příslušné škole, mají dobré výsledky a přirozenou autoritu, může být další námět pro čestná uznání.
Otázka na závěr: váš oblíbený architektonický sloh či směr. Máte nějaký?
To jsou skoro všechny, i když zvlášť mám rád například tvorbu Jana Blažeje Santiniho a vrcholnou či pozdní gotiku. Ale nevyjímám z toho ani tvorbu zcela současnou, například proměnu Libeňského přístavu v Praze či obytný satelit Nový Jenštejn. Nemám rád tvorbu, která jen mechanicky přejímá dobové trendy, zejména takovou, která nebere ohled na okolní prostředí a prosazuje se bezohledně na jeho úkor. A úplně nejhorší jsou stavby, které popírají základní principy estetiky, kompozice, harmonie, ať už jde o novostavby, nebo bezohledné modernizace starších staveb. Tedy stavby ošklivé, kterým nepomůže ani profesionální nafocení do krásného časopisu, ale laik i odborník nad nimi kroutí hlavou. Stavby mají být krásné.
Michaela Košťálová
