Mladí architekti proměnili opuštěnou ruinu na Kokořínsku v obdivovanou stavbu

Pivovar v Lobči byl v roce 2007 v havarijním stavu a hrozila jeho demolice. V hodině dvanácté ho před zkázou zachránili mladí architekti, manželé Jana a Pavel Prouzovi. Opuštěnou ruinu proměnili během 17 let ve stavbu, která slouží za příklad dalším konverzím průmyslového dědictví. Za příkladnou obnovu památky získali řadu ocenění, například evropského „památkářského Oscara“ – Cenu Europa Nostra.  Architekt Pavel Prouza přibližuje proces objevení památky a její rekonstrukce.

Kde se ve vás, mladých architektech, vzala chuť obnovit památku a žít v ní? A proč právě pivovar?

Mě fascinovaly památky od dětství. A když jsem šel na architekturu, zajímaly mě právě památky. V naší generaci studentů rezonovalo hlavně průmyslové dědictví, kterým se ty předchozí nezabývaly. Myšlenku, že je potřeba si všímat i industriálních staveb a chránit je, v Čechách odstartovala až ztráta tišnovského nádraží v Praze kvůli magistrále. Více se o průmyslových stavbách začalo mluvit koncem 70. a začátkem 80. let a dospělo se k tomu, že zvlášť pro naši zemi, která byla průmyslovou základnou monarchie, to je klíčové téma a nemůžeme tyto objekty ztrácet tak snadno. A právě v době našich studií na Fakultě architektury ČVUT vzniklo Výzkumné centrum průmyslového dědictví.

S budoucí ženou jste studovali v 90. letech?

Ano, na fakultu jsme nastoupili v roce 1996. Učil nás tehdy a mě osobně ovlivnil profesor Tomáš Šenberger, který je s Benjaminem Fragnerem a Evou Dvořákovou nestory oboru průmyslové dědictví v Česku. O letních prázdninách jsem právě pro Evu Dvořákovou, která pracovala v Národním památkovém ústavu, zpracovával průzkum – prvotní mapování industriálních staveb v naší republice. A při jednom z našich výletů jsme objevili pivovar v Lobči. Byl opuštěný a velmi zhuntovaný, nikdo o něj neměl zájem. Byl prodloužený víkend a my si teprve v sobotu ráno řekli, že by bylo fajn odjet z Prahy. Tak jsme píchli prst do mapy a trefili jsme Kokořínsko a našli jsme jednoduché ubytování na zámku v obci Lobeč…

Hned na začátku jste s manželkou založili Občanské sdružení pivovar Lobeč. V jakých ohledech spočívají výhody založení neziskovky při obnově památky?

Neziskovku jsme založili v roce 2009. Zjistili jsme, že to, co děláme a kam směřujeme, není byznys a celé to musíme pojmout jinak. A také jsme zjistili, že existují možnosti podpory z veřejných zdrojů jen pro neziskovky. Pochopili jsme, že to, co děláme, je kulturní práce a je třeba neziskovku mít. A také, že je nutné udržet kontinuitu, pečlivě jednotlivé fáze obnovy připravovat.

Na celou rekonstrukci pivovaru v Lobči jste určitě celých těch 17 let nebyli sami. Počítám, že do celého projektu vstupovalo více lidí.

Z počátku to byl i tým naší architektonické kanceláře, naši kolegové, i ti se tam v podstatě měnili. U procesu chvíli byli a pak si šli zase svou cestou. Pomáhali nám i dobrovolníci z platformy Byznys pro společnost. Hodně lidí nám dodávalo pozitivní energii. Co se týká obnovení výroby piva v Lobči, byl pro nás klíčový přínos Tomáše Fencla, jehož snem bylo vařit pivo ve svém vlastním pivovaru. Mysleli jsme si, že s námi v Lobči zůstane napořád, ale po třech letech přišel na to, že je to nad jeho síly, a odešel.

Měli jste od začátku představu, kolik to bude stát, kde na to seženete peníze?

Neměli. Byla to ta mladická nerozvážnost. Byl to proces, jehož součástí bylo vymyslet financování projektu. Možnosti, které se ukázaly, nakonec formovaly výsledek. Jedna z mých prvních realizací v Praze byla přestavba někdejší továrny na klobouky – Lofty Palmovka. Byla to jedna z prvních konverzí industriální stavby v Česku, kdy se nezbořila továrna a na jejím místě se nepostavila novostavba. Původní továrna zůstala stát a dala identitu celému místu. Mohlo se to tak stát, neboť investorem byl Švýcar, který vnášel do projektu jinou kulturu a uvažování. A to nás ohromně formovalo.

Využili jste i již zmiňované možnosti financování projektu z dotačních titulů?

Samozřejmě, rozsáhlý památkový projekt bez podpory veřejných zdrojů realizovat nelze. Na počátku to pro nás byla podpora místní akční skupiny Vyhlídka, respektive prostředky přes Státní zemědělský intervenční fond, který myslel také na podporu památek na venkově. Evropské unii ani nešlo tolik o památky a kulturní dědictví, spíše o to, aby venkov lépe prosperoval. Podstatná byla také kontinuální podpora Ministerstva kultury a opakovaně i Středočeského kraje. Když jsme pivovar v roce 2007 pořizovali, trefili jsme se do správné doby, dnes by to muselo být celé jinak. Primárně jsme s dotacemi však nepočítali, protože do té doby tyto možnosti ani nebyly, tehdy ze strany EU teprve začínalo první rozpočtové období. Náš projekt byl jeden z prvních, který se o tuto podporu v regionu ucházel. Byli jsme projekčně připraveni a měli jsme platné stavební povolení. Obnova areálu pak probíhala po etapách kontinuálně řadu let a probíhá vlastně dodnes.

Jak se na to tenkrát tvářila obec?

Obec se úplně netvářila. V roce 1995 bylo centrum Lobče prohlášené za vesnickou památkovou zónu. A motivací k prohlášení byl právě ohrožený pivovar jako dominanta obce. V Lobči totiž nejsou příliš k vidění roubenky typické pro Kokořínsko, ale soubor vrchnostenských staveb: zámek, sýpka, kostel a především pivovar. Obec se snažila, aby pivovar dále nechátral, ale má pouhých 160 obyvatel a s rozsáhlým areálem si sama neporadila. Lobečtí se snažili najít nového majitele, který by byl schopen dát památku dohromady. Ten předchozí, který objekty rozebíral na stavební materiál, totiž zemřel. My jsme dva roky nato pivovar koupili od jeho dcery. Mezitím, než skončilo dědické řízení, ilegálně probíhalo rozebírání pivovaru na stavební materiál. Někdo přistavil náklaďák a vyřezal trámy. Bylo to hodně divoké.

Dá se ve stručnosti uvést, co vše na vás čekalo za opravy a rekonstrukce?

Samozřejmě se muselo udělat všechno. Základem byla oprava střech, kterým jsme se postupně věnovali celých osm let a teprve potom bylo možné uvažovat o něčem dalším. Vznikl památkový prohlídkový okruh s expozicí, aby byla stavba pro návštěvníky atraktivní. Po 72 letech byla v Lobči obnovena výroba piva, vybudovali jsme restauraci i ubytování pro návštěvníky.

Zbyněk Konvička

www.propamatky.cz