V každé obci začnou dříve či později řešit otázku kapacity kanalizace

V každé obci začnou dříve či později řešit otázku kapacity kanalizace. Zájem nových stavebníků neopadá, ale bez vybudování nové čističky nebo jejího rozšíření se mnohdy již nemůže v obci nic vybudovat. Protože obecní rozpočty nejsou bezedné, a zdá se, že to rozhodně starostky ani starostové nebudou mít s obecními financemi v budoucnu jednoduché, přinášíme článek zaměřený přímo na finanční příspěvky na budování a rozšiřování kanalizace.

Zákon o vodovodech a kanalizacích

Zákon č. 274/2001 Sb. o vodovodech a kanalizacích v § 8 odst. 5 jednoznačně říká, že vlastník vodovodu nebo kanalizace, popřípadě provozovatel, pokud je k tomu vlastníkem zmocněn, je povinen umožnit připojení na vodovod nebo kanalizaci a dodávat pitnou vodu nebo odvádět odpadní vody a čistit odpadní vody, pokud to umožňují kapacitní a technické možnosti těchto zařízení. Takové připojení a odvádění odpadních vod nesmí být podmíněno vyžadováním finančních nebo jiných plnění. Je tedy jasné, pokud v obci kanalizace je a má dostatečnou kapacitu, nesmí obec vyžadovat příspěvek jen za to, že se ke kanalizaci někdo připojí.

V případě, že kapacita vodovodu či kanalizace nedostačuje pro připojení, doporučují autoři komentáře k zákonu o vodovodech a kanalizacích uzavření smlouvy podle § 86 odst. 2 písm. d) stavebního zákona („plánovací smlouva“). Prakticky může obec informovat o dané situaci stavební úřad, který pak účastníka stavebního řízení vyzve, aby smlouvu podle stavebního zákona uzavřel. Podle autorů komentáře teprve až když odmítne zájemce sjednat závazek zaplatit potřebná technická opatření (či je vybudovat), je možné jeho žádost o napojení odmítnout.

Protože se často v praxi setkáváme s tím, že developeři vyžadují, aby obce rezervovaly určitou kapacitu pro své projekty, jejichž realizace ale trvá roky, právo na odvádění odpadních vod vzniká až podepsáním smlouvy s obcí. Do té doby nikdo nemůže chtít, aby obec šetřila kapacitu pro konkrétního stavebníka. Jednoduše platí, že kdo dřív přijde, ten dřív vypouští.

Zákon o místních poplatcích

Když jsme zjistili, že zákon o vodovodech a kanalizacích neumožňuje vybírat přímé finanční příspěvky za samotné napojení se na existující kanalizaci či vodovod s dostatečnou kapacitou, musíme se podívat do jiných zákonů. Tím nejbližším, který situaci částečně řeší, je zákon č. 565/1990 Sb. o místních poplatcích, konkrétně jeho § 10c.

Tento zákon řeší místní poplatek za zhodnocení stavebního pozemku možností jeho připojení na vodovod nebo kanalizaci. Právní úprava je však komplikovaná a v praxi v podstatě nepoužitelná, neboť obsahuje spoustu omezujících podmínek. Poplatek mohou závaznou vyhláškou stanovit obce, které po 1. 1. 2002 zbudovaly nový vodovod nebo kanalizaci. V případě, že v obci existuje vodovod nebo kanalizace a obec buduje tyto stavby nově nebo je rekonstruuje z důvodu havarijního stavu, nefunkčnosti nebo nízké kapacity, nejedná se o první možnost napojení se na předmětnou infrastrukturu; v takovém případě není možné poplatek zavést.

S účinností od 1. 7. 2017 platí, že obecnou vyhlášku, kterou se poplatek stanoví, je možné přijmout pouze do konce kalendářního roku, ve kterém nabylo právní moci kolaudační rozhodnutí stavebního úřadu pro stavbu vodovodu nebo kanalizace. Zákonodárce tak reagoval na situace, kdy některé obce poplatek zaváděly i odstupem řady let poté, co byla stavba vodovodu či kanalizace dokončena a zkolaudována; takový postup byl v rozporu s právní jistotou vlastníků dotčených pozemků. Na druhou stranu ale toto řešení není příliš vhodné, protože pokud dojde ke kolaudaci na samém konci kalendářního roku, je pro obec velmi obtížné, aby zároveň vydala příslušnou vyhlášku, která poplatek upraví.

Finanční spoluúčast obce

Další podmínkou pro zavedení místního poplatku je skutečnost, že vodovod nebo kanalizace byly vybudovány obcí. To znamená, že obec musí být stavebníkem podle § 2 odst. 2 písm. c) stavebního zákona. Fakticky stačí, pokud je obec investorem či objednatelem stavby.

Konečně pak, přestože tato podmínka není v zákoně o místních poplatcích explicitně vyjádřena, je podle veřejného ochránce práv možné dovodit z celkového pojetí této platby jako místního poplatku také to, že nutnou podmínkou pro jeho zavedení je finanční spoluúčast obce na vybudování vodovodu či kanalizace. Podle tohoto názoru tak není sice vyžadováno, aby obec vybírala daný místní poplatek pouze do výše své investice (může tedy vybrat na poplatku více, než co sama investovala), ale poplatek není možné zavést v případě, že obec stavbu infrastruktury financovala na základě nenávratné dotace, která finančně pokryla celou stavbu. Jakkoli je tento názor veřejného ochránce pro obec limitující, ztotožňuje se s ním také odborná literatura.

Sazba poplatku se stanoví na 2 1 m , přičemž zároveň platí, že částka nesmí přesáhnout rozdíl ceny stavebního pozemku bez možnosti jeho připojení na obcí vybudovanou stavbu vodovodu nebo kanalizace a ceny stavebního pozemku s touto možností.

Smlouva o finančním příspěvku na infrastrukturu

Jestliže výše popsaný místní poplatek není nejvhodnějším řešením, co tedy mohou obce dělat, jsou-li v situaci, kdy jsou donuceny regulovat rozvoj svého území a snižovat tlak na veřejnou infrastrukturu prostřednictvím uzavírání smluv se stavebníky (investory)? Domníváme se, že je možno uzavřít obecnou smlouvu o finančním příspěvku na rozvoj veřejné infrastruktury, nikoli se zaměřením na poplatek za připojení ke kanalizaci.

Potvrdil to i Nejvyšší soud (a současně pak soud Ústavní) v případu obce Kolová. Soudci konstatovali, že zákon o místních poplatcích ani jiný zákon nezakazuje dohodu obce s vlastníky pozemků o sjednání finančního příspěvku na vybudování veřejné infrastruktury. Je proto tedy pouze na vůli stran, zda si takový finanční příspěvek mezi sebou sjednají.

Nejvyšší soud výslovně konstatoval: „Nezbývá tedy než uzavřít, že odvolací soud pochybil, jestliže dovodil, že smlouva o finančním příspěvku na vybudování inženýrských sítí uzavřená mezi účastníky dne 16. 10. 2007 je neplatná pro rozpor se zákonem o vodovodech a kanalizacích a se zákonem o místních poplatcích; jeho rozhodnutí proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl žalobkyní uplatněn po právu.“

Rozsudek Nejvyššího soudu považujeme za klíčový pro zodpovězení otázky, zda může obec s investorem uzavřít smlouvu, ve které se investor zaváže obci zaplatit finanční příspěvek na vybudování veřejné infrastruktury, zatímco obec se případně zaváže k jinému plnění ve prospěch investora. Co se finančního příspěvku týče, tento je dle Nejvyššího soudu právně přípustný a také soudně vymahatelný.

Na druhou stranu je podstatné, jakou formou a za jakých okolností je příspěvek sjednáván, protože v jiné věci, kterou také Nejvyšší soud řešil, byl takový příspěvek prohlášen za rozporný s dobrými mravy a tedy nevymahatelný.

Doporučení na závěr

Obcím doporučujeme, aby měly jednak stanovena přesná pravidla pro výstavbu a financování veřejné infrastruktury a aby jednaly vůči všem stavebníkům nediskriminačně a transparentně. Pokud jde o vybírání finančních příspěvků za napojení se na kanalizaci, jestliže jejich kapacita dostačuje, je to problém a zákon takové jednání zakazuje. Pokud jde o uzavírání soukromoprávních smluv o obecných finančních příspěvcích na veřejnou infrastrukturu jako takovou, Nejvyšší soud v tom nevidí zásadní problém. Vedle těchto smluv je možno uvažovat i o smlouvách s vlastníky technické infrastruktury ve smyslu § 86 a § 88 stavebního zákona (dříve se tyto smlouvy označovaly jako plánovací smlouvy). Obce se nemusí obávat jednání s investory. Takový postup se stává běžnou praxí a součástí odpovědnosti developerů za území, ve kterém chtějí stavět a realizovat svoje podnikatelské záměry.

Autor: Mgr. Vendula Zahumenská, Ph. D., advokátní koncipientka Mgr. David Zahumenský, advokát