Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za škodu“), upravuje – vedle odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu státní moci – rovněž odpovědnost územních samosprávných celků (ÚSC) tj. obcí, krajů a hlavního města Prahy za škodu, která vznikla při výkonu veřejné moci v rámci samostatné působnosti.

Institut odpovědnosti územních samosprávných celků za škodu, která vznikla při výkonu veřejné moci v rámci samostatné působnosti, obsahuje právní řád České republiky až ode dne 15. 5. 1998 (tj. ode dne nabytí účinnosti zákona o odpovědnosti za škodu), přestože k obnovení územní samosprávy na našem území (na úrovni obcí) došlo již ke dni 24. 11. 1990.

Samostatná působnost ÚSC

Územní samosprávné celky tedy jsou – vedle státu (České republiky) – dalším subjektem odpovědným za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Pro založení odpovědnostního vztahu územních samosprávných celků je nutnou podmínkou, že příslušná škoda vznikla při výkonu (vrchnostenské) samostatné působnosti.

Ve vztahu k obcím je samostatná působnost v § 35 odst. 1 a 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, vymezena tak, že do samostatné působnosti obce patří záležitosti, které jsou v zájmu obce a občanů obce, pokud nejsou zákonem svěřeny krajům nebo pokud nejde o přenesenou působnost orgánů obce nebo o působnost, která je zvláštním zákonem svěřena správním úřadům jako výkon státní správy, a dále záležitosti, které do samostatné působnosti obce svěří zákon. Do samostatné působnosti obce patří zejména záležitosti uvedené v § 84, 85 a 102 obecního zřízení (s výjimkou vydávání nařízení obce). Obec v samostatné působnosti ve svém územním obvodu dále pečuje v souladu s místními předpoklady a s místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů. Jde především o uspokojování potřeby bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávání, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku.

Podle § 14 odst. 1 a 2 krajského zřízení do samostatné působnosti kraje patří záležitosti, které jsou v zájmu kraje a občanů kraje, pokud nejde o přenesenou působnost kraje. Do samostatné působnosti kraje patří zejména záležitosti uvedené v § 11, 35, 36 a 59 krajského zřízení (s výjimkou vydávání nařízení kraje), a dále záležitosti, které do samostatné působnosti svěří zákon.

Specifika hlavního města Prahy

Specifické postavení mezi územními samosprávnými celky zaujímá hlavní město Praha, které je zároveň jak obcí, tak i krajem (hlavní město Praha je tedy terminologií čl. 99 Ústavy České republiky jak základním územním samosprávným celkem, tak zároveň má postavení i vyššího územního samosprávního celku). Na základě § 16 odst. 1 až 3 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, do samostatné působnosti hlavního města Prahy patří spravování záležitostí, které jsou v zájmu hlavního města Prahy a jeho občanů, pokud nejde o výkon přenesené působnosti hlavního města Prahy nebo úkoly, které jsou zvláštními zákony svěřeny správním úřadům jako výkon státní správy. Do samostatné působnosti hlavního města Prahy patří záležitosti, které do její samosprávy svěří zvláštní zákon nebo zákon o hlavním městě Praze, nebo které jsou zvláštními zákony svěřeny obcím nebo krajům. Do samostatné působnosti hlavního města Prahy patří zejména záležitosti uvedené v § 59 a 68 zákona o hlavním městě Praze. Hlavní město Praha v samostatné působnosti ve svém územním obvodu dále pečuje v souladu s místními předpoklady a místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů. Jde především o uspokojování potřeby bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávání, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku.

Vzhledem k tomu, že hlavní město Praha se člení na městské části, které mají své vlastní orgány samosprávy, je nutné zmínit i větu druhou § 2 odst. 1 zákona o hlavním městě Praze, podle níž úkoly patřící do samosprávy městských částí (tj. do samostatné působnosti městských částí) plní městské části v rozsahu stanoveném zákonem o hlavním městě Praze nebo zvláštním zákonem a Statutem hlavního města Prahy a v rozsahu odpovídajícím potřebám městských částí.

Nález Ústavního soudu

K problému přesného vymezení samostatné působnosti územních samosprávných celků (resp. tehdy pouze obcí ve vztahu k tehdejšímu zákonu o obcích z roku 1990) se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 11. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 38/97, když mj. konstatoval, že „České republice přináší problémy již sám způsob, jímž se zákonodárce rozhodl vymezit samostatnou působnost obce. Jde o způsob, který sice obsahuje výčet většího množství činností (nadto ještě jen demonstrativní výčet), čímž jakoby zákonodárce opticky a kvantitativně posílil samostatnost obcí, nepokusil se však o kvalitativní vymezení a upřesnění kritérií, jež by obcím umožnila ne-li definovat, pak alespoň odhadnout, kde jsou meze jejich samostatné kompetence ve vztahu k působnosti přenesené anebo k činnostem z působnosti obcí vyloučeným. (…) V této otázce stojí decentralizovaný demokratický stát středoevropského typu, jímž je i Česká republika, před složitou úlohou: zároveň spočívá na „centrálním“ (ústavním) katalogu základních práv a na zákony vymezených možnostech tato práva omezit, současně se však snaží definovat i okruh tzv. samostatné působnosti obcí (§ 14 a § 17 zákona o obcích), která – pokud neporušuje zákon – je mimo ingerenci státní správy. Zákonodárce tím však stojí před složitou úlohou, neboť zcela přesný a vyčerpávající výčet této působnosti není možný již z toho důvodu, že nelze státní správu a samosprávu věcnými výčty oddělit.“.

Uplatnění zákona o odpovědnosti za škodu

Přesné vymezení samostatné působnosti územních samosprávných celků není jednoduchá a jednoznačná záležitost, nicméně z hlediska případné aplikace zákona o odpovědnosti za škodu je nezbytné, aby příslušná škoda vznikla při výkonu takové části samostatné působnosti, která má výlučně vrchnostenskou povahu, tzn. že územní samosprávný celek ve svém postupu uplatnil veřejnou moc.

V této souvislosti je vhodné zdůraznit, že v praxi při výkonu samostatné působnosti územních samosprávných celků jednoznačně převládá její nevrchnostenská část (tj. situace, kdy územní samosprávný celek vystupuje v nejrůznějších soukromoprávních vztazích). V případě škody vzniklé sice v rámci samostatné působnosti, ale mající nevrchnostenskou povahu, zákon o odpovědnosti za škodu aplikovat nelze (škoda bude v tomto případě řešena zpravidla postupem podle občanského zákoníku).

Foto: Obcankari.cz
Zdroj: Deník Veřejné Správy