Prof. Hans-Werner Sinn o nejtěžší poválečné krizi Německa

Nevraživost, intolerance, neschopnost trpělivé demokratické diskuze jsou stále zjevnější. A také nekompetentnost politiků už nelze přehlédnout. Těžko ji vyčítat spolkovému ministrovi hospodářství, který je vystudovaným filologem a původním povoláním spisovatelem dětských knížek. Kvapem přibývá politiků, jejichž jedinou kvalifikací je chvílemi až fanatická oddanost vůči vlastní ideologii.  Říká se, že německé obyvatelstvo má panickou hrůzu z inflace a nezaměstnanosti, které byly podhoubím nacistické totality. Současná inflace se nebezpečně přibližuje dvouciferné hranici a nezaměstanost se zatím drží na nízkých číslech také zásluhou štědrých státních finančních podpor (např. Kurzarbeit) během pandemie za cenu obrovského zadlužení Německa.

Nejistota a existenční obavy lidí i firem zřetelně rostou téměř s každým dalším dnem a blížící se zimou. Pokud si klademe otázku, jak k tomuto neblahému stavu v Německu, ale i v celé EU mohlo dojít a kudy z toho ven, pak v poslední době je jedním z nejvýstižnějších hodnotitelů daného stavu je Prof. Dr. Hans-Werner Sinn. Nejuznávanější německý ekonom, který byl sedmnáct let (1999-2016) prezidentem mnichovského Ifo-Institutu, ve svém obšírném rozhovoru pro časopis Focus varuje, že všichni schudneme kvůli inflaci a dopadům Energiewende. Z rozhovoru o chybách ECB a klimatické politiky a také o vinících úpadku Německa jsem vybral:

Pane profesore Sinne, válka, inflace, slabé euro – je ohrožena naše prosperita? Jak moc musíme být znepokojeni?

Docela dost. Protože zatímco krize eura byla pro jihoevropské země konkurenční krizí, z níž Německo vyšlo docela dobře, nyní jde o krizi, která masivně zpochybňuje německý obchodní model a zároveň připomíná sociální otřesy minulosti způsobené inflací.

Blíží se 100. výročí hyperinflace z roku 1923. Čeká nás něco podobně hrozivého?

Ne, o tom nemůže být řeč, tak špatné to není. Ale samozřejmě platí zásada: „Zničte to hned v zárodku!“ Každá inflace začíná v malém, pokud se s ní nebojuje.

ECB devalvaci měny dlouhodobě popírá, na schůzce centrálních bankéřů v Jackson Hole na konci srpna ředitelka Isabel Schnabelová poprvé hovořila, jako by si  uvědomila vážnost situace.

Ano, paní Schnabelová učinila obrat poté, co dlouho masivně bagatelizovala nebezpečí inflace. Ještě v listopadu loňského roku vedení ECB stále hovořilo o pouhé „jádrové inflaci“(Inflationssockel).

Uvědomila si nyní Evropská centrální banka, že je nutné jednat rozhodně?

Mám pochybnosti. Řekl bych, že síly v ECB, které nechtějí v dostatečné míře jednat, jsou stále ve většině.

Cítíte nějaké zadostiučinění, že jste měl ve svých varováních před inflací pravdu, za což jste byl titulován jako populista i ještě něco horšího?

Ne, to si nemůžu dovolit, situace je už tak dost špatná. Nedělám si iluze o liknavosti procesu veřejného poznání, už dříve jsem žádné neměl.

Obáváte se, že ECB nezvýší úrokové sazby dostatečně rychle?

Ano. Od léta loňského roku zažíváme zdržovací taktiku. Zatímco anglosaské země brzy ohlásily obrat ve zvyšování sazeb, ECB se tomu snažila zabránit a problém bagatelizovala. Nyní pociťujeme důsledky: došlo ke značnému pohybu kapitálu z Evropy do Ameriky, kde se očekávaly vyšší úrokové sazby dříve. To zhodnotilo dolar a devalvovalo euro o více než 20 procent, což vedlo k podobně velkému nárůstu inflace u zboží a služeb nakupovaných na světovém trhu, včetně energií.

ECB tak bezprostředně zdražila dovoz energie. Její politiku lze snad považovat za dobrou, pokud zastupuje zájmy předlužených států eurozóny, protože inflace znehodnocuje jejich dluhy a nízké úrokové sazby udržují nominální dluhovou zátěž na nízké úrovni. To, co ECB udělala, však nebyla politika v zájmu společenství zemí eurozóny a už vůbec ne politika, která by byla v souladu s mandátem Maastrichtské smlouvy, nastolit cenovou stabilitu.

Nyní se ECB ocitla v pasti: pokud v boji proti inflaci srdnatě zvýší úrokové sazby, zažene nás rovnou do recese. Neřešitelné dilema.

Ne, to popírám. Taková argumentace vychází z rozšířeného omylu v myšlení. Nacházíme se ve stagflaci, tedy v situaci, kdy omezení hospodářské aktivity nepochází od poptávky, ale ze strany nabídky – konkrétně z výluk a karanténních opatření, souvisejících s koronavirem. Ty dodnes způsobují nedostatečnou nabídku. Na světových mořích se lodní doprava stále nevrátila k normálu, nákladní lodě kotví po tisících u jihočínských přístavů, nemohou vyložit své zboží ani naložit nové. To se někdy nakonec vyřeší, ale zatím to znamená, že výrobní podniky nemohou z Číny získávat vstupy a pak také nemohou dodávat svoje zboží. Kromě toho došlo také k omezení dodávek ropy a zemního plynu. Celkově tedy chybí nabídka, nikoli poptávka.

V takové situaci restriktivní měnová politika tlumí inflaci, protože zvyšuje úrokové sazby a oslabuje poptávku po úvěrech, a tím i po zboží. Reálnou ekonomickou aktivitu to však neomezuje, protože podniky stejně nemohou dodávat více. Proto neexistuje absolutně žádné opodstatnění pro politiku nízkých úrokových sazeb, kterou ECB stále uplatňuje.

Říkáte, že ECB může snadno zvýšit úrokové sazby, aniž by zemi uvrhla do recese?

Přesně tak.

Mohla by pak na příštím zasedání své Rady zvýšit úrokové sazby o 0,75 procentního bodu?

Ano. Zejména proto, že i v tomto případě jsou úrokové sazby reálně silně záporné s ohledem na osmiprocentní inflaci. K brzdícímu účinku na reálnou hospodářskou aktivitu máme ještě daleko.

Ještě pro pořádek: Z vysokých cen plynu tedy viníte ECB, nikoli Putina a válku?

Ne, tak jednoduché to není. Devalvace eura, která vyplynula z politiky ECB, po přepočtu na eura okamžitě zvýšila ceny zkapalněného plynu, které jsou na mezinárodních trzích kótovány převážně v dolarech. To samo o sobě nemohlo za normálních podmínek ještě změnit cenu plynu v Evropě.

Kvůli odstávkám ze strany Ruska se ale zkapalněný plyn stal v Evropě okrajovým zdrojem energie, který určuje ceny. Devalvace, za kterou je odpovědná ECB, zvýšila cenu německého plynu prostřednictvím trhu se zkapalněným zemním plynem.

A jak se mohlo stát, že jsme tak závislí na kdysi tak levném ruském plynu? Vyvolala ekonomická kalkulace politickou naivitu?

Ne. Energetická krize v souvislosti s válkou na Ukrajině by nedosáhla takového rozsahu, kdyby se Německo méně spoléhalo na plyn a více na uhlí a jadernou energii. Fixace na plyn je přímým důsledkem zelené Energiewende (transformace energetiky). To mnozí přehlížejí.

Převládající názor tvrdí pravý opak: kdybychom se dříve a radikálněji orientovali na obnovitelné zdroje, Putinova potrubí by nás nezajímala.

To bohužel není pravda. Mnoho lidí si myslí, že čím více větrné a solární energie budeme využívat, tím více klasických elektráren – ať už uhelných, plynových nebo jaderných – můžeme vyřadit z provozu. Jenže kolísavá zelená energie ve skutečnosti potřebuje konvenčně vyráběnou elektřinu, aby pomocí ní vyplnila dlouhá období temna a bezvětří.

I když nefouká a nesvítí slunce potřebujeme elektřinu. A potřebujeme ji stále více, pokud se má i doprava stát elektrickou a domy mají být vytápěny tepelnými čerpadly. Pokud bychom v Německu ztrojnásobili nebo zečtyřnásobili výrobu elektřiny, což by bylo nutné pro splnění všech nových úkolů, potřebovali bychom také třikrát nebo čtyřikrát více konvenčních elektráren pro vykrývání období temných bezvětří (Dunkelflauten), bez ohledu na to, kolik elektřiny můžeme za příznivých povětrnostních podmínek vyrábět z větrné a solární energie.

Vzhledem k tomu, že uhelná a jaderná energie mají být vyřazeny, zůstávají v obdobích temného bezvětří na výrobu elektřiny k dispozici pouze plynové elektrárny. Bylo pro ně plánováno masivní, zcela nepřiměřené rozšíření, aniž by to bylo kdy veřejně a hlasitě oznámeno. Odpovědní plánovači energetické transformace nás tak předali Putinovi. A Putin nechal Energiewende zhroutit jako domeček z karet.

Energetičtí ekonomové, jako je Claudia Kemfertová z DIW, ale nepřijímají argumentaci ohledně temného bezvětří, zelenou energii lze koneckonců v období útlumu ukládat.

V dohledné době se nám nepodaří ukládat energii pro nezbytnou sezónní kompenzaci počasí. Stávající přečerpávací elektrárny jsou jen kapkou v moři a nelze jejich kapacitu dostatečně rozšířit. Baterie jako sezónní úložiště jsou stále v desítkových řádech vzdáleny od hranice ekonomické rentability. Jedině vodík přichází v úvahu. Ve smyčce od elektřiny přes vodík zpět k elektřině se však ztrácejí tři čtvrtiny vyrobené energie, potřebná zařízení jsou extrémně drahá a vodík způsobuje zkřehnutí všech myslitelných materiálů, které mohou být použity pro potrubí. Proto je třeba každých několik let vodíkové potrubí vyměňovat. Cesta přes vodík a z něj odvozená paliva je technicky možná, ale jen za cenu horentních nákladů, které nás připraví o prosperitu.

Vidíte tedy šanci na návrat jaderné energie? Odpůrci namítají, že zbývající tři jaderné elektrárny se i tak podílejí na dodávkách elektřiny jen minimálně.

Zelená elektřina také není tak rozsáhlá, jak si všichni myslí. Těch šest jaderných elektráren – tři, které byly odstaveny v loňském roce, a tři, které budou odstaveny letos – stále vyrobí o 20 % více elektřiny než všechny fotovoltaické elektrárny v Německu dohromady.

Mnoho lidí přehlíží, jak malý význam má ve skutečnosti v Německu větrná a solární elektřina. Jejich podíl na německé spotřebě primární energie činí pouze 5,5 % a na konečné spotřebě energie 7,5 %. Cílem je perspektivně 100 %, ale jak toho dosáhnout? A to navíc za pouhých 23 let.

Od roku 1990 se nám podařilo snížit emise CO2 o 40 procent díky ukončení provozu průmyslu bývalé NDR a dalšími opatřeními. Zbývajících 60 procent bychom měli dosáhnout do roku 2045. To je naprosto utopické. Nebo teď chceme zavřít i západoněmecký průmysl? To všechno zkrátka vůbec nefunguje. Mohu jen žasnout nad tím, jak snadno se německý národ nechal svést k nereálnému snění.

Nevidíte potřebu zastavit změnu klimatu?

Ale ano, samozřejmě! Země světa musí koordinovaně postupovat proti změně klimatu a využívat přitom zelené energie, včetně jaderné. Je však nutné zůstat realistou. Jednostranná cesta Evropanů, zejména Němců, vede pouze ke zničení vlastní konkurenceschopnosti, ale sotva k nějakému CO2 efektu pro celý svět.

Proč ne?

Protože ta fosilní paliva, která zde využíváme méně, tedy uhlí, ropu a také plyn, pak spotřebovávají jinde na světě Číňané a všichni další, kteří se tolik neangažují v ochraně klimatu a kteří jsou ve skutečnosti našimi konkurenty a potenciálními nepřáteli.

Jediné, čeho můžeme sami pro klima dosáhnout, je to, že už nebudeme těžit hnědé uhlí, které je na německém území. U všech ostatních fosilních paliv nemůžeme omezováním poptávky dosáhnout vůbec ničeho.

Protože ropu a plyn pak spalují jen ostatní?

Ano. Pokud například v Evropě přijmeme předpisy, které omezí nebo dokonce zakážou spalovací motory, pak se uhlík vázaný v ropě jednoduše dostane do ovzduší v jiných regionech. Opatření týkající se emisí CO2 v dopravě a jednostranná opatření Evropy nepřinášejí vůbec nic.

Protiargument zní: Jak pociťujeme na letních vedrech, boj proti změně klimatu nelze odkládat, nemůžeme čekat, až se k němu připojí celý svět.

Musíme počkat, protože pokud budeme příliš spěchat a poškodíme naši konkurenceschopnost, dáme špatný příklad, který nikdo nebude chtít následovat. Úspěchů v boji proti změně klimatu můžeme dosáhnout pouze tehdy, pokud se všechny nebo téměř všechny země světa zavážou k úsporám fosilních paliv.

Pařížská dohoda, kterou v roce 2015 podepsalo 191 zemí, takovým závazkem není. Ačkoli byla dohoda velmi oslavovaná, ve skutečnosti se pouze 61 zemí zavázalo k omezením s jasně definovaným množstvím. Ostatní tleskali těm 61 zemím za to, že jim uvolnili paliva. Taková je realita.

Pokud opravdu chceme něco změnit, musíme vytvořit světový klimatický klub, v tom má kancléř Scholz pravdu. Ten klub ale nebude nefungovat bez Indie, Číny a všech ostatních, kteří spekulují, že dostanou levné palivo, kterého se Evropané zřeknou.

Varujete před ztrátou konkurenceschopnosti a první šéfové koncernů dokonce hovoří o blížící se deindustrializaci. Je na tom Německo opravdu tak špatně?

Od roku 2018 jsme svědky poklesu německé průmyslové výroby a rok 2018 je zároveň rokem, kdy bylo přijato nařízení EU o emisích CO2 ve spalovacích motorech. Toto masivní zpřísnění znamená takříkajíc smrt spalovacího motoru.

Cíle v oblasti emisí CO2 lze splnit pouze s elektromobily, protože ty mají nulové emise, ačkoli ve skutečnosti mají výfuk jen o něco dále v uhelné nebo plynové elektrárně. Tato politika připravila německý automobilový průmysl a s ním i srdce německého hospodářství o konkurenční výhodu. Protože elektromobily mohou vyrábět i jiní a možná ještě lépe.

Samotní manažeři automobilového průmyslu jsou optimističtejší. Německý autoprůmysl může podle nich hrát vedoucí roli i v oblasti elektromobility, tolik podle jejich bojovného oznámení. Z toho pohledu by pak rozloučení se spalovacím motorem bylo jen z poloviny tak těžké.

To by mohlo fungovat pro jednotlivé automobilky, které shánějí potřebné komponenty z celého světa, zisky pak zůstávají akcionářům a také se rozdělují po celém světě. Co ale s masou pracovních míst u domácích dodavatelů? Ty postupně mizí, a to je velký problém. Skutečnost, že VW ztroskotal ve svém pokusu konkurovat se svými elektromobily v Číně a odvolal svého generálního ředitele, by měla vést k zamyšlení.

Očekáváte, že lidé vyjdou do ulic kvůli ztrátě blahobytu a země bude čelit sociálním nepokojům?

Ne. Něco takového se děje jen při náhlém vývoji, ale my zde mluvíme o plíživých  procesech.

Kancléř Scholz slibuje, že nikoho nenechá osamoceného. Může však stát skutečně kompenzovat všechny finanční škody, nebo bude v určitém okamžiku přetížen?

Stát je beznadějně přetížen. Někomu může dát jen to, co jiným sebere. Toto přerozdělování se však setká s odporem. A v tom starém kurzu, kdy centrální banky tiskly peníze bez omezení a pak je rozdávaly, již nelze kvůli inflaci pokračovat. Až dosud se státy jednoduše zadlužovaly, když potřebovaly peníze: Dluhopisy prodaly bankám a ty je urychleně prodaly příslušné národní centrální bance, která je koupila za čerstvě vytištěné nové peníze. Díky tomu se zdálo, že vše funguje. Korona? Žádný problém. Hospodářská krize v Itálii? Žádný problém. Peníze tečou z tiskařského lisu, životní úroveň se dá udržet.

Jenže problémem je, že se tímto způsobem neustále zvyšuje peněžní zásoba a že se vytváří pouze imaginární příjem, který se negeneruje. Mnozí to přehlédli a nyní jsme v situaci, kdy koronavirová pandemie spustila inflaci a ECB má potíže postupně snižovat převis peněz ve výši 5,3 bilionu eur, který byl vytvořen od poloviny roku 2008. Nevím, jak se to má podařit.

Předseda FDP a spolkový ministr financí Christian Lindner slibuje, že bude neústupně bránit dluhovou brzdu. Lze tomu vzhledem k politickým tlakům věřit?

Věřím ministrovi financí, že chce udržet dluhovou brzdu. Musí tak činit, protože jakýkoli další dluh dále posiluje inflační převis poptávky. Doby, kdy se zdálo, že peníze padají jako „pečení holubi“ z nebe, jsou pryč.

Lidé však naříkají nad vysokými cenami energií, mnoho domácností bude mít v zimě potíže a vláda se ohání novými záchrannými balíčky.

To je na rozhodnutí politiků, jako ekonom se k tomu nechci vyjadřovat. Mohu jen říci: pak musí vláda sdělit, komu chce peníze vzít a dát je těm, kteří nyní trpí vysokými cenami energií. A to jsou zase téměř všichni. To je jako kočka, která se kouše do vlastního ocasu.

Kdo nakonec zaplatí za tuhle krizi? Koho ztráta prosperity zasáhne nejvíce?

Zasáhne nás všechny. Některé více, jiné méně. Stát může břemena přerozdělit, ale jejich součet zůstává. A pokud se politici pokusí o nadměrné zadlužování, v určitém okamžiku se vzchopí střadatelé a důchodci, kteří budou o svůj majetek připraveni inflací. Někdo nakonec ponese to břemeno. Dobrý Bůh zde nepomůže.

Jedná se o malý pokles prosperity a blahobytu, nebo se obáváte trvalého poklesu?

Pokles prosperity a blahobytu je dlouhodobější proces. Souvisí to s demografií a obrovským poškozením konkurenceschopnosti, způsobeným zelenou Energiewende. Pokud se zakáže energie, kterou by si lidé sami od sebe kupovali, takže všichni musí přejít na jinou energii, kterou by si jinak nekoupili, zchudneme všichni.

Inflace navíc vede k výrazným přerozdělovacím efektům: dlužníci zbohatnou, věřitelé a slabí zchudnou a například smlouvy o životním pojištění ztrácejí hodnotu. Obdobně se to děje i ve vztazích mezi státy, stačí si vzpomenout na úvěrové pohledávky Bundesbanky v systému eura. Jejich výše dosahuje téměř 1 200 miliard eur. Při osmiprocentní inflaci ztratí německý stát brzy 100 miliard eur ročně.

Dosáhla podle vás inflace svého vrcholu, jak předpovídají někteří optimisté?

Ne. Nemyslím si, že jsme dosáhli vrcholu. To je vidět na výrobních cenách, které v současné době vzrostly o 37 % oproti stejnému měsíci minulého roku a v průměru o tři měsíce předstihují spotřebitelské ceny. Takže máme ještě nějaké to zlo před sebou! V minulosti se ceny výrobců nepromítaly přímo do spotřebitelských cen, ale jen asi z jedné třetiny. Každý si může sám spočítat, kolik činí třetina z 37 procent.

Půjde znehodnocení měny do dvojciferných čísel?

To se dá očekávat.

V době, kdy píši tyto řádky,  v polovině září 2022:

• K Evropě se blíží loď, napěchovaná čínskými elektromobily MG Mulan, jen samotná automobilka SAIC plánuje do dvou let zvýšit prodeje v EU na 100 tisíc elektromobilů ročně.
• V Německu omezují nebo zastavují výrobu kvůli neúnosným nákladům na energie první větší podniky – ocelárny Acelor Mittal, Salzgitter, výrobce hnojiv BASF, papírny, producenti hliníku, zinku a mědi a tak dále.
• Podle aktuálního průzkumu Spolkového svazu průmyslu BDI považuje 92 procent z dotázaných asi 600 německých podniků vysoké ceny energií a surovin za značný problém: tedy za velké zatížení svého podnikání (58 %) nebo dokonce za existenční ohrožení (34 %). Plná pětina zvažuje přesun výroby do zahraničí.
• Mnohé menší a střední německé podniky avizují problémy s likviditou a existenční starosti v souvislosti s blížící se zimou – asi nejhůře je postiženo skoro deset tisíc německých pekáren, převážně používajících plyn.
• Šéf německého svazu měst a obcí Gerd Landsberg důrazně varuje před rizikem plošných blackoutů během blížící se zimy a vyzývá obyvatele k vytváření nouzových zásob.
• Ředitel firmy Trigema Wolfgang Grupp (největší německý výrobce sportovního oblečení) sděluje, že jeho náklady na nákup zemního plynu se během dvou let zdesetinásobily – z 1,2 milionů € na 12 milionů € – situaci považuje za nejhorší za padesát let, během kterých firmu řídí.
• Největší německý obchodník s plynem, společnost Uniper, zaznamenal za první pololetí letošního roku ztrátu více než 12 miliard eur (téměř třista miliard korun).

Zdeněk Fajkus, Mnichov