Zpětný odběr elektrozařízení a co v této oblasti přinese nový zákon o výrobcích s ukončenou životností

Je všeobecně známo, že staré a nefunkční televizory, fény, počítače či mobilní telefony by neměly být odkládány do běžných popelnic a končit ve směsném odpadu. Elektrospotřebiče obsahují materiál, který je opětovně využitelný, zejména cenné kovy, a zpracováním elektroodpadu společně s ostatním směsným odpadem by mohlo dojít k úniku některých nebezpečných látek, které jsou v elektrospotřebičích též obsaženy, do okolního prostředí. Je tedy důležité, aby s vysloužilými elektrospotřebiči bylo nakládáno odborně a aby jejich likvidace proběhla ve specializovaných zařízeních, a nikoliv např. ve spalovnách směsného odpadu (ZEVO) nebo na skládkách. I proto jsou elektrozařízení povinně označována grafickým symbolem přeškrtnuté popelnice, aby bylo na první pohled zřejmé, že tato zařízení do směsného odpadu nepatří.
V České republice se sběrem a zajištěním recyklace použitých elektrozařízení zabývají tzv. kolektivní systémy, což jsou právnické osoby, které sdružují výrobce a dovozce elektrozařízení a zajišťují plnění jejich zákonných povinností. Jejich úkolem je zajistit sběr vysloužilých elektrospotřebičů, jejich přepravu a předání zpracovatelům odpadu, kteří disponují příslušným oprávněním (souhlasem s nakládáním s odpady) a technologií. Náklady na tyto činnosti jsou hrazeny z příspěvků, které kolektivnímu systému odvádějí výrobci elektrozařízení. Tyto příspěvky výrobci promítají do pořizovací ceny zboží, takže zákazník při koupi nového výrobku zaplatí poplatek navíc, který je určen na budoucí ekologickou likvidaci zakoupeného zboží. Výrobci mají nést náklady na sběr a recyklaci v poměru odpovídajícím jejich podílu na trhu.

Povinnost zajistit zpětný odběr elektrozařízení od spotřebitelů a jejich následnou recyklaci primárně tíží výrobce elektrozařízení, tedy jeho dovozce a výrobce; vysloužilé elektro netvoří součást komunálního odpadu. Výrobci jsou nositelem tzv. rozšířené odpovědnosti podle evropské i české legislativy. Jedná se o klíčový princip, na který je nutno klást zřetel i při řešení aktuálních problémů při zpětném odběru, s nimiž se nyní obce bohužel setkávají (a které byly nedávno opakovaně medializovány): každý výrobce (a jím pověřený systém) musí vytvořit celorepublikový funkční systém zpětného odběru pro svá elektrozařízení, jež uvádí na trh, a pokud některý konkrétní výrobce tuto povinnost neplní, je namístě zjednání nápravy, případně uložení sankce. To platí tím spíše, že většina výrobců ctí svoji společenskou a právní odpovědnost a své povinnosti řádně plní. Jestliže kolektivní systém za výrobce zpětný odběr řádně nezajistí, může ČIŽP uložit sankci jak kolektivnímu systému, tak výrobci.

Chystaný návrh zákona

Upřesnění některých povinností v oblasti zpětného odběru, na která bych rád upozornil, má přinést nově připravený návrh zákona o výrobcích s ukončenou životností, který byl 18. září 2020 schválen Poslaneckou sněmovnou a nyní ho čeká projednání v Senátu. Účinnosti má nabýt od 1. ledna 2021, ovšem značnou část legislativního schvalovacího procesu má zákon stále před sebou a jeho znění tak ještě může doznat změn.

V praxi lze rozlišovat v zásadě dva způsoby, jak se zbavit starého či nefunkčního elektrického či elektronického přístroje, který pochází z domácnosti. Prvním z nich je jeho odevzdání v prodejně, když zákazník kupuje nový spotřebič stejného či podobného typu a použití. Pokud se tedy např. rozhodneme pro koupi nového počítače, je příslušný prodejce povinen současně umožnit odevzdání starého počítače, kterého se chceme zbavit (resp. stejného počtu kusů, jaký se kupuje), a nepožadovat za to úplatu. Tato povinnost platí i pro internetové prodejce, kteří musí zajistit, aby zákazník měl možnost odevzdat starý přístroj při dodávce nového a to bez jeho nadměrného zatížení.

Druhou možností je odevzdání vysloužilého elektrospotřebiče na specializované místo zpětného odběru. Místo zpětného odběru je místo, které výrobce elektrozařízení (resp. v praxi častěji kolektivní systém) určí pro sběr elektrozařízení pocházejících z domácností. Dle zákona o odpadech musí být zřízeno alespoň jedno takové místo zpětného odběru v každé obci (či městské části), která má více než 2000 obyvatel. Nový zákon reaguje na značně obecné vymezení pojmu místa zpětného odběru v platném zákoně o odpadech a doplňuje podmínku, že se musí jednat o místo veřejné, tedy o místo, které je celoročně bez omezení přístupné každému konečnému uživateli po určenou provozní dobu. Cílem je vyloučit současnou nekalou praxi, kdy jsou některými povinnými osobami za místa zpětného odběru vydávána například divadla, různé úřady apod. Požadavek na hustotu sítě, tak, aby alespoň jedno veřejné sběrné místo pro každou skupinu elektrozařízení bylo zřízeno v každé obci nad 2000 obyvatel, zůstává zachován.

Odběrné místO

Nově bude muset kolektivní systém (případně výrobce) místo zpětného odběru zřídit v každé obci, která o zřízení takového místa zpětného odběru projeví zájem, aniž by muselo být prokazováno, že zde jsou tato elektrozařízení prodávána. Zároveň je vyloučeno, aby si výrobce či kolektivní systém sjednal podmínku, že obec nemůže uzavřít obdobnou smlouvu s jiným výrobcem či kolektivním systémem. Kromě veřejných míst zpětného odběru mohou existovat i místa neveřejná, která výrobce zřídí pouze pro určitých okruh konečných uživatelů (např. pro své zákazníky).

Odevzdání elektrozařízení na správné místo je nezbytnou podmínkou pro to, aby elektrozařízení mohlo být recyklováno. Provozovatelem místa zpětného odběru je buď sám výrobce (pokud jde o jeho vlastní zařízení), nebo osoba, s níž o zřízení místa zpětného odběru uzavře výrobce smlouvu. Sběrná místa bývají pravidelně zřizována ve spolupráci s obcemi na sběrných dvorech obcí, ale mohou mít i podobu pouličních kontejnerů určených speciálně pro odkládání elektrozařízení. Alternativou mohou být i tzv. mobilní svozy, prostřednictvím kterých může výrobce elektra (obvykle ve spolupráci s obcí) v pravidelných či nepravidelných intervalech zajišťovat zpětný odběr použitých elektrozařízení. Taková forma zajištění zpětného odběru ale nesplňuje požadavek na jeho celoroční přístupnost, a tedy podle nového návrhu zákona o výrobcích s ukončenou životností se nebude jednat o veřejné místo zpětného odběru a takové místo nebude moci sloužit pro naplnění požadavku na minimální hustotu míst zpětného odběru.

Kromě výše zmíněného způsobu zpětného odběru ve formě mobilních svozů se lze setkat i s dalšími doplňkovými způsoby sběru. Mezi ně lze zařadit např. možnost odeslat elektrozařízení poštovní přepravou jako balík či zajistit jeho odvoz kurýrem. Tyto formy zpětného odběru jsou skutečně jen doplňkovými službami a nemohou nahradit řádná (veřejná) místa zpětného odběru, a to ani podle současné právní úpravy. Výrobce, který se spoléhá pouze na tyto doplňkové způsoby sběru, povinnost zpětného odběru stanovenou zákonem o odpadech řádně neplní.

Odběr bez poplatků

Odevzdání starých a nefunkčních spotřebičů na místa zpětného odběru musí být konečným uživatelům umožněno bezplatně, a ani nesmí být účtovány jakékoliv jiné související náklady či poplatky (např. na dopravu). Dle nového zákona má být naopak výslovně povolena možnost finanční motivace zákazníka k odevzdání vysloužilého elektrozařízení, např. ve formě výkupu či vratných záloh.

Pokud si nejste jisti, kde se nachází nejbližší místo, kam lze starý elektrospotřebič odevzdat, nejlépe je nahlédnout do registru míst zpětného odběru, který je dostupný online na stránkách ministerstva životního prostředí a je pravidelně aktualizován. Jak ale vyplynulo z nedávných mediálně sledovaných kauz, některé kolektivní systémy uvádějí v registru zavádějící informace, když inzerují místa zpětného odběru v budovách divadel, škol či státních institucích, které o jejich existenci zpravidla nemají tušení. S nápravou, kterou ministerstvo již avizovalo, by rozhodně nemělo být vyčkáváno do přijetí nového zákona, neboť ji umožňuje již současná právní úprava.

Dle stávajícího zákona o odpadech není provozovatel místa zpětného odběru elektrozařízení povinen v režimu zpětného odběru elektrozařízení podle § 37g písm. g) odebrat elektrozařízení, které je nekompletní. Nekompletním elektrozařízením se rozumí elektrozařízení bez technologických částí, které jsou podstatné pro jeho klasifikaci. Vzhledem k tomu, že toto ustanovení činí v praxi potíže, nový zákon již s touto možností nepočítá a zároveň neklade podmínku, aby za odpadní elektrozařízení byly považovány pouze komponenty a díly, které byly součástí elektrozařízení v okamžiku jeho vyřazení, což prakticky není možné prokázat. Nadále ale bude mít provozovatel místa zpětného odběru možnost odmítnout výrobek, který z důvodu kontaminace či závažného poškození ohrožuje zdraví osob, které zpětný odběr provádějí. Smysl právní úpravy však zůstává stejný – pokud uživatelé před odevzdáním starého přístroje z něho demontují součásti, které mají vzhledem ke svému materiálovému složení kladnou hodnotu a které lze samostatně snadno zpeněžit, celý proces recyklace se tím komplikuje a prodražuje, což se v konečném důsledku obrátí proti občanovi v podobě vyšších cen nových elektrozařízení v důsledku zvýšených recyklačních poplatků.

I v případě, že výrobce plní své zákonné povinnosti prostřednictvím kolektivního systému, jeho odpovědnost tím nezaniká. Toto pravidlo má motivovat výrobce k tomu, aby pro plnění svých povinností volili takové kolektivní systémy, u nichž je předpoklad, že stanovené povinnosti budou řádně plnit. Zvláště by si měl výrobce či dovozce elektra zvážit, zda na první pohled ekonomicky výhodnější nabídka určitého kolektivního systému nemůže mít svůj původ v tom, že daný kolektivní systém elektrozařízení řádně nesbírá nebo že u sebraného elektra nezajišťuje jeho zákonem vyžadované zpracování a recyklaci. Výrobce by tak měl k volbě kolektivního systému přistupovat velmi obezřetně a zejména ve vztahu k zajištění povinnosti zpětného odběru by si měl ověřit, že příslušný kolektivní systém disponuje dostatečnou sítí míst zpětného odběru. To platí jak v režimu stávajícího zákona o odpadech, tak i podle budoucího zákona. Na své kontrolní pravomoci zároveň nesmí rezignovat ani ČIŽP, aby nedocházelo k faktickému přenášení nákladů spojených se sběrem elektrozařízení na obce nebo na jiné výrobce.

Mgr. Filip Orel, advokát spolupracující s Advokátní kanceláří KF Legal se specializací na právo životního prostředí, správní a komunální právo