Přestože se institut trvalého pobytu na první pohled jeví jako nepříliš problematická součást českého právního řádu, s trvalým pobytem nebo počtem občanů, pracují i některé zvláštní právní předpisy, díky čemuž může docházet k nelogickým dopadům.
Především finančním. Naposledy se tak stalo v případě uplatnění tzv. „recyklační slevy“, kdy svozové společnosti pracují pouze s počtem trvale hlášených osob, do kterého se nezapočítávají chataři a chalupáři, nicméně odpad je svážen z obce i od nich.
I proto jsme se tématu trvalého pobytu věnovali v březnovém čísle našeho zpravodaje SMSka – a vám, kdo SMSku neodebíráte, ho rádi přiblížíme i zde.

Co je vlastně místo trvalého pobytu?

Česká právní úprava institutu místa trvalého pobytu je postavena na formálním pojetí, kdy se podle § 10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel místem trvalého pobytu rozumí adresa pobytu občana v České republice, která je vedena v základním registru obyvatel. Zákon pouze deklarativně bez dalších právních důsledků uvádí, že občan si adresu trvalého pobytu zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Fakt, že má daný člověk místo trvalého pobytu v obci, tedy v praxi vůbec nemusí znamenat, že má k této obci jakýkoliv vztah.

Trvalý pobyt máme jen jeden

Každý občan může mít pouze jedno místo trvalého pobytu, a to v objektu, který je určen pro bydlení, ubytování nebo individuální rekreaci. Ve zvláštních případech stanovených zákonem může být místem trvalého pobytu také sídlo tzv. ohlašovny nebo zvláštní matriky – v takových případech bývá mnohdy absence vztahu dané osoby k obci zcela zřejmá.
Více informací zde.
Zdroj: Sdružení místních samospráv ČR