Ještě před pár lety to byl okrajový jev. Dnes jsou výdejní boxy téměř v každém městě – a často i na místech, kde překážejí. Česká města teď dohánějí to, co jinde v Evropě řeší dlouhodobě: jak nastavit jednoduchá a srozumitelná pravidla, aby nová služba fungovala, ale neničila veřejný prostor.

Spolupráce měst na kultivovanějším umisťování výdejních boxů se postupně posouvá. Radnice si sdílejí zkušenosti, řeší, co funguje v praxi, a vyjednávají s firmami. Většinou nejde o konflikt, ale o hledání dohody.

Pravidla dávají smysl

Některá města už poslala své tržní řády ke kontrole krajským úřadům a získala kladné stanovisko. To je důležitý signál pro ostatní: jde to. Zároveň jsme v rámci našeho spolku poslali oficiální dotazy na všechny kraje i Ministerstvo průmyslu a obchodu. Výsledek? Žádný zásadní obrat. Platí to, co zaznělo už na začátku roku 2025 – města mohou tržní řád použít a dává to smysl.

Přesto se v řadě měst řešení zadrhává. Nejčastěji kvůli nejistotě. Každý si situaci vykládá trochu jinak a v tom prostoru snadno vznikají pochybnosti nebo obava vůbec začít.

Když se podíváme na západ Evropy, je ten rozdíl viditelný přímo v ulicích. Pravidla pro veřejný prostor tam fungují desítky let. Jakmile přijde nový fenomén, města reagují rychle a nastaví jasné mantinely. Firmy s tím počítají. Vědí, že to dává smysl a že se jim to vrátí. Města tak dokážou absorbovat nové trendy, aniž by ztratila funkčnost nebo identitu.

Spolupráce a komunikační problémy

V Česku se dlouho čekalo, až problém skutečně vznikne, místo aby se řešil s předstihem, jak je běžné třeba ve Skandinávii. Do debaty tak vstupují mediální tlaky, zkratky i účelové argumenty. Firmy si například nechaly zpracovat průzkum veřejného mínění, který měl posílit tlak na starosty.

Často se objevuje i argument, že pravidla ohrozí funkčnost doručování. Praxe ale ukazuje opak. V zemích, kde města pravidla nastavila, kvalita doručování neutrpěla. Stejně tak se to nepotvrdilo ani v českých městech, která už pravidla zavedla.

Zajímavé je, že uvnitř jednání radnic ta situace vypadá jinak, než jak ji firmy prezentují veřejně. Na místě často spolupracují a hledají řešení. Zároveň se ale objevují „dobré rady“, že tržní řád použít nelze. Pro vedení měst je pak těžké se v tom zorientovat.

Realita je přitom zatím mnohem klidnější, než by se mohlo zdát z médií. Neproběhl žádný soudní spor ani žaloba. Nevhodně umístěné boxy se už podařilo přesunout a situace se řeší dohodou. Města podle doporučení ministerstva řeší výdejní boxy v tržních řádech už od února 2025 a zatím vše funguje na základě vyjednávání, na kterém stojí i naše strategie.

Kraje se shodují a města mají prostor jednat

Důležité je zdůraznit jednu věc: výdejní boxy dnes nemají jasnou legislativní definici. Jediné, o co se lze opřít, jsou stanoviska Ministerstva průmyslu a obchodu a Ministerstva pro místní rozvoj. Ta se nemění. Podle aktuálního vyjádření stále platí doporučení z ledna 2025. Nechali jsme si k tomu zpracovat advokátní analýzu a její závěr je stejný – tržní řád použít lze. Kraje to potvrzují. Nemají vlastní metodiky a nevybočují z toho, co říká stát. Některé tržní řády dokonce výslovně schválily. Jinými slovy: města mají prostor jednat.

Přesto se šíří dílčí názory, často vytržené z kontextu. V praxi to funguje jako brzda. Vytváří to dojem, že je situace nejasná nebo riziková. Ve skutečnosti ale nikdo nevydal stanovisko, které by použití tržního řádu pro výdejní boxy znemožnilo.

Pokud by chtěla některá firma dokázat opak, musela by jít do soudního sporu. To je ale náročné časově, finančně i reputačně. Firma, která by žalovala město kvůli snaze nastavit srozumitelná pravidla, by si tím výrazně zkomplikovala vztahy s ostatními městy. Proto se v praxi vyjednává.

Debatu navíc komplikuje to, že se často směšují různé nástroje. Vzhled boxů nelze řešit tržním řádem, ale jinými prostředky. Stejně tak lze použít vyhlášku, ale ne pro umisťování. Právě proto vznikla advokátní metodika ve spolupráci s advokáty Urban Legal – aby města měla jasno v tom, co který právní nástroj umí a neumí.

Výdejní boxy ve stavební zákoně?

Do toho přichází novela stavebního zákona, která má boxy zahrnout. Firmy opět výrazně protestují a doufají, že současný stav bez jasných pravidel ještě nějaký čas vydrží. I kdyby se novelu nepovedlo prosadit, praxe časem ukáže, že nastavení pravidel je potřeba – a pro firmy to pak bude jen dražší. Ve zpětném pohledu dává smysl zavádět pravidla mnohem dřív, než se problémy projeví v terénu.

Novela má podle nám dostupných informací zařadit výdejní boxy mezi drobné stavby, což by nemělo přinést významnou administrativní zátěž a u většiny boxů se pravděpodobně nic nezmění. Pokud ale box nebude v souladu s městskými pravidly, může situaci řešit úřad a odpovědnost ponese ten, kdo výdejní box umístil v rozporu s nimi.

Ať už legislativa dopadne jakkoli, stále platí, že právě město, respektive městský architekt, zná dané území nejlépe. Radnice má proto připravit mapu vhodných umístění výdejních boxů, jak k tomu navádí naše strategie – dřív nebo později bude potřeba a nikdo jiný ji za radnici nevytvoří. Mapu, kterou města připravila původně pro tržní řády, mohou později použít pro územní plán nebo stavební předpisy. Výsledkem bude srozumitelný a předvídatelný rámec pro všechny.

Spolupráce a kultura podnikání jako základ

Z dlouhodobého pohledu je řešení poměrně jasné. Nejstabilnější je integrace boxů do budov nebo infrastruktury. Vstupní investice je vyšší, ale vyplatí se i vzhledem k novelám. A přesně to firmy v západní Evropě běžně dělají.

Celá debata ale není jen o boxech. Je o tom, jak přemýšlíme o prostoru kolem nás. Výzkumy vizuálního znečištění z celého světa ukazují, že právě péče o detail je rozdíl mezi rozvojovou a vyspělou zemí.

Buď budeme prostor řešit jen technicky a přijmeme chaos jako standard. Nebo začneme veřejný prostor vnímat jako hodnotu, o kterou má smysl pečovat.

Ten rozdíl nevznikne sám od sebe. Vzniká rozhodnutím vedení měst a městských architektů  – a jejich schopností domluvit se s firmami na pravidlech, která dávají smysl všem.

Veronika Rút, česká multidisciplinární designérka, která se dlouhodobě věnuje kultivaci veřejného prostoru a kritice tzv. vizuálního smogu