Stát dlouhodobě podceňuje financování školské infrastruktury

Školy, jejich ředitelé i zřizovatelé, kterými jsou obce, čelili situaci, kterou si málokdo dovedl představit. Přesto se mnoho ředitelů i učitelů zhostilo situace výborně. Jiří Černý je starostou obce Zlatá Olešnice, kde mají malou základní a mateřskou školu. Antonín Klecanda je starostou městské části Praha-Kolovraty, kde zřizují větší prvostupňovou základní školu a mateřskou školu. Zeptali jsme se na jejich názory.

Odpovídá Jiří Černý, Starosta obce zlatá Olešnice

Pane starosto, jaké hlavní problémy přinesla situace v souvislosti s uzavřením mateřských a základních škol obci jako zřizovateli?

Začátek uzavření škol nebyl až takový problém, museli jsme se podřídit nařízení vlády, a protože jsme sami nevěděli, jak se bude situace s pandemií vyvíjet, tak jsme se rozhodli uzavřít i mateřskou školu. Budova se zakonzervovala, nemuseli jsme moc topit, ale bohužel se muselo odepsat nějaké množství potravin, kterým došla lhůta spotřeby.

Měli jste od Ministerstva školství dostatek informací, jak řešit výuku náhradním způsobem?

Bohužel, informace na začátku nebyly žádné, zaměstnanci školy šili roušky a připravovali dětem plán výuky, aby nedošlo k jejímu delšímu výpadku. A jak učit v tomto stavu se museli ředitelé, učitelé a rodiče dohodnout sami tak, aby to všem co nejlépe vyhovovalo. S jednotlivými rodiči je podle vyjádření školy odlišná spolupráce – ti zodpovědnější jsou ze současného způsobu práce unavení, rodiče s nižší motivací nespolupracují a nekomunikují.

Výuka na dálku představuje nároky na kvalitní internet i na dostatečné počítačové vybavení školy i žáků. Jak se tyto předpoklady daří naplňovat?

Prvních 14 dní až 3 týdny se dětem předávaly materiály e-mailovou poštou, ale ne vždy každý z rodičů reagoval. Když rodiče zjistili, jak funguje online vyučování, rychle si zařídili vše potřebné pro příjem signálu. Některým žákům škola zapůjčila notebooky a vyučujícím zakoupila kvalitní notebooky z projektu Šablony II. Každý vyučující včetně asistentů pedagoga má nyní služební notebook.

Obec mohla sama rozhodnout o případném uzavření mateřské školy. Podle čeho jste se při rozhodování řídili?

Naše škola je společným zařízením mateřské a základní školy. Jakmile byla ZŠ uzavřena, přestaly docházet i děti do MŠ. Mateřskou školu jsme tedy uzavřeli především z důvodu nezájmu ze strany rodičů v době karantény.

Podle vedení školy zůstaly mateřské školy v době karantény mimo zájem státu a MŠMT. „Žádné pokyny k provozu nikdo nevydal a nyní se dovídáme, že uzavření MŠ bylo mimo rámec zákona,“ doplňuje starostu ředitelka školy.

V čem stát podle vás splnil a v čem případně nesplnil nebo nedostatečně splnil svou roli?

Jediné, v čem stát splnil svoji roli, je, že poměrně brzy zareagoval a udělal opatření, která všichni respektovali. Bohužel některá rozhodnutí vlády byla chaotická a někdy si i protiřečila. Na rozdíl od státu, který má za sebou spoustu vědců, odborníků a profesionálů, my máme pouze starostu a dobrovolníky. Myslím, že je načase se zamyslet a dát samosprávám větší pravomoci, aby některé věci mohly začít fungovat při dodržení opatření odborníků. Byl bych rád, kdyby se podařilo malé školy, jako je ta naše, otevřít co nejdříve, protože začíná být velký rozdíl mezi individuálním domácím vzděláváním jednotlivých dětí a to bude velký problém. Nemyslím, že bude situace za měsíc, půl roku nebo rok jiná. Podle mě se společnost musí s nemocí Covid-19 naučit žít, protože to není jediná nemoc, se kterou bojujeme. Naše škola počtem žáků i dispozičním řešením umožňuje výuku i se všemi povinnými omezeními zahájit třeba hned. Navíc máme možnost vyučovat za příznivého počasí venku na zahradě. Máme tedy zcela jiné podmínky než např. městská škola s 500 žáky uvnitř sídlištního bloku.

Odpovídá Antonín Klecanda, starosta MČ Praha- -Kolovraty

Pane starosto, jaké hlavní problémy přinesla situace v souvislosti s uzavřením mateřských a základních škol obci jako zřizovateli?

Za hlavní problém považuji paniku, kterou tato opatření vyvolala. Po uzavření základních škol se začali rodiče obávat i o mladší děti, které pak přestali dávat do mateřské školy. Následně jsme de facto pod tlakem rodičů uzavřeli mateřskou školu. V opatřeních vidím i velkou nesystematičnost, jelikož to mnohdy vypadá, že se na mateřské školy zcela zapomíná. Nyní se uvažuje o jejich otevření a tato situace se opět opakuje.

Z právního hlediska není možné, aby škola vybírala, kdo se výuky bude účastnit. Pokud budou přítomnost svých dětí ve výuce požadovat všichni rodiče, budeme nuceni určit skupinky žáků a střídat je např. po týdnu, o víkendu pak dezinfikovat. Vzhledem k omezeným prostorám naší základní školy nebude možné zajistit povinné vzdálenosti – budova má úzké chodby, schodiště, malé prostory sociálních zařízení. Pokud bychom měli během přítomnosti žáků ve škole hlídat vzdálenosti, na WC pouštět po jednom žákovi, na chodbě také hlídat počty, byl by celý proces logisticky i časově neproveditelný.

Jak můžete zajistit výuku po 15 dětech ve třídě, když máte pouze prvostupňovou školu a využíváte všechny učebny? Jak určíte, které dítě se bude vzdělávat a které ne? Ano, za optimálních podmínek by to šlo, ale ty české školství nemá. Mnohé školy mají odpoledne družinu a kroužky ve třídách, kde dopoledne probíhá výuka. Dlouhodobé podfinancování školství, především školské infrastruktury, vedlo k tomu, že chybí odborné učebny, školní družiny atd. To se nyní projevuje právě v tom, že i dobře míněná opatření jsou neuskutečnitelná.

Měli jste od Ministerstva školství dostatek informací, jak řešit výuku náhradním způsobem?

Informací bylo minimum, ale učitelé to zvládli. Opět se vrátím k tomu, že není možné stanovit všechna nařízení pro všechny, různé věkové skupiny mají odlišné potřeby. Hodně se mluví o výuce online a nebudu zpochybňovat, že dnes má již každý doma počítač. Ovšem zde je nutné zdůraznit, že mnohé rodiny mají dvě i více dětí a počítač jeden. Těžko pak může například maminka pracovat z domova a tři děti se vzdělávat online. Na děti ze sociálně znevýhodněného prostředí se vůbec nebral zřetel. Obávám se, že se tak mohou velmi prohloubit rozdíly mezi jednotlivými dětmi. Učitelé pak budou řešit, kterým dětem výuku přizpůsobit. Myslím, že je nutné vypsat dotace na vzdělávání slabších žáků, aby bylo možné s nimi v odpoledních hodinách výuku dohnat.

Výuka na dálku představuje nároky na kvalitní internet i na dostatečné počítačové vybavení školy i žáků. Jak se tyto předpoklady podle vás daří naplňovat?

Nejde jen o připojení k internetu a počítačové vybavení, ale i o vhodný software. Osobně se domnívám, že většina škol to poměrně dobře zvládla. Připomeňme si však, že na prvním stupni je obvykle informatika až v 5. třídě, takže je to opět především na rodičích. Komunikace přes online nástroje není pro děti přirozená a například výuka psaní se třiceti žáky online je nesmysl. V praxi tak většinou učitelé pošlou rodičům úkoly a ti je doma s dětmi vykonávají. Skener a další vybavení zatím není běžnou součástí našich domácností, proto zpětná vazba je dost obtížná. Ne každá rodina také disponuje vybavením a připojením, který online výuka vyžaduje. Učitelé zjišťovali možnosti a podmínky u jednotlivých žáků, některým rodinám škola zapůjčila školní notebook, pak se teprve mohlo s online výukou pomalu začít. Školy také musely obratem přizpůsobit online výuce webové stránky – např. rozšířením o úložiště apod.

Roky se mluví o digitalizaci, ale bohužel jsme v ČR na samém začátku. Školy jsou dnes vybaveny počítači, interaktivními tabulemi, ale software je poměrně pozadu. Existují velmi dobré interaktivní učebnice, ale jejich licencování je mnohdy nastaveno tak, že knihu není možné používat online.

Obec mohla sama rozhodnout o případném uzavření mateřské školy. Podle čeho jste se při rozhodování řídili?

Mateřskou školu jsme dlouho uzavřít nechtěli, ale když z cca 160 dětí přišlo jen 8, věděli jsme, že je již strach rodičů natolik veliký, že to nemá cenu. Mimo jiné jsme museli brát v potaz, že rodič by neměl nárok na ošetřovné, pokud by školka zůstala otevřená.

V čem stát v dané situaci splnil a v čem případně nesplnil nebo nedostatečně splnil svou roli?

Stát dlouhodobě podceňuje a nefinancuje školní infrastrukturu. Chybí odborné učebny, tělocvičny, kuchyně, jídelny. V souladu s jinými zeměmi navrhuje nižší počty žáků ve třídách, ale již nereflektuje, že mnohé školy nemají žádné třídy navíc. Není to jen otázka krizových opatření. Měnilo se financování školství, kde se opominuly přeplněné mateřské školy. Počítá se s maximem 24 žáků ve třídě a se snížením počtu v odpoledních hodinách. Ve skutečnosti je mnoho školek, které mají 28 dětí ve třídě a odpoledne je počet v podstatě stejný. Snížení počtu žáků ve třídách považuji za pozitivní krok, ale měla mu předcházet masivní investice do školek, aby bylo dost míst.

Obdobně jako u krizových opatření se zde stát chová alibisticky a nechává problémy na zřizovateli. Obec s ročním rozpočtem 20 milionů (či méně) těžko zafinancuje školku za 40 milionů či školu za 300 milionů. Je pravděpodobné, že přijde další vlna nákazy koronavirem, proto si myslím, že by mělo jít například 10 % z plánovaného zadlužení státu do výstavby nových školských zařízení. Následně pak chybí cca 2,5 miliardy ročně, aby bylo dostatek míst v tzv. prstencích velkých měst. Problém se netýká jen Prahy a Středočeského kraje, ale i Brna a dalších měst. Pravidla pro návrat dětí do škol by měla být realistická a odpovídající skutečným možnostem. Za chybu považuji, že neproběhla komunikace se zřizovateli o návratu dětí do škol a jasných pravidlech. Mnozí rodiče mají otázky na vedení škol i na zřizovatele, které jim nejsme schopni zodpovědět.

Autor: Zuzana Pacinová