Jazykové, historické či ekonomické bariéry a jejich postupné odstraňování často spoluutvářejí přeshraničí více než samotné instituce. Vyplývá to z rozsáhlého výzkumu česko-polsko-německo-rakouského pohraničí.

Přeshraniční spolupráce bývá označována za laboratoř evropské integrace, kde se vzájemné kontakty mezi dosavadními cizinci rozvíjejí snáze než ve vnitrozemí. Navzdory tomu však nejsou všechny evropské hranice stejné. Ba naopak. Znatelné je to zejména ve střední a východní Evropě ve srovnání s jejich západoevropskými protějšky, kde tato forma partnerství vznikala mnohem dříve než v zemích přistoupivších do EU v roce 2004 nebo později. Zářným příkladem je Česko.

Z výzkumu postojů starostek a starostů z euroregionů Nisa (na sasko-severočesko-polském pohraničí) a Šumava (na bavorsko-jihočesko-hornorakouském pohraničí), který je součástí na podzim vydané knihy Aktivní hranice v Evropě kolektivu autorů pod vedením Karla B. Müllera, vyplynulo, že čeští, a do jisté míry i polští, zástupci vykazují pesimističtější pohled na současnou i budoucí přeshraniční spolupráci a na EU jako takovou nebo menší angažovanost ve společných projektech a akcích než jejich němečtí či rakouští kolegové.

Viditelné je to například v rozvoji vícejazyčných projektů, které převládají nebo jsou iniciovány a řízeny spíše na německé či rakouské straně než na té české. Příkladem jsou desítky školek a škol v Sasku, kde se děti učí česky či polsky, nebo přeshraniční zdravotní středisko v rakouském Gmündu poblíž Českých Velenic, první svého druhu v Evropě, které vzniklo z rakouské iniciativy a s podporou fondů EU zahájilo svou činnost letos v říjnu.

Celý článek zde.

Zdroj: Portál EUractiv