Reportáž z obce, kde žijí v symbióze pod „vládou žen“
Lomcuje mnou chlad, je zataženo, déšť, větrno, liduprázdno, teplo obydlí cítím jen z kouře nad několika komíny u domků. Asi jsem s tím vlezlým vlhkem a vytrvalým deštěm měl počítat. Stojím totiž na návsi v Deštnici.
Obec na hranicích Ústeckého a Středočeského kraje patří s dvěma stovkami obyvatel k těm menším v žateckém regionu. Osamostatnila se v roce 1990 a zvláštností je, že ji od té doby vedou samé ženy. První starostkou byla Eva Staňková, kterou vystřídala Martina Bartošová, nyní šest let drží pomyslnou štafetu Lucie Vokurková. V čele Deštnice, pod kterou spadá i Sádek a Nová hospoda, je od roku 2018.
„Starosta nebo starostka, nevidím v tom žádný rozdíl!“ vítá mne na obecním úřadu starostka Lucie Vokurková od níž neodmítám nabízený hrnek horkého čaje. „Víte, vše má své. Je to hlavně o individualitě člověka. Funkci by měl vykonávat člověk spolehlivý, vstřícný, oddaný této práci. Mít lidský přístup – protože být starostou na takto malé obci není o politice, je to spíš poslání. Být tu pro občany, dokázat jim pomoci, dopřát jim setkávání a společnost scelovat, ne rozdělovat.“
V obecním zastupitelstvu, které vzešlo z minulých komunálních voleb, sedí pět žen a dva muži. A právě zastupitelky – samy bez technických zkušeností ze stavebních akcí nebo různých oprav a rekonstrukcí – hned z počátku navrhly, aby byla schválena stavební komise složená výhradně z mužů odborníků, řemeslníků, techniků. Jako na zavolanou právě přichází ke starostce muž s jakýmsi nákresem. „Ten chodník před kostelem budeme muset posunout,“ ukazuje starostce a já se dozvídám, že Michal Postředník patří mezi tu partu spolehlivých a zodpovědných lidí, kteří obci pomáhají ve svém volném čase. Mají dobré nápady, nebojí se vyzkoušet nové věci. „V poslední době se hodně mluví o participativním rozpočtu, který umožňuje, aby se občané zapojovali do rozhodování o rozvoji svých měst a obcí. Tak to v Deštnici už dávno praktikujeme,“ směje se starostka.
V roce 2020 se povedla (i díky dotaci) obnova osvětlení v části obce Deštnice, v roce 2022 to byly další větší akce: rekonstrukce střechy na místním kulturním domě, vybudování nového dětského hřiště v Sádku a nového místa aktivního a pasivního odpočinku v Deštnici. V roce 2023 se podařilo zrealizovat výměnu oken v kulturním domě, vybudovat nová parkovací místa v obci a věnovali se také obnově veřejné zeleně. Naše povídání přerušuje telefon, který má starostka na hlasitý odposlech: „Paní starostko, nepojede někdo do města, potřebovala bych vyzvednout v lékárně léky na recept.“ „Dobře, vyřešíme,“ zní odpověď starostky, která pokládá mobil a jakoby omluvně říká „Jiřinka Zirklerová, nemůže na nohy…“ a vzápětí mne zve na prohlídku obce.
Na investice nezbývá, ale zápal nechybí
Při neustávajícím dešti si prohlížím dominantu obce – kostel, kdysi značně zchátralou pozdně barokní jednolodní stavbu z přelomu 18. a 19. století, kterou majitel a místní chalupář Zdeněk Chabr z Prahy na konci roku 2014 kompletně zrekonstruoval, včetně zvoničky v Sádku. S neutuchajícím zápalem a pozitivním přístupem přispěl k obnově těchto památek, léta sbírá i historické pohlednice obce. Malou vesnici a její okolí si zamiloval. Stejně jako další Pražák – režisér a herec Jakub Wehrenberg, který zde má chalupu.
Od své průvodkyně se dozvídám, že prioritou v Deštnici je pokračovat v rekonstrukci „kulturáku“ a vybudování vodovodu v obci Sádek. Pak také podle finančních možností realizovat další opravy a modernizace, zeleň. Co vedení obce tíží, je finanční situace, protože rozpočet není dostatečný, aby mohli zrealizovat veškeré investice, které by byly potřeba. Ceny zboží a služeb stále bleskově rostou. Nyní ani vlastně pořádně nikdo neví, jak se na obecním rozpočtu projeví vládní opatření v podobě konsolidačního balíčku a rozdělení daní.
Dalším velkým trápením je zde problematika odpadů a vše kolem nich. Právě u kontejnerů potkáváme místního občana Tomáše Mejtila: „Jo, jo, třídíme celá obec, a i když jsme tady v Deštnici, nebojte, pořád tady neprší a žije se nám tady suprově,“ usmívá se. „Protože je tady bezvadná starostka!“ přidává se kolemjdoucí Ruda Balvín. „A co kulturní vyžití občanů?“ ptám se. „S ohledem na velikost obce myslím výborné, až spousta lidí z okolí obdivuje, co vše se tady v obci děje, kolik zdařilých akcí během roku díky vedení obce a partě zapálených lidí je…“ Ano, v plánu kulturních akcí na letošní rok čtu: Divadelní představení, maškarní ples, pálení čarodějnic, dětský den, výlety, mikulášská besídka. Ale pořádají zde i akce pro dospělé jako je například jarní a zimní tvoření, Deštnické máje a kromě tradiční březnové oslavy MDŽ i den mužů…
„Jsem přesvědčená, že vyžití ať kulturní nebo sportovní je i v takto malé obci potřeba. Je to čas, kdy se občané společně setkají, povídají si, smějí se. To společnost sceluje. V obci nemáme ani spolky, ani školu či školku, aby pomohly kulturní vyžití organizovat, proto tyto akce plánuje a připravuje kulturní komise. Je složena z občanů, kteří se chtějí podílet na plánování a organizování veškerého kulturního či sportovního dění v obci. Je to zcela financováno jen obcí. Akce navodí příjemnou pohodovou atmosféru a pak se nám tady všem hezky žije,“ říká starostka.
Aby v Deštnici nevyznívalo vše jen růžově, očekával jsem od opoziční zastupitelky Andrey Fenckové kritiku. Nedočkal jsem se. „Víte, zatím se ve všem při rozhodování shodujeme. I když se názory někdy různí, nakonec se shodneme, jako například při posledním dohadování o novém veřejném osvětlení,“ říká zootechnička a ošetřovatelka dojnic. „A spolupráce místní společnosti Chmelař s obcí?“ ptám se na statku šéfa Jana Cibulky. „Starostce a celému vedení obce vycházíme maximálně vstříc. Podle potřeby prořezáváme stromy, dovážíme vodu na hřbitov, teď v zimě jsme v Deštnici i v Sádku rozhrabovali sníh. Tady všichni žijeme v symbióze,“ shrnuje Jan Cibulka.
Je jasné, že v pořádné obci nesmí chybět obchod a hospoda. V Deštnici je obojí. „Krámská“ říkají Kateřině Benešové, která je také zastupitelkou a stará se o obchod se vším potřebným, aby hlavně starší občané měli možnost nákupu potravin a základních věcí přímo v obci.
Na obecní schůze v Deštnici chodí kolem 20 lidí a o chod obce se opravdu zajímají. Diskutují, navrhují akce. „Jak to bývá, i když se někteří lidé, jak se říká spolu ‚nemusí‘, tak se přesto na ulici pozdraví. Jsme malá vesnice, když nastane situace, že se vyskytnou nějaké drby, okamžitě řešíme a vyčistíme stůl,“ vysvětluje starostka. „Myslím, že místní oceňují to, že jako zastupitelé táhneme za jeden provaz. Jsme tým, neházíme si klacky pod nohy. Díky tomu obec funguje a ta práce je za námi vidět,“ dodává.
I když stále „leje“, najednou mi přestává vadit vlezlé vlhko. Vidím příjemné a usměvavé lidi, kteří si vycházejí vstříc, malebnou a čistou obec zasazenou v nádherné údolní nížině, východně od zalesněného pohoří, lemovanou Deštnickým potokem. Téměř všechny nemovitosti jsou zde opravené včetně historických staveb a místních komunikací. Určitě sem rád znovu přijedu.
„Budeme se nadále snažit, aby se všem u nás dobře žilo. Pokračovat v tradici pořádaných akcí a setkávání občanů i místních chalupářů a sjednocovat tak společnost a udržovat dobré mezilidské vztahy. Promiňte, musím jet, než mi v Žatci zavřou,“ loučí se se mnou starostka a sedá za volant svého auta. Aniž mi to řekla, vím, kam teď v tom lijáku jede. Paní Zirklerové vyzvednout léky…
Petr Pavel Šimáček
