Městská sídliště byla dlouho na okraji zájmu. Jak je správně revitalizovat?

Žije v nich třetina české populace. Panelová sídliště. Velmi široké téma zpracovala po mnohaletém výzkumu a bádání do praktické metodiky nazvané Regenerace sídlišť v souladu se zájmy památkové péče Hana Řepková. Už od studií a později jako pracovnice na různých pozicích ve státní správě a samosprávě se specializuje na téma regenerace panelových sídlišť. Při četbě mnohovrstevnatého textu s bohatou obrazovou dokumentací stejně jako při našem rozhovoru jsem vnímal její hluboký zájem o tento typ městské zástavby a vše, co s ním souvisí.

Jak sama uvádí, snaží se jednotlivým aktérům připomenout spoluzodpovědnost za panelové dědictví. „Ráda bych podnítila hrdost obyvatel sídlišť na dlouhou historii vývoje jejich dosud marginalizovaného bydlení a všem umožnila porozumět sídlištím a vnímat je jako nedílnou a rovnocennou součást města.“ Podle autorky metodiky je toto přijetí panelových sídlišť klíčové pro jejich budoucnost.

V publikaci píšete, že základním východiskem pro sestavení metodiky je metoda regulace vzhledu fasád, která byla vytvořena v nultých letech tohoto století. Jaká doporučení navrhujete dnes?

Metodika vyšla po tak dlouhé době i proto, že se situace našich sídlišť zlepšila jen mírně, v některých ohledech se dokonce zhoršila. Stejně velkou hrozbou jako podfinancování sídlišť ze strany veřejných rozpočtů je v posledních desetiletích jejich financializace, tedy vytěžování sídlišť ve velkých městech na úkor jejich obyvatel a často i jejich architektonicko-urbanistických hodnot. Nejlépe zkalkulované výhody bydlení na sídlišti mají totiž developeři. Města by měla v první řadě hájit své obyvatele, a ne napomáhat developerům v zahušťování zástavby. Od nich by politici měli v případě souhlasu se zástavbou vyžadovat zásadní podíl na obnově souboru, jehož výhody budou využívat. Ne vždy domyšlená privatizace a tajené praktiky vlastníků za hranicí zákona mají za důsledek chátrání kdysi životem pulsujících nákupních center a kulturních domů. I zde je prostor pro moudrou intervenci obcí.

Proč bychom měli regulovat barevnost fasád? A jaká jsou obecná případně konkrétní doporučení?

Původně bílé a šedé soubory by se měly stát důstojnou součástí měst, ne cirkusem. Nekoordinovaná barevnost sídliště nekultivuje, ale spíše diskriminuje. To je přesný opak toho, co obyvatelé sídlišť chtějí. Metodika doporučuje osvědčené: koncepční řešení, respekt k původním hodnotám, střídmé řešení fasád v barvách tradičních stavebních materiálů s barevnými akcenty pouze v malých plochách, opakovatelnost řešení, solidnost a pokoru.

V textu pracujete s pojmy revitalizace a humanizace sídlišť. Co si pod nimi mohou města a vlastníci bytových domů či společenstva vlastníků představit?

Oživení a zlidštění. Revitalizace se používá pro obnovu přírodních lokalit, humanizace pro sídliště. Humanizace se poněkud zprofanovala falešnými mansardami a půlkruhovými stříškami z polykarbonátu, proto raději používám termín regenerace ve smyslu obnovení, oživení. Vzpomeňme, že i historická jádra měst prošla po sametové revoluci úspěšnou regenerací.

V jakých ohledech vidíte rozvojový potenciál panelových sídlišť?

Obyvatelé po necelých sto letech docenili modernistický koncept bydlení v zeleni. Sídliště jsou z hlediska udržitelnosti překvapivě jednou z nejúspornějších obytných struktur. Sídliště byla vybavována nejen kompletní infrastrukturou, kterou vnímáme jako úplnou samozřejmost, ale i komplexní občanskou vybaveností. V pěší dostupnosti jsou školy, školky (u velkých sídlišť i jesle), zdravotní střediska, bohatá síť obchodů a služeb včetně čistíren a mandlů, pokud nebyly spolu s prádelnami a sušárnami přímo v domech. Se změnou skladby populace se některé školy mění ve střední či umělecké. Rozvojový potenciál vidím ve vzniku pracovních příležitostí, v obnovení služeb, kulturních zařízení a obchůdků dostupných pěšky (nejen pro stárnoucí populaci), v kultivaci veřejných prostranství a vzhledu domů, budování parkovacích domů či parkovišť skrytých pod stromy, zahradničení na pronajímatelných plochách a v podpoře sousedského života. Dostavby by měly být uvážené, projednané s obyvateli a měly by sídlišti přinést užitek jako např. pracovní příležitosti, ne z nich jen těžit.

Jaká jsou naopak rizika spojená s revitalizací panelových domů?

Největší riziko je statické. Přináší je nekoordinované a neevidované stavební úpravy dispozic. Ty je možné i nadále měnit, ale podle jasných pravidel, neboť přímo souvisí s životností domů. Vedlejší účinky má i dokonalé utěsnění fasád domů. Přináší zdravotní rizika v důsledku nezdravého prostředí způsobené provedením pouze dílčích kroků zateplení bez nucené výměny vzduchu (rekuperace). Zahraniční výzkumy zjistily i riziko vývojových poruch kognitivních funkcí vyvolané vyšší toxicitou prostředí a sníženou saturací obytných prostor kyslíkem.

V metodice popisujete také několik typů regenerace, jaké to jsou?

Regenerace souboru, skupiny budov, jednotlivého domu, bytu. Nejkomplexnějším přístupem je regenerace celého souboru, v západní Evropě jí prošla naprostá většina sídlišť. V našich podmínkách lze za komplexní považovat koordinovanou obnovu budov i prostranství souboru, v zahraničí k tomu někdy musela přistoupit i sociální intervence. Sídliště sestávají z okrsků, ty jsou tvořeny skupinami budov. Panelová sídliště pracují s kontrastem bodových a deskových domů a kontrastem výškovým. Domy jsou uspořádány do dvojic, trojic a větších skupin. Tam, kde nejsou fasády skupiny domů řešeny v jednom duchu, vzniká disharmonie. Nejmenší jednotkou není vchod, ale celá budova, tedy blok. Řešení by mělo měřítkem odpovídat svému předobrazu a době vzniku. Nejosobnější rovinou jsou dispoziční úpravy bytů. V nich hraje zásadní roli statika.

Měla by města revitalizaci svých sídlišť regulovat? A jestliže ano, z jakých důvodů?

V západní Evropě zůstala sídliště ve vlastnictví měst, která se o ně starají. Česká republika privatizací splnila svým občanům sen o vlastnictví, do značné míry se tím však zřekla odpovědnosti za bytový fond, neboť bytové domy obyvatelům prodala těsně před původně udávaným koncem expirace a nakládání s nimi svázala poměrně složitými pravidly. V západní Evropě není regulace sídlišť potřeba. Revitalizace je prováděna vždy podle architektonického návrhu a celek má jednotný charakter. Naše pojetí se dlouhodobě nese v duchu přecenění vlastnických práv a rezignace na tvorbu měst. Jestliže sídliště projektovaly týmy odborníků, měli by být přizváni i k jejich regeneraci, nejlépe na základě veřejné soutěže. V případě památkově hodnotných, byť nechráněných souborů je na místě přizvat i historika umění. Regulace přináší kultivaci prostředí, úsporu času a financí pro vlastníky, zvýšení prestiže souboru, zvýšení jeho hodnoty a spokojenosti jeho obyvatel.

Kniha Regenerace sídlišť v souladu se zájmy památkové péče je ke stažení v PDF verzi zde

Ing. arch. Hana Řepková

Od roku 2010 pracuje jako územní garant středočeského pracoviště Národního památkového ústavu. Sídlišti se zabývá od dob studia na Fakultě architektury ČVUT, získala ocenění v soutěži Urbanita 1986, 1. místo v republikovém kole SVOČ roku 1987 v sekci teorie a vývoj architektury na téma Moderní sídliště a jeho regenerace. V letech 1997–2007 v rámci práce na OV MČ Praha 8 a OÚR MČ Praha 6 regulovala v rámci konzultací barevnost sídlišť Prahy 6 a 8. Podílela se na generelu barevnosti sídlišť Invalidovna, Ďáblice a vybraných sídlišť Prahy 6. Od roku 2012 píše a přednáší o sídlištích. Zkoumaná česká sídliště kriticky zasazuje do středoevropského kontextu. Je spoluautorkou knihy Sídliště Ďáblice: Architektura pro lidi

Zbyněk Konvička
www.propamatky.cz