Klára Eliášková je ředitelkou speciální školy pro nevidomé a zrakově postižené

Když se řekne „bezbariérovost“, většina lidí si patrně vybaví problematiku pěší dostupnosti prostor spjatou s vozíčkáři či ve vysokém věku se obtížně pohybujícími seniory. Podobným směrem pak většina tuzemských bezbariérových opatření ve městech a obcích skutečně působí. Bezbariérové se stávají na mnoha místech pozemní komunikace, díky svým výtahům také početné budovy, na jednotlivých stanicích dnes už i historické pražské metro. Nárokům bezbariérovosti se rovněž přizpůsobují další typy dopravních prostředků, včetně tramvají či autobusů se sníženým podlažím usnadňujícím hladký nástup a výstup. Podobná ulehčení jsou všeobecně vítána a v neposlední řadě je rádi využijí i obyčejní lidé se zavazadly, koly nebo matky s kočárky.  Jenže už méně z nás si uvědomí, že problematika „bezbariérovosti“ je v reálném světě mnohem komplikovanější a že k poměrně početné skupině spoluobčanů, kteří skutečně potřebují tzv. bezbariérová řešení i pro nejběžnější každodenní život, patří vedle vozíčkářů a tělesně hendikepovaných také lidé nevidomí nebo zrakově, sluchově či jinak postižení. V nápomocných moderních technologiích sice lidstvo za poslední roky ušlo velký kus užitečné cesty, přesto je stále ještě hodně co zlepšovat a zpřístupňovat.

O všedním dni i o bezbariérovosti obecně jsme proto pohovořily s Klárou Eliáškovou, ředitelkou speciálního pražského Gymnázia pro zrakově postižené a Střední odborné školy pro zrakově postižené v pražských Radlicích, které mladé lidi na pomoc „bezbariérovosti“ odkázané do dalšího profesního života vzdělává a připravuje již několik desítek let.

  Vaše Gymnázium pro zrakově postižené a Střední odborná škola pro zrakově postižené v Praze mají letitou tradici. Povězte nám něco o jejich historii.

Naše škola letos slaví 67 let své existence. Z toho tedy plyne, že její počátky se datují k roku 1956, kdy se začala psát historie prvního a doposud jediného gymnázia určeného žákům se zrakovým postižením. Škola se postupně orientovala také na odborné vzdělávání. Ve vývoji se tedy transformovala dle společenských potřeb tak, aby se proměnila ve svébytnou vzdělávací instituci, která dnes nabízí kvalitní speciální vzdělávání ve třech maturitních oborech (gymnázium, obchodní akademie, sociální činnost) a jednom oboru nematuritním (obchodní škola). Změnilo se mnohé, ale především to, že škola kvalitně vzdělává nejenom žáky se zrakovým postižením, ale nabízí bezpečné edukační prostředí i žákům s jiným typem speciálně vzdělávací potřeby, což se obecně možná málo ví…

 Mezi studenty nicméně převládají spíše nevidomí a zrakově postižení. Prozraďte, co všechno je v takové budově, která musí být rozhodně bezbariérová, situováno jinak, než v obyčejné škole? 

Již jsem zmínila, že v naší škole dnes mohou studovat nejenom žáci se zrakovým postižením, ale všichni žáci se speciálně vzdělávacími potřebami, kteří splní státní přijímací zkoušky na střední školy, popř. uspějí u přijímacího pohovoru. Není výjimkou, že se u nás vzdělávají žáci s tělesným postižením. Škola se tedy snaží být bezbariérová ve vztahu ke všem žákům.

Ptáte-li se na žáky se zrakovým postižením, pak je samozřejmě důležité zajistit bezpečný pohyb po budově, areálu či bezpečnou cestu do školy apod. Proto jsou například v okolí naší školy na trase od metra ozvučené semafory. Pokud jde o pohyb ve škole, platí řada základních pravidel, která žáci i vyučující dodržují. Například o přestávkách musí být do tříd zavřené dveře, aby do nich  nevidomí, kteří se orientují při pohybu po škole dotekem na zdi, nenarazili. A podobných „drobností“ je více. Nechají-li žáci poházené tašky po zemi, stává se z nich nepříjemná překážka jak pro nevidomého, tak ale třeba i pro žáka s tělesným postižením, který má problémy s koordinací pohybu apod.

Jak probíhá výuka jednotlivých předmětů?

Probíhá podle rámcově vzdělávacích plánů daných oborů vzdělávání. Tedy žáci mají stejné předměty jako žáci na běžných gymnáziích, obchodních akademiích či konkrétních odborných školách. Vyučující však mnohem více uplatňují individuální přístup, kladou větší důraz na názornost tak, aby eliminovali nedostatečnosti žáků, které plynou z jejich speciálních vzdělávacích potřeb. Nedílnou součástí je práce s kompenzačními pomůckami, asistivními technologiemi, ale i s dalšími didaktickými modifikacemi, se kterými se na běžných školách tak často nesetkáte.

Mezi pracovníky školy působí nevidomí i vidící, což je skvělý moment pro spolupráci. Jde o dva světy, které se vzájemně doplňují, je to tak?

Máme na škole jednu nevidomou kolegyni. (Pozn. redakce: Eva Zichová, laureátka ceny Pražský učitel za rok 2022.) Je vynikající učitelka, která je mimo jiné žákům příkladem, jaké míry samostatnosti může člověk s handicapem v životě dosáhnout. Světy lidí s handicapem a bez handicapu se samozřejmě doplňují, všichni lidé se od sebe vzájemně učí, obohacují se, přátelí se. Já osobně nevidím dva různé světy, ale naopak jeden velice pestrý inspirativní svět, v kterém žijeme.

Bezbariérovost ve městě (potažmo ve městech). Co pro vás konkrétně tento termín představuje a jak byste si do budoucna přála, aby se vyvíjela?

Bezbariérovost vnímám jako širší pojem. Primárně jako proces odstraňování překážek, které zabraňují lidem s omezenou možností pohybu navštěvovat místa, která by jim byla s ohledem na jejich handicap nepřístupná. V tomto ohledu mám pocit, že se situace stále zlepšuje, přibývají místa s lepší dostupností, zefektivňují se četné navigační systémy, zkvalitňuje se doprava apod. Pak jsou tu ovšem bariéry nahlížené prizmatem společenských a mezilidských vztahů. A tam máme skutečně co zlepšovat.

Pokud byste mohla něco v rámci bezbariérovosti pro nevidomé a zrakově postižené změnit, co by to bylo?

Jednoznačně by měla být větší dostupnost pracovních míst, a to pro všechny lidi s handicapem.

Michaela Košťálová