Newsletter

Dostávejte to nejzajímavější ze světa veřejné správy i v našich newsletterech.

* Kliknutím na „Odebírat“ souhlasíte s našimi zásadami o Ochraně osobních údajů a zasíláním pravidelných newsletterů. Odhlásit se můžete kdykoliv.

Odpady

Revoluce v recyklaci plastu?

Co s plasty, které dosud nešly recyklovat? Rozložit na molekuly a znovu využít umí Green Future

Na jedné straně vhodíte obsah žluté popelnice s omezeným množstvím PETu, na druhé straně vám vyjde surovina, z níž jde opět vyrobit plast. Dosud se recyklaci plastů nedařilo (kromě PET) skutečně vyřešit. Ne že by vědci nevěděli jak na to. Ale systém nedával ekonomicky smysl. Technologie, která se v pilotním provozu zkouší ve Dvorcích u Bruntálu, teď ale nabízí řešení. Michal Pivrnec ze společnosti Green Future popisuje, jak by systém mohl fungovat.

Nenechme své environmentální svědomí uchlácholit tím, že plasty pilně třídíme a nosíme poctivě do žluté popelnice. Další osud jejího obsahu je totiž takový, že kromě PETu, který je vzácnou surovinou, se obsah musí spálit nebo v krajním případě i vyvézt na skládku. Nový plast je nutné vyrobit z ropy a opět tak čerpat cenné přírodní zdroje, kterých naše planeta nemá neomezené množství. To se ale může změnit, díky termochemické recyklaci.

„Postup jako takový je známý už spousty let,“ odmítá Michal Pivrnec, že by jeho společnost učinila převratný vynález. „Nikdo jej však zatím nedokázal zdokonalit a prakticky využít a dovést do stadia funkční technologie. Existují prototypy, které se jejich tvůrci snaží vyvíjet, aby fungovaly ekologicky i ekonomicky. Jenže buď je zahřívání neekologické, anebo je ekonomická návratnost malá.“

Jeho společnost Green Future je s testováním technologie TDU2000® na Bruntálsku úspěšná. S čím se spíše potýká, je chybějící legislativa, a tudíž nemožnost získat dotace. Nicméně, jak říká, „náš způsob je ekonomický a jsme schopni systém i bez dotací uživit.“

Šnek a pračky na plyn

Technologie, na níž si vylámaly zuby evropské firmy s miliardovými rozpočty, se ve Dvorcích u Bruntálu vejde do šesti lodních kontejnerů. Směsný odpadní plast nadrcený na kousky o velikosti do 35 mm se naplní do velkého zásobníku s objemem 9 m3. Zbytky potravin nebo kovové zlomky nevadí. Odtud je šnekovým dopravníkem tlačen do primární části technologie, kde při teplotě 380–460 °C dochází k termochemické reakci, při níž vznikají kapalné a plynné sloučeniny.

Pevné částice, které zůstaly jako zbytek po termochemické reakci v první části technologie, jsou šnekovým dopravníkem vytlačeny do zásobníku pevného zbytku. Jedná se zejména o uhlíkové částice a neškodné mechanické nečistoty. Celý tento první stupeň technologie pracuje v prostředí bez přístupu vzduchu.

Poté dochází k oddělení kapaliny od plynů. Plyny jsou následně podrobeny vícenásobnému čištění. Ve čtyřech „pračkách“ jsou ze směsi plynů odstraněny možné příměsi škodlivin, např. sloučeniny chloru nebo síry apod. Po vyčistění se plyny stlačují do tlakových lahví. Kapalina se zušlechťuje a stává se surovinou k další výrobě plastů jako náhrada ropy. Celý proces opět běží bez přístupu vzduchu.

Na řadě jsou obce

Zatím firma „krmí“ svou zkušební pec odpady z recyklačního centra, ale v budoucnu primárně cílí na obecní žluté popelnice, rádi by se stali partnerem obcí. „Jednáme o komunálním odpadu, o firemním odpadu. Cílíme na to zpracovávat žlutou popelnici. Pro nás je to nejzajímavější materiál a pro obec zároveň představuje třídění obsahu těchto popelnic největší náklady,“ vysvětluje Pivrnec.

Obvykle se obecní plastové odpady (po vytřídění PETu, ze kterého mají obce finance) putují do spalovny, do cementárny (opět ke spálení) a malá část dokonce na skládku. „My jsme schopni veškerý nevyužitelný plast odebrat a zpracovat,“ tvrdí Pivrnec. A vyplácí se to prý i bez dotací.

Obce by měly být ke spolupráci motivovány nejen zeleným certifikátem, že je odpad ekologicky zpracován, ale také finančně. „Zatímco dnes obce platí za odvoz a zpracování odpadu, tedy i plastu, my jsme schopni ho odebrat zadarmo,“ líčí Michal Pivrnec výhody plánovaného partnerství.

„Chtěli bychom postavit recyklační centra na plast, aby obsloužily celou republiku. Jedno vychází zhruba na 500–700 tisíc obyvatel,“ líčí ideální plány do budoucna. „Byli bychom partnery, odebrali plast, který není možné jinak využít, a jsme ochotni zaplatit náklady.“

Zatímco nyní je nejcennější surovinou odkládanou do žlutých kontejnerů PET, po němž prahnou nápojářské firmy a kolem kterého se rozhořela vášnivá diskuse, Green Future zajímá právě to ostatní, co zbyde po vytřídění PETu.

Moravskoslezský kraj, kde provoz běží, je podle Pivrnce nadšený, snaží se pomoci, aby firma uspěla se všemi povoleními. I Ministerstvo životního prostředí je projektu nakloněno. Green Future jedná s několika městy o umístění dalších provozů. Někde se jim daří, jinde se zase projekt stává politickou municí. „Kraj i ministerstvo jsou pro, ale zamíchali jsme se do politického boje,“ krčí šéf Green Future rameny. Technologie je přitom zcela bezemisní a bez zápachu. Běží totiž v uzavřeném okruhu, který nemá žádný komín. Přesto lidem těžko vysvětlíte, že to není spalovna. „Nesmrdíme, nečoudíme, nehlučíme,“ shrnuje lakonicky Pivrnec.

Lehčí cesta se otevírá překvapivě v Německu a Rakousku, kde legislativa není tak svazující. Legislativně celý projekt vázne na tom, že je vlastně až „příliš ekologický“: při tvorbě zákona o odpadech nikoho nenapadlo, že se také vznikající plyny dají využít energeticky. „Vodík, který při termochemické reakci vzniká, bychom chtěli kvalifikovat jako výrobek k energetickému využití, ale podle zákona je to odpad. Dostávají se zde do konfliktu zákon o odpadech a zákon o ovzduší,“ snaží se Michal Pivrnec zjednodušit komplikovanou problematiku. Letos by ale mělo Ministerstvo životního prostředí vydat zákon, který tyto překážky snad odbourá.

A jak se sám Michal Pivrnec, který není chemik, dostal k problematice termochemické recyklace? „Zajímá mě spousta věcí a četl jsem o tom několik článků. Vývojem této technologie protekly v Evropě stovky milionů eur. Bylo mi jasné, že až se toho chopí velká firma, už nebudeme mít šanci.“ Jejich hlavní konkurenční výhodou je, že ať je vstupní materiál jakýkoliv, výsledný olej, který se „uvaří“, má vždy stejné složení a dokonce jej mohou modifikovat podle požadavků chemiček.

Bavíme se vlastně stále o uhlíku a vodíku a Michal Pivrnec nastiňuje další možné vize. Popsaným procesem lze například vyrobit směs, která po zaorání do půdy, lépe váže vodu a pomohla by v suchých oblastech. To je ale zatím daleká budoucnost.

Dita Hradecká


Technologie TDU2000®

  • technologie je zcela bezemisní
  • technologie je zcela bez zápachu
  • proces výroby je plně automatický
  • celá technologie pracuje v anaerobním prostředí (bez přístupu kyslíku) a je vybavena bezpečnostními klapkami, které zamezují přístupu vzduchu
  • hlučnost technologie je na úrovni 60 dB
  • technologie TDU2000® je uložena v šesti lodních kontejnerech
  • technologie je vyvinutá v ČR, vyráběná v SK a má certifikaci CE
  • TDU2000® zpracuje až 17 tun plastů za den, ročně až 5 800 tun

 

Nejčtenější kategorie
Chytré město
447
Energetika
516
IT
381
Dotace a Finance
1388
Odpady
252

Nezmeškejte žádné informace!

Přihlaste se k odběru newsletteru a buďte stále v obraze