Demografické proměny v kontextu společenského dění v českých a moravských zemích

Každá epocha a každá generace nese s sebou své vlastní vzestupy a pády, které formují společnost do podoby, jak ji známe dnes. Historie národů je plná událostí, které ovlivňují životy jednotlivců i osudy celých komunit. Demografické proměny, tedy změny v populaci a struktuře obyvatelstva, hrají v tomto procesu klíčovou roli.

Vstupte s námi do světa minulosti a vydejte se na cestu událostmi, které formovaly naši společnost a následně demografii národa. Možná díky tomu lépe pochopíme demografickou situaci současnosti a lépe se nám bude predikovat naše budoucnost.

V našem seriálu Vzestupy a pády se budeme věnovat po etapách právě těmto demografickým změnám, které se odehrávaly v srdci Evropy, v České republice. Zaměříme se nejen na suchá čísla a statistiky, ale také na kontext a porovnání se současností s názorným grafickým zobrazením.

50. léta (1946–1965)

V jarních měsících roku 1945 skončila válka a s tím začala obnova československého státu. První poválečné roky přinesly tak velké demografické změny, že můžeme bez nadsázky říci, že nikdy v historii na našem území neproběhl tak masivní přesun obyvatelstva v tak krátkém čase.

Nejradikálnější změna nastala ve struktuře německého obyvatelstva, které po válečných událostech ztratilo důvěru většinového obyvatelstva země. Postupimská konference vítězných mocností z roku 1945 rozhodla o odsunu německého obyvatelstva z Československa na německé a rakouské území.

Exodus a nové přírůstky

Vysídlení německého obyvatelstva z Československa začalo hned v prvních poválečných týdnech a probíhalo neorganizovaně s řadou excesů a bez evidence. K tomuto období existují pouze odhady. V letech 1946–1947 se realizovaly tzv. organizované odsuny do americké a sovětské zóny. Dle statistiky vydaných potravinových lístků se nacházelo k 1. květnu 1945 jen v pohraničí přibližně 2 725 000 Němců a 600 000 Čechů a dalších příslušníků neněmecké národnosti. V polovině 1947 je evidováno v českých zemích 180 000 lidí německé národnosti. Existovala zde ještě skupina okolo 40 000 Němců bez státní příslušnosti. V roce 1950 bylo této skupině hromadně uděleno občanství.

V Československu mohli zůstat ti, kteří byli považováni za „specialisty“ důležité pro národní hospodářství, stejně jako lidé ze smíšených manželství. Z odsunu byli také vyňati nemocní a velmi staří lidé neschopní transferu.

Všechny tyto události nejvíce poznamenaly české pohraničí. Do uvolněných oblastí se sice vraceli Češi, kteří byli odsunuti Němci v roce 1938, avšak většinu tvořili noví osídlenci, převážně bezzemci a nemajetní zemědělci z vnitrozemí Čech, Moravy a ze Slovenska nebo reemigranti z jiných států. Nová populace často neměla potřebné zkušenosti s hospodařením a těžko si zvykala na nové prostředí. Toto masové poválečné přesídlování výrazně ovlivnilo strukturu českého pohraničí a předznamenalo dlouhodobé problémy, se kterými se potýkáme dodnes.

Podle dobových pramenů, které sledovaly pohyb obyvatelstva v pohraničních okresech a srovnávaly jejich předválečný početní stav (z roku 1930) se stavem z května 1947, vykazovalo v Čechách 13 okresů úbytek obyvatel o více než 50 %.

Další ranou pro pohraničí bylo zakládání nových vojenských újezdů, což vedlo k vystěhování desítek tisíc lidí a likvidaci obcí. Situace se ještě přiostřila po komunistickém převratu v únoru 1948, kdy začala nová vlna emigrace občanů z Československa. Série zabezpečovacích opatření z 1. dubna 1950 zřídila nové hraniční pásmo, které zasahovalo 2 až 6 kilometrů do vnitrozemí a bylo do něj možné vstoupit jen s povolením (více v zajímavostech). Kvalita života v pohraničí byla výrazně narušena a obyvatelstvo se snažilo stahovat do větších měst a Středočeského kraje.

„Pokles obyvatelstva v roce 1950 (na území Čech a Moravy žilo 8 925 122 obyvatel) nás vrátil téměř o 60 let zpět do úrovně roku 1893“

Ukončení války mělo pozitivní vliv na kojeneckou úmrtnost, která v roce 1945 dosáhla děsivých 123,5 umírajících dětí na tisíc živě narozených. Počátkem 50. let děti zemřelé do jednoho roku věku představovaly přes 8 % zemřelých. V roce 1965 poklesla kojenecká úmrtnost díky zlepšující se zdravotnické péči (např. očkování, penicilin) na 23,7 dětí z tisíce narozených.

Další dno „demografické horské dráhy“

 V předchozích dvou dílech tohoto historického demografického seriálu jsme sledovali prvopočátek cyklicky se opakujících propadů porodnosti na našem území, které se datují od doby Velké války (1. světové války). V grafu přílohy č. 4 je jasně vidět, že v letech 1914–1918 se narodilo sotva 50 % generace z předválečných lét.

Proto má první generace od Velké války v 30. letech potomky, kteří jsou také početně oslabeni. Navíc se ke každé jejich následující generaci přidávají další události, které propady porodnosti dále prohlubují.

Na druhé generaci od Velké války se v 30. letech podepisují důsledky hospodářské krize, hrozba války přicházející z Německa, emigrace a snižující se náboženský vliv na rodinu.

Potomci druhé generace přicházejí do fertilních let právě v průběhu 50. a 60. let a přivádějí na svět třetí generaci od Velké války a jsou navíc oslabeni o vrstevníky z řad odsunutého německého obyvatelstva. Rovněž čelí náročné realitě doby poválečného nedostatku, pro kterou byla navíc příznačná vysoká intenzita ekonomické aktivity žen. Platy mužů byly udržovány na úrovni, která nepostačovala na uživení rodiny, a tak se vysoká zaměstnanost žen stala oproti minulosti nutností. Ženy byly považovány především za pracovní sílu v budování socialistického zřízení. Nové sociální uspořádání zrušilo i jakékoliv možnosti tradičního odlehčení domácích prací a technický pokrok ještě nezajistil dostupnost domácích spotřebičů, na které jsme zvyklí dnes (pračka, vysavač atd.). Pracovní soboty se začaly rušit postupně až během 60. letech. Ženy se přetíženosti bránily odmítáním narození dalšího dítěte, což s trvalým nedostatkem bytů, s měnovou reformou z roku 1953 a se snížením přídavků na děti v roce 1959 vytvářelo antinatalitní prostředí.

Výrazným zásahem do reprodukce obyvatelstva se stal též zákon o umělém přerušení těhotenství z roku 1957 (po sovětském vzoru – více v zajímavostech), na jehož popud vznikaly tzv. interrupční komise, které posuzovaly důvody umělého přerušení těhotenství. Tyto komise byly zrušeny až v roce 1987.

Je pochopitelné, že vlivem uvedeného zákona prudce stoupla potratovost. V absolutních počtech to znamenalo skok z necelých dvou a půl tisíc uměle přerušených těhotenství v roce 1956 na bezmála 62 tisíc takto přerušených těhotenství v roce 1959. Naše demografická horská dráha tak nalézá nové dno, které se navíc i výrazně rozšiřuje na další ročníky.

Vlna potratovosti přesahující 60 % byla přerušena v letech 1963–65, kdy poklesla průměrně na 48 %. Toto vychýlení z nastaveného trendu bylo způsobeno slibnými návrhy z XII. sjezdu komunistické strany v prosinci 1962, který byl reakcí právě na zhoršenou demografickou situaci a východiskem se mělo stát rozšiřování zařízení předškolní i mimoškolní péče o děti, zohlednění mateřství při odchodu do důchodu a prodloužení mateřské dovolené.  V letech 1963–4 tak došlo ke zvýšení úrovně úhrnné plodnosti na více než 2,3 živě narozených dětí a též čistá míra reprodukce vzrostla ze 1,0 na 1,1. Hospodářská situace Československa však nepřála splnění stanovených cílů, pročež potratovost opět prudce stoupla a porodnost a plodnost opět klesly.

Za zmínku stojí i fakt, že v sledované době můžeme pozorovat velmi nízký stav nemanželských dětí (červené sloupce v grafu přílohy č. 4) s výjimkou poválečných let, které byly poznamenány vysokou migrací obyvatelstva a přítomností cizích armád na našem území.

Vliv komunistické éry na manželství

Jak to tak bývá, každá doba přináší jistá pozitiva i negativa. Pojďme si shrnout v bodech, jak to vypadalo v 50. a 60. letech v našich zemích.

• V roce 1950 je uzákoněna možnost rozvodu, do té doby existovaly odlišné formy rozchodu.
• V roce 1951 byla snížena hranice plnoletosti z 21 let na 18.
• Sňatek uzavíralo stále více lidí s nižším věkem. Průměrný věk při prvním sňatku se snížil na cca 21,5 let u žen a 24,2 let u mužů.
• Nízký věk a nezkušenost novomanželů, spolu s nedostatečně zabezpečeným zázemím vyvolával častější rozvody.
• Výrazně se snížil jakýkoliv náboženský apel na „svátost manželskou“ a zachování nenarozeného lidského života.
• V roce 1957 byl uzákoněn potratový zákon, který rozšířil možnost umělého přerušení těhotenství oproti zákonu z roku 1950, podle kterého bylo možno těhotenství přerušit jen ze zdravotních důvodů.
• V roce 1959 byly sníženy přídavky na děti.
• Vysoká zaměstnanost žen a jejich zapojování do chodu společnosti, rostoucí kvalifikace a vyšší vzdělávání.
• Revoluční sociální změny napříč celou společností – zejména na tradičním venkově.
• Kolektivizace, rozrušení zvyklostí a sociálních vazeb. Změna role žen v rodině klade nové nároky na oba partnery.
• Společnost nepodporuje nemanželské děti – tlak na uzavření manželství.
• Systém novomanželských půjček finančně motivoval vznik manželství, a pokud se v něm narodily děti, umožňoval úrokové úlevy.
• Mateřská dovolená byla od roku 1950 do roku 1964 stanovena na 18 týdnů (4,5 měsíce). V roce 1964 došlo k mírnému zlepšení podmínek a mateřská byla o 4 týdny delší.
• Do roku 1964 byla pro obě pohlaví stejná hranice pro odchod do důchodu – 60 let. (více v zajímavostech). Mladé matky neměly ve stále pracovně vytížených babičkách oporu. Vznikající závodní jesle a školky měnily tradiční strukturu rodinných vazeb.
• V roce 1965 se objevil první antikoncepční hormonální preparát domácí produkce Antigest. A přestože byl v počátcích předepisován jen ženám se zdravotními problémy či vdaným s mnoha dětmi, byla to první vlaštovka sexuální revoluce a plánovaného rodičovství.

Celkově lze konstatovat, že komunistická éra měla výrazný vliv na instituci manželství, ovlivňující jeho právní, sociální a morální aspekty, s důsledky pro rodinné vztahy a budoucí demografický vývoj. Jasný pokles populace v 50. a 60. letech se komunistické vedení snažilo zvrátit. O tom, ale až v dalším díle, který se bude věnovat fenoménu takzvaných „Husákových dětí“.

Pro toho, kdo je fanda do demografie, anebo si rád dává věci do souvislostí, tu máme další zajímavostí, které mají svou aktuálnost i dnes.

Tak například:

Víte, jaký měl vliv Sovětský svaz na zavedení potratového zákona v Československu?

První zemí, která v moderní době umělé potraty legalizovala, byl Sovětský svaz v roce 1920, ale v roce 1936 je opět zakázal. V létě 1955 pak vydal Nejvyšší sovět SSSR nařízení, kterým umožnil legální provádění těchto zákroků. Záhy poté začaly podobné zákony přijímat také sovětské satelity. Jako první tak učinilo Bulharsko dne 2. 2. 1956, následovalo Polsko 27. 4. 1956 a Maďarsko 3. 6. 1956. Zdá se, že právě tato maďarská úprava, která mj. ustanovovala tzv. interupční komise, byla inspirací pro zákon připravovaný v Československu. Vešel v platnost 19. 12. 1957. Přijetí zákona předcházela poměrně dlouhá diskuse o tom, jakou podobu má československá verze potratové legislativy mít.

Ve stejné době jako v Československu legalizovali umělé potraty v Rumunsku (v roce 1966 byly opět zakázány). V Jugoslávii došlo k povolení umělých potratů v roce 1960; až s odstupem se v roce 1972 přidala Německá demokratická republika. Albánie potraty nelegalizovala.

Jak vypadala legalizace potratů v západním světě?

Historicky druhou zemí po Sovětském svazu, která legalizovala potraty v případě plodů s genetickou poruchou, bylo Německo v roce 1933. V roce 1936 legalizovalo potraty Španělsko. Po Francově vítězství ve španělské občanské válce však byla obnovena ochrana života od početí. Velká Británie legalizovala potraty v roce 1967.

Prvním státem Spojených států amerických, který legalizoval potrat na žádost matky, byla Havaj v roce 1970. V roce 1973 precedent Roe vs Wade legalizoval potrat na celém území Spojených států amerických.

Víte, v kolika letech se chodilo do důchodu v 50. letech?

Jak jsme již zmiňovali v prvním díle, který se věnoval období první republiky, nárok na starobní důchod vznikal dovršením 65 let a podmínkou bylo uhrazení pojistného nejméně za 150 týdnů (12,5 roku).

V roce 1948 dochází ke snížení hranice věku pro vstup do důchodu. Konkrétně podle zákona č. 99/1948 Sb. o národním pojištění bylo možno odejít do důchodu již v 60. roce věku, pokud bylo placeno pojištění 20 let. Zákon č. 55/1956 Sb. ponechal národní pojištění jen jako sociální důchod pro potřebné osoby starší 65 let nebo invalidní.

V roce 1964 byl zákonem č. 101/1964 Sb. dále oslaben princip zásluhovosti, byl zaveden odlišný věk odchodu do důchodu pro muže a ženy (pro ty dále diferencovaného dle počtu vychovaných dětí), byla zavedena progresivní daň z důchodu a penzijní nadlepšení bylo zrušeno.

Doba naděje dožití obyvatel se po útrapách druhé světové války snížila. V roce 1948 byla konkrétně naděje dožití u mužů 61,59 let a u žen 66,18 roků.

Zajímavosti o utajovaném sčítání lidu z roku 1950

První poválečné soupisy 1946 a 1947 byly v obnoveném Československu jen dílčí akce a teprve sčítání lidu 1950 provedlo ekonomickou a demografickou bilanci druhé světové války.

Jedním ze základních cílů sčítání v roce 1950 bylo postihnout v širším rozsahu změny, ke kterým po druhé světové válce došlo: ztráty v populaci, odsun německého obyvatelstva, reemigraci, nové rozmístění a přesídlení statisíců osob (a to zvláště do pohraničí českých zemí), sociální složení obyvatelstva, údaje o bytovém a domovním fondu a jeho struktuře a některé další důsledky válečných a poválečných změn v národním hospodářství.

Sčítání 1950 bylo posledním do roku 1991, při němž se zjišťovala příslušnost k církvím.

Výsledky sčítání byly publikovány postupně jako neveřejné a s omezeným počtem výtisků v letech 1957–58. Pro veřejnost byla data sčítání 1950 uvolněna po odtajnění až v roce 1962.

Jaký byl život v pohraničí po druhé světové válce?

Z dobových demografických pramenů a mapových přehledů je zřejmé, že následkem odsunu Němců došlo ke snížení hustoty obyvatelstva v celém Československu, přičemž v pohraničí bylo toto snížení větší. Jestliže v roce 1930 byla hustota obyvatelstva v pohraničí 127 osob na jeden kilometr čtvereční, v roce 1952 představovala pouze 84 osob.

Dne 2. března 1948, tedy hned po únorovém převratu, bylo nařízeno bezpečnostním referentům Okresních národních výborů (ONV) v Aši, Chebu, Mariánských Lázních, Plané, Tachově, Horšovském Týně, Domažlicích, Klatovech, Sušici, Vimperku, Prachaticích, Českém Krumlově a Kaplici vydat v působnosti svých okresů v celním pohraničním pásmu vyhlášku o zákazu provozování zimních sportů všeho druhu. Výjimku mělo v tomto případě pouze domácí obyvatelstvo, které používalo lyže nebo sáně jako o dopravní prostředek.

Dne 26. března téhož roku byl v uvedených okresech vydán další výnos, který s okamžitou platností zakazoval všem osobám z jakýchkoli důvodů zdržovat se v nočních hodinách (v době od 20:00 hodin do 5 hodin ráno) v pohraničním celním pásmu, a to až do hloubky pět kilometrů od hranic.

Domácí obyvatelstvo smělo v této době vycházet ze svých domů pouze s povolením bezpečnostního referátu ONV nebo jím pověřené stanice Sboru národní bezpečnosti (SNB). Bezpečnostní referáty pohraničních ONV také nařídily přerušení veškerých cest vedoucích přes státní hranice s výjimkou hraničních přechodů, které byly pod stálým dozorem pohraničních hlídek SNB a příslušníků finanční stráže.

Zabezpečovací opatření nepovolila. Spíše naopak. Omezení se zprvu týkala jen části hranic s americkou okupační správou. 1. dubna 1950 bylo vyhlášeno výnosem ministerstva vnitra nové hraniční pásmo. Platilo pro všechny předešlé okresy a ještě bylo rozšířeno na další okresy Trhové Sviny, Třeboň, Jindřichův Hradec, Dačice, Moravské Budějovice, Znojmo, Mikulov, Břeclav, Malacky, Skalica, Bratislava – město a Bratislava – okolí. Hloubka hraničního pásma činila 12–15 kilometrů kolmo od hraniční čáry.

Nové hraniční pásmo postihlo na českém a slovenském území přes 300 obcí a osad a několik desítek tisíc jejich obyvatel. Od roku 1950–1964 existovalo dokonce zakázané pásmo, odkud bylo všechno obyvatelstvo vystěhováno a domy zbourány, a to do hloubky až 2 kilometrů směrem od hranic do vnitrozemí.

Na konci padesátých let dvacátého století byla na československých hranicích sousedících se „západními státy“ dokončena technicko-ženijní opatření a zajištěna ostraha. Byla tak zajištěna faktická neprostupnost hranic, a to jak pro zahraniční agenty, tak pro všechny, kteří se snažili emigrovat. Původní trasa zátarasu byla v letech 1953–1956 přestavěna za přítomnosti sovětských poradců s cílem odstranit hluchá místa a nepřehledné lomy. Mezi těmito úpravami byla rozšířena a dokončena elektrifikace drátěného zátarasu. Celková délka této linie pak tvořila neuvěřitelných 774 km.

Na podzim roku 1956 rozhodlo ministerstvo vnitra vyjmout z hraničního pásma větší část obce Špičák na Šumavě, aby se zde mohl znovu rozvinout turistický ruch. 1. května 1958 bylo z hraničního pásma vyňato město Aš a dalších sedmnáct obcí zdejšího okresu. V červnu 1959 byly z hraničního pásma vyčleněny další příhraniční obce Rozvadov a České Velenice apod.

Po prvotním přílivu nových osídlenců do pohraničí nastává odliv. Není se čemu divit. Restriktivní opatření v pohraničním pásmu nikoho nepřitahují. Touha osídlenců po návratu do vnitrozemí stále stoupá. Hlavním důvodem tohoto nepříznivého jevu je nízká životní úroveň osídlenců v pohraničí ve srovnání s vnitrozemím, zejména tam, kde chybí nejzákladnější sociální, zdravotní a kulturní zařízení.

V neposlední řadě se projevoval též strach z návratu odsunutých Němců, jež komunistická propaganda představovala jako „zavilé revanšisty“ čekající na příležitost vrátit se v příhodný čas do své staré vlasti a majetkům. Tato hluboká obava se stále skrytě objevuje zejména u starších ročníků (výrazněji se například vynořila při první volbě Miloše Zemana prezidentem). Všechny výše uvedené důvody vedly tisíce rodin nových osídlenců k rozhodnutí vrátit se zpátky do vnitrozemí.

Pod různými pobídkami či vyhrůžkami se režim snažil dostat zpátky zástupce důležitých profesí zajišťující základní občanskou vybavenost, ale i dělníky do nově vznikajících průmyslových areálů. Ve výsledku tím dlouhodobě deformoval vztah obyvatelstva k hodnotám. Do dnešních dnů je patrné zejména na volebních modelech, ale i na sociologických výzkumech odlišný názorový pohled obyvatel nově přeobsazených lokalit.

Seriál připravují odborníci z Demografického portálu www.demografickyportal.cz