Demografické proměny v kontextu společenského dění v českých a moravských zemích: První republika (1918–1938)

Každá epocha, a každá generace nese s sebou své vlastní vzestupy a pády, které formují společnost, jak ji známe dnes. Historie národů je plná událostí, které ovlivňují životy jednotlivců i osudy celých komunit. Demografické proměny, tedy změny v populaci a struktuře obyvatelstva, hrají v tomto procesu klíčovou roli.

Vstupte s námi do minulosti a vydejte se na cestu událostmi, které formovaly naši společnost a následně demografii národa. Možná díky tomu lépe pochopíme demografickou situaci současnosti a lépe se nám bude predikovat naše budoucnost.

V našem seriálu Vzestupy a pády se budeme věnovat po etapách právě těmto demografickým změnám, které se odehrávaly v srdci Evropy, v České republice. Zaměříme se nejen na suchá čísla a statistiky, ale také na kontext a porovnání se současností s názorným grafickým zobrazením.

Počátky samostatného státu Československo datujeme od roku 1918, ale až mírová smlouva s Rakouskem ze Saint-Germain ze září roku 1919 definitivně přiřkla sudetské území československému státu. Podle údajů z roku 1921 bylo obyvatelstvo mnohonárodnostního Československa složeno následovně:

Z veškerého obyvatelstva Československa, které čítalo 13,6 mil., tvořili Němci cca 22,95 %. V českých zemích byli Němci zastoupeni stabilně po dobu první republiky z 30 %.

Začátek demografické „horské dráhy“

Soustředíme-li se na české země, zjistíme, že v prvním roce naší samostatné republiky startujeme v roce 1918 s téměř rovnými deseti miliony obyvatel. V prvních dvou letech po vzniku samostatného Československa však počet obyvatelstva v českých zemích klesl pod deset milionů (konkrétně na 9.921.710 v roce 1919). Abychom zjistili, proč tomu tak bylo, musíme se podívat ještě trochu více do minulosti. Důvodem byly dopady 1. světové války, rozpad mocnářství (s ním odchod části německy hovořícího obyvatelstva, které se nebylo schopno jazykově přizpůsobit) i epidemie španělské chřipky.

V českých zemích se odhadují ztráty padlých během Velké války (tak se 1. světové válce říkalo – číslovat se začalo až po další válce) v letech 1914–1918 zhruba na 300 000 osob. S tím i souvisí nízká sňatečnost v době války (shodou okolností ve velmi podobné výši jako v posledních letech v ČR – 4,5 %) a nižší porodnost. Zejména poklesem plodnosti válka způsobila rozkolísání do té doby pravidelné věkové struktury obyvatelstva, v níž vznikl několikaletý hluboký zářez, patrný ještě na počátku 21. století.

Když se na tento graf pozorně podíváme, tak již zde můžeme vidět počátky dnešních demografických výkyvů, které dělají tolik problémů i v dnešním plánování infrastruktury a zejména školství. Zde začíná naše demografická jízda jak na horské dráze nahoru – dolů. Jednou je dětí hodně a jindy zase málo. Vlastně je to cyklický vývoj započatý našimi vybitými prapředky ve fertilním věku v době první světové války. Kdyby to tak bylo snadné a stačilo by podpořit „slabou“ generaci, aby se demografická horská dráha zase změnila v poklidnou jízdu bez převýšení a propadů…

Pokračování o dalších vlivech společenského dění na naší demografii najdete v dalším díle, který se bude věnovat období protektorátu a dopadům 2. světové války na české země.

ZAJÍMAVOSTI NAVÍC

Pro toho, koho zajímá demografie a rád si dává věci do souvislostí, máme několik prvorepublikových zajímavostí

Víte, jaký byl věk dožití v době první republiky a dnes?

Nezapomeňme, že se bavíme o době před objevem penicilínu a relativně vysoké kojenecké úmrtnosti.

Víte, v kolika letech se chodilo za první republiky do důchodu?

Nárok na starobní důchod vznikal dovršením 65 let a podmínkou bylo uhrazení pojistného nejméně za 150 týdnů. Výše důchodu byla dána základní částkou, státním příspěvkem, a tzv. zvyšovací částkou, která činila pětinu zaplacených příspěvků. Invalidní důchod mohli pobírat pouze pojištěnci, kteří dlouhodobě přišli o výdělečnou schopnost.

Je nutno dodat, že státní zaměstnanci chodili do důchodu dříve (např. železničáři po padesátce – což bylo reálnější vzhledem k průměrnému věku dožití). Při celoživotní službě ve státní správě pak výše důchodu dosahovala téměř výše platu.

Dnes se k věku odchodu do důchodu 65 let pomalu vracíme.

Myslíte, že za první republiky bylo nemyslitelné mít narozené dítě mimo manželství?

Pozornému oku jistě neušla zelená čára v GRAFU č. 2 – Podíl živě narozených mimo manželství. Připomeňme, že se jedná o dobu bez moderní antikoncepce a legální možnosti potratu. Je zajímavé, že za první republiky se počet dětí narozených mimo manželství setrvale držel na 10 – 12 % ze všech živě narozených dětí. Ostatně jako v dřívějších dobách za monarchie. Když se podíváme, před rok 1865 zjistíme, že míra dětí narozených mimo manželství byla ve starém Rakousku – Uhersku ještě vyšší okolo 14 – 16 %.

Naopak „spořádanější časy“ v českých zemích, kdy se rodilo dětí mimo manželství méně, byla doba protektorátu (v příštím díle si vysvětlíme proč to tak bylo) a po celou dobu komunismu (okolo 5 %). V průměru za posledních 15 let se dětí mimo manželství rodí na počet pořád stejně – jako za dob Rakouska – Uherska. Jen ty poměry se změnily. A to nejen poměry mezi dětmi narozenými v manželství a mimo něj, ale hlavně společenské poměry. Po revoluci v roce 1989 dochází k strmému nárůstu poměru dětí narozených mimo manželství.

Víte, kolik byl v roce 1920 průměrný věk matek?

Bylo to 30,2 let. V podstatě skoro stejně jako dnes.

V roce 2022 byl průměrný věk matek 30,4 let. Nicméně dnes máme počet dětí na jednu ženu skoro poloviční. V roce 1920 to byly 3 děti na jednu ženu a v roce 2022 je to 1,66. Nesmíme zapomenout, že v té době neexistovala moderní antikoncepce a ženy rodily po celou dobu svého fertilního období.

Průměrný věk matky prodělal v českých zemích velké změny. Například v roce 1983 to bylo 24,6, let. Průměrný věk matky prvního dítěte byl v té době okolo 22 let.

Průměrný věk matky u prvního dítěte se pohyboval za první republiky stabilně okolo 25 let.

V roce 1919 snížilo Národní shromáždění hranici plnoletosti z období Rakouska-Uherska z 24 na 21 let. Snížení hranice plnoletosti na dnešních 18 let došlo až po druhé světové válce.

Stát pro 40 milionů lidí

Není bez zajímavosti knižní vizionářský počin podnikatele Antonína Bati „Budujeme stát pro 40 000 000 lidí“. Kniha vyšla v roce 1937, kdy mělo Československo 10.888.540 obyvatel. Tedy o nějakých 121 000 lidí více než dnes (pro představu jako celý Liberec a plus nějaké další přilehlé obce). Republika se o rok později rozpadla, ale i tak si stojí za to přečíst, jak to ten Baťa měl tenkrát vymyšlené. Třeba by se něco hodilo i do dnešní doby.