Sestřičky je název soukromého domova pro seniory, který zahájil provoz v mostě

Vznik mosteckého soukromého domova pro seniory nebyl jednoduchý – byl počinem rodinné firmy, kterou tvoří především dvě ženy, matka a dcera, jež léta pomáhaly seniorům jako terénní sestry. Domov se jim podařilo vybudovat bez dotací, ať už ze strany města, kraje nebo státu, pouze z vlastních prostředků a z půjčky od banky.

„Nápad vybudovat domov pro seniory se zrodil v hlavě mojí maminky, která založila v roce 1993 domácí zdravotní péči a několikaletým poskytováním této služby došla k myšlence, že někteří lidé žijí sami doma v nedůstojných podmínkách, a tak by bylo hezké jim pomoci, když už terénní služba nedostačuje,“ vzpomíná Bc. Valerie Srbková, DiS., která je ředitelkou domova a jednatelkou společnosti Sestřičky, s.r.o.

Nápad jistě výborný, ale sám o sobě nestačil. K jeho realizaci bylo třeba získání značného množství finančních prostředků, což byl podle slov Valerie Srbkové skutečně oříšek. Ačkoli si k přebudování nevybraly nijak luxusní nemovitost, ale zcela zdevastovaný objekt bývalých jeslí, kupní cena rozhodně nebyla nízká a cena za rekonstrukci také ne – celkové náklady nakonec překročily sumu 20 milionů korun.

„Objekt jsme koupili ze svých soukromých zdrojů a na rekonstrukci jsme potřebovali hypotéku,“ říká Valerie Srbková. „Obešli jsme několik bank, než jsme našli tu, která nám vyšla vstříc. Pak se rozběhlo několika měsíční martyrium vyřizování, papírování, shánění potvrzení apod. V době, kdy jsme chtěli odkoupit pozemek, který byl u objektu, ale byl v majetku města, jsme oslovili i samotné město Most s prosbou o poskytnutí slevy. Jednali jsme přímo s panem primátorem, ale bohužel bezúspěšně.“

„Město Most se při prodeji majetku, v tomto případě pozemku, řídí cenovou mapou danou pro město Most a dále interním dokumentem města, a to pravidly pro prodej nemovitostí. Slevu lze poskytnout pouze v případech, které jasně definují právě pravidla. S tím byla paní Srbková při společném jednání seznámena. Opačný postup, tedy poskytnutí slevy bez řádného odůvodnění, by měl za důsledek poškození města,“ vysvětluje Jan Paparega, primátor statutárního města Most.

Sehnat kvalitní lidi

Bývalé jesle byly dobře situovány téměř v centru města, což slibovalo pro jeho obyvatele dobrou dostupnost obchodů a služeb. Byl však skutečně v dezolátním stavu. Objekt nebyl ani připojen na vodovod, což byl další problém, který měl dopad na cenu rekonstrukce. Finanční rozpočet se tak musel podstatně navýšit. A aby toho nebylo málo, muselo být jeho otevření o několik měsíců odloženo kvůli koronavirovým opatřením.

„Domov jsme otevřeli 1. června, ale zájem z řad našich potenciálních klientů je naštěstí veliký,“ konstatuje Valerie Srbková. „Máme kapacitu 17 lůžek, klienti bydlí v garsoniérách se sociálním zařízením a kuchyňským koutem. Kromě toho máme k dispozici i tři dvoulůžkové pokoje, které jsou určeny především pro manželské páry.“

Dalším oříškem, který bylo nutno rozlousknout, byli zaměstnanci, přičemž požadavky na jejich kvalitu byl ze strany vedení samozřejmě vysoký. „Personál jsem začala shánět vlastně v době krize, ale podařilo se,“ říká ředitelka Srbková a dodává: „Měla jsem již před krizí rozhozené sítě a moc velký zájem nebyl. Naopak teď po krizi chodí denně někdo, kdo má zájem u nás pracovat, což je pozitivní. Zatím nemám ještě obsazená všechna pracovní místa, ta se budou postupně zaplňovat s nárůstem ubytovaných klientů.“

Jedna rodina

Ačkoli město Most zatím s financemi na výstavbu a provoz domova nepomohlo a je otázka, zda se to v budoucnu změní, vedení domova s ním má navázanou spolupráci, protože bez ní by to samozřejmě nešlo. Finanční podpora nepřijde ani ze strany Ústeckého kraje, protože se organizace nemůže přihlásit do uzavřené sítě sociálních služeb, takže nemůže ani kraj žádat o dotace.

Podle slov primátora Jana Paparegy dosavadní spolupráce města se Sestřičkami spočívá ale ve spolufinancování terénní pečovatelské služby poskytované touto společností. A pokud se společnosti podaří ve spolupráci s Krajským úřadem Ústeckého kraje vyjednat zařazení nové pobytové služby do základní sítě služeb, je podpora registrované služby městem do budoucna velmi pravděpodobná, a to v rámci platformy komunitního plánování města.

„Jsme nyní zcela závislí na příjmech od klientů, kteří v domově bydlí,“ říká ředitelka. „Obávám se, že ani v budoucnu se situace nezmění, protože město je zřizovatelem vlastního domova pro seniory. Věřím však, že se domov i bez finanční podpory státu brzy naplní a budeme moci poskytovat klientům kvalitní služby rodinného typu. Chceme být všichni jako jedna rodina, to je naše vize.“

Zajímavé je, že podle statistických dat města Mostu nouze o místa ve specializovaných zařízeních pro seniory, kteří se již o sebe nemohou starat ani s podporou terénních pečovatelských služeb, není. Ženy z vedení soukromého domova to ale z vlastní předchozí praxe vidí jinak. Podpora kraje či státu je podle slov Valerie Srbkové ve hvězdách, ačkoli bez dotací lze sociální služby provozovat skutečně jen velmi těžko.

Sociální služby nejsou byznys

„Opravdu na tom naprosto nic nevyděláte,“ říká ředitelka. „Tady se mě hodně lidí ptá: Tak proč to děláte? No, kdyby maminka věděla, co nás čeká, tak by určitě byla myšlenku na vybudování domova rychle zapudila. Ale říkáme si, když už jsme se do toho pustily, byla by škoda to nedotáhnout do konce, a já opravdu věřím, že se nám poštěstí a budeme časem i podporováni. Pro nás jako s.r.o. je také těžké sehnat sponzorský dar. Přitom poskytujeme zcela stejné služby jako neziskové organizace, které získávají sponzory zcela běžně.“

Na otázku, co by poradila člověku, který by se chtěl pustit do vybudování něčeho podobného, odpovídá Valerie Srbková poněkud skepticky: „Snažila bych se mu to vymluvit.“ Podle ní je opravdu náročné něco takového vybudovat, zřídit, vyběhat. Není to jen o rekonstrukci objektu, potřebujete k tomu spoustu dokumentů, které musíte ze zákona mít. Ať jsou to třeba zpracované standardy kvality poskytování sociálních služeb, provozní řád, požární řád apod. Je toho opravdu hodně, co sama dohromady nedáte. A pak je tu kontrola z kraje, hygieny, pracovního úřadu, takže nic, co by dělalo poskytování služeb lehčím. „Asi bych mu poradila, aby se vrhl do jiného oboru podnikání. Anebo – jako my – s tím, že si předem dobře uvědomí, že sociální služby nejsou byznys,“ dodává.

Autor: Hana Janišová