Nad tématem panelových sídlišť a jejich regenerace se s architektkou Hanou Řepkovou z Národního památkového ústavu potkáváme potřetí.
Díl první najdete zde, druhý díl na tomto odkazu.
V této části jsme se zaměřili na společné prostory domů a regulaci sídlišť při jejich obnově. Otevřeli jsme i témata památkové ochrany a srovnání přístupu k obnově sídlišť v sousedních středoevropských zemích.
Jak jsou na tom panelové domy a byty s rekonstrukcemi společných vnitřních prostor (chodby, schodiště, výtahy, kočárkárny, sklepy, bývalé prádelny apod.)?
Skvělým příkladem jsou domy, kde společné prostory adaptují na sdílené klubovny a herny, nově vybaví prádelny, které ušetří v bytě prostor a sušárny vybaví sušičkami. Odpadá tak vlajkosláva na balkonech či pod okny. Skvělé je i oživení společných prostor dobrým designem. Přeměna společných prostor na obchod či služby je dobrá tehdy, pokud je architektonicky zvládnutá a sladěná s charakterem domu. Horší je přeměna společných prostor na skladiště či nebytových prostor na substandardní byty či dokonce ubytovny.
Můžete vzpomenout nějaké příklady zdařilé regulace při obnově sídliště?
Na evropské úrovni je u nás regenerace těch několika málo památkově chráněných souborů, které máme: dobrým příkladem je Kotěrova dělnická kolonie v Lounech, Jubilejní kolonie v Ostravě-Hrabůvce, Labská Kotlina I, Kladno-Rozdělov. Památkový přístup je jakýmsi přirozeným regulativem. U nechráněných sídlišť lze o regulaci mluvit jen u zlomku. Kromě pražských Petřin, Vokovic, Břevnova či Invalidovny lze zmínit regulační plány pro všechna sídliště v Olomouci, realizaci Smetanova náměstí v Havlíčkově Brodě, kultivované fasády v Liberci (věžák a „hokejka“ v Ruprechticích). Cenné jsou družstevní soubory a stavby, postavené tak kvalitně a udržované tak dobře, že větší obnovu zatím nepotřebovaly (např. sídliště Za nemocnicí v Brandýse nad Labem). Těším se na další dobré realizace, které mi můžete zaslat na e-mail repkova.hana@npu.cz.
Najdeme už u nás i sídliště, která by si zasloužila památkovou ochranu?
Ochranu by si zasloužily všechny výjimečné soubory, jichž máme ve srovnání se sousedními zeměmi méně. Chráněny by měly být nejstarší dochované soubory hromadného bydlení v Čechách a na Moravě: z 19. století dělnická kolonie Liebiegovy přádelny bavlny v Železném Brodě s nadčasovým urbanismem, železniční kolonie v Nymburce jako první zahradní město u nás, z počátku 20. století Liebiegovo Městečko v Liberci, meziválečný malobytový soubor na pražském Břevnově. Nejsnáze rozpoznatelné jsou hodnoty ansámblů ve stylu socialistického historismu, nepřesně nazývaného socialistický realismus, zkráceně sorela. Sem patří Kladno-Kročehlavy s rekordním počtem uměleckých děl, Odolena Voda, Příbram-Březové Hory, pardubické Zelené Předměstí, Rokycany, Opava a další. Stále nedoceněné jsou experimentální stavby 50. a 60. let, první panelový dům ve Zlíně a v Praze, domy budované staveništní prefabrikací jako liberecký Wolkerák a domy na Aloisině výšině. Nedoceněné je experimentální sídliště Invalidovna v pražském Karlíně s předtím i potom u nás nevídaným bohatstvím domovních a bytových dispozic. Málo si ceníme mezonetových domů v Praze-Dejvicích a Krči a v severočeském Chomutově. Málo se ví, že i z běžných typových soustav dokázali architekti realizovat osobité a krásné domy, které by stálo za to chránit nejen pro jejich kvalitu, ale i za to, že jejich autoři nerezignovali pod tlakem normalizace (opavské „knihy“ v ulici U Náhonu či pražské sídliště Ďáblice).
Několik staveb je, pokud vím, už památkově chráněných. Kde je najdeme a kvůli jakým hodnotám se přistoupilo k této ochraně?
Nejvíce chráněných architektonicky, urbanisticky i umělecky cenných bytových domů i objektů občanské vybavenosti jako jsou kulturní domy či školy pochází paradoxně z totalitních 40. a 50. let. Patří sem soubor Osada v Litvínově vystavěný v Heimatstilu za II. světové války pro německé zaměstnance chemických závodů, či vzorná socialistická města ve stylu socialistického realismu Ostrava-Poruba a Havířov. Z obrovského množství typizované modernistické hromadné bytové výstavby je chráněn jen nepatrný zlomek. Ve Zlíně jsou památkově chráněné tři věžové a dva deskové domy z režného zdiva vystavěné v závěru 40. let. Chráněné jsou koldomy ve Zlíně, Litvínově a v Českých Budějovicích či šestice věžáků v Kladně-Kročehlavech. Zlínský i litvínovský koldům představují v závěru 40. let nový koncept bydlení a služeb, českobudějovický z konce 50. let je prvním celomontovaným panelovým domem v Jihočeském kraji. Chráněné jsou solitérní domy hotelového typu ve Zlíně a na pražské Invalidovně, spolu s budějovickým koldomem jsou ukázkovými představiteli bruselského stylu přelomu 50. a 60. let. Kladenské věžáky v sobě spojují ideje meziválečné avantgardy s prvky socialistického realismu, s nímž si příliš nezadaly. Všechny tyto domy spojuje nadprůměrná architektonická kvalita. Společným znakem uvedených domů vystavěných v různých stylech a formách je motiv pobytových střešních teras.
V textu srovnáváte naše panelová sídliště se zeměmi v našem středoevropském prostoru. Jak jsme na tom s péčí o ně ve srovnání s našimi sousedy, Německem, Polskem a Slovenskem, které jsou v textu zmiňovány?
Slovensko je na tom stejně jako my v majetkové roztříštěnosti. Do výstavby sídlišť tam však z federálního rozpočtu plynulo více prostředků, výsledek je zajímavější. Třeba Bratislavská Petržalka, jež velikostí překonala i pražské Jižní Město, měla od počátku množství výtvarně řešených fasád, podzemní parkování, vodní plochy či tramvajové spojení s centrem. V Německu, stejně jako v dalších západoevropských zemích zůstává většina sídlišť ve vlastnictví státu, resp. měst. V Polsku spravují sídliště velká bytová družstva, regenerace sídlišť je tak koncepčnější, neboť se vždy řeší celek, a nejen jednotlivé domy jako u nás. Slovensko chrání více meziválečných bytových souborů, Polsko i modernistické objekty a soubory ze 60. a 70. let. Německo chrání většinu meziválečné sociální bytové výstavby, na seznamu kulturních památek má i některé bytové domy a soubory ze 70. a 80. let 20. století.
Jaké trendy v revitalizaci sídlišť vidíme v západní Evropě? Čím bychom se mohli v těchto zemích inspirovat?
Převládá koncepční a komplexní řešení, samozřejmostí je participace a pravidla pro developery, kteří musí území zhodnotit investicemi do infrastruktury či školství, nejen využít jako dřív. Na Slovensku adaptují objekty technické infrastruktury (výměníky tepla) na komunitní centra namísto jejich nahrazování věžáky. V Německu jsou dostavby vždy nižší než okolní zástavba, trendem je ochrana před přehříváním a zadržování dešťové vody v zelených plochách sídliště, parkoviště s propustným povrchem a skrytá stromy, větší využití cyklodopravy, lemování pěších cest živými ploty, důraz na dobré osvětlení veřejných prostor a na bezpečí. Trendem je návrat k režným betonovým fasádám (amsterodamský De Flat Kleiburg získal cenu Miese van der Rohe 2017) či k režným betonovým interiérům jako v sídlišti Park Hill v britském Sheffieldu. Chráněné domy a domy s kvalitními tvrdými omítkami jsou v zahraničí zateplovány zevnitř, osvědčují se i termoizolační omítky a nátěry.
Publikace není dostupná v tištěné podobě, na stránkách Národního památkového ústavu je naštěstí ke stažení on-line zdarma. Neuvažujete proto o dotisku knihy nebo novém třeba doplněném vydání?
V papírové podobě metodiku mají nebo na vyžádání od NPÚ obdrží knihovny. Ano, uvažuji, věřím, že dobrý návod uvítá většina vlastníků a správců i v papírové podobě. Naše sídliště byla dlouho Popelkou, po roce 1989 do nich sice proudily nějaké prostředky, ale nabízené know-how jsme nevyužili. O zkušenosti ze západní Evropy projevily v 90. letech zájem pouze radnice Praha-Řepy a Praha-Jižní Město. Osvícení urbanisté pod vedením architektky Jitky Bouškové stojí za proměnou Jižního Města ve čtvrť, kde se dobře bydlí a původní odpůrci žasnou.
Ing. arch. Hana Řepková je autorkou praktické metodiky nazvané Regenerace sídlišť v souladu se zájmy památkové péče. Metodika vznikla s podporou Ministerstva kultury v rámci výzkumu IP DKRVO. Využívá dlouholetých zkušeností autorky s tuzemskými i zahraničními sídlišti a možnostmi jejich regulace z pozice státní správy a samosprávy.
Čtvrtou a závěrečnou část seriálu o regeneraci panelových sídlišť bychom rádi věnovali všem aktérům, kteří vstupují do celého procesu obnovy těchto částí našich měst: vlastníkům bytových jednotek, samosprávám obcí a měst, ústředním orgánům státu, projektantům, architektům, památkářům a obyvatelům měst jako takovým.
Zbyněk Konvička
Kultivované bílé průčelí s šedými rizality (vystupující části domu) a červenými akcenty balkonů ukazuje, že v jednoduchosti je krása. Pohled do pozadí zachycuje zleva původní podobu domů s připomínkou pásových oken, sousední dům pásová okna zachoval, pro barvy už ale cit neměl. Barevně kultivované řešení vpravo v cihlové a šedé na rozdíl od domu v popředí nenatírá hmoty domu, ale jen jeho plochy.
